Ladbroke Square je pěkná ulice s poměrně nóbl  vilkami a pěkným parkem. Na Velehradě mi otevřel jeden mlaďas, já si nechal věci ve společenské místnosti a vyrazil do města, protože recepce byla ještě zavřená.

Pozn.: Tak trošku už chápu tu nízkou cenu tohohle hostelu, teda jestli to tak můžu vůbec nazývat, abych se nerouhal. Všichni, které jsem zatím potkal, byli hrozně milí a takto vypadá popis společenské místnosti: vysoký strop s ozdobnými výřezy v rozích, hustý koberec, staré černé piano, televize na skříni s knihami s náboženskou tématikou a na stěnách obrazy světců.

P. S.: Taky jsem asi stihnul už urazit jednu Slovenku. Debata: „Ahoj, odkud jsi na Slovensku? Z Popradu? No jo, to je pěkný město. Teda jako jedno z mála u vás.“ – no, sice je to pravda, ale proč já kurva raději občas nedržím hubu.

Práci jsem hledal v okolí ulice Kensington park road a výsledek? Sedm restaurací, jedny potraviny, jedno květinářství. Jedna ta restaurace vypadá nadějně, vzali si můj CV a řekli, že se do pondělí ozvou. A v těch potravinách mi rovnou dali papír pro přijetí zaměstnance k vyplnění. Ten jsem si přečetl a vyplnil vše kromě IN čísla (pojištění)  a datumu platnosti pracovního víza. Říkám: „ Sorry, I have a little problem. I haven‘t got a working viza.“ Reakce: „Pápááá“

Ale alespoň byli milí.

Taky jsem se stavil na tržnici a strávil asi půl hodiny u gramodesek. Ach Bože, jestli budu mít nějakou výplatu, tak předpokládám, že mi z ní po jednom dalším navštívení nedělní tržnice moc nezbyde. U jedné desky jsem neodolal. No co, stejně jsem to měl původně v plánu utratit za metro, kterým jsem nejel, a o 20 let starý album Johna McLaughlina na gramodesce se nezakopává každý den.

Pak jsem namířil zpět do Velehradu. Šel jsem rovnou do společenské místnosti, kde parta asi šesti lidí seděla okolo klavíru a zpívala slovenské lidovky. Interesting!

Pak jsem šel do offisu vyřídit nutné formality k ubytování. Ta, co to tam má na starosti, je mladá, tak dvacetiletá Slovenka. Během formulování přišel mladý brýlatý mužíček s kufříkem Rozhovor: Chlápek: „Tak se měj, zítra tady tedy nejsem, jo? Čus.“ slečna: „ Dobre, na zítra kněza máme, maj sa“ Suprising!

Po vyslechnutí různých pravidel jsem zaplatil a podél všemožných Kristových a Mariiných obrazů a krucifixů nade všemi dveřmi jsem se odebral do určeného pětilůžkového pokoje – je hned vedle kaple. Terryfing!

Tak, už jsem si zcela jistý. Tohle není hostel, ale jakási charitativní ubytovna vedená nějakou církevní organizací či co. No, ale nevadí, za 7 L na den budu bydlet klidně s jeptiškama.

Mám mít údajně tři spolubydlící, zatím  jsem ale poznal jen jednoho – Mirek, tak 33 let, Domažlice. Nic moc o něm zatím napsat nemůžu. Snad jen, že mluví rychlostí větrného mlýna v bezvětří. Minimálně jeden z těch dvou dalších vypadá na zajímavého maňase. Má totiž naruby povlečenou deku a na ní „slušivé“ pruhované dvoudílné  pyžamo.

Po obědě jsem vyrazil znova na lov a navštívením dalších pěti restaurací jsem jejich počet zaokrouhlil na rovných padesát. V jedné z nich si vzali mé číslo a mám se stavit v úterý, až tam bude šéf.

Taky se mě jeden černoch ptal na cestu k Ladbroke grove a já jsem ho, chudáka, nejspíš poslal na úplně jiný konec města. Asi ve 14:00 jsem totiž ztratil mapu.

Následoval opět československý dům Velehrad.

Pozn.: Spíš by se měl jmenovat Slovenskočeský. Zatím jsem potkal totiž jen tři Čechy oproti asi dvaceti Slovákům.

P.S.: Jeden z těch Čechů je fakt ošklivá babka ve velkých pantoflích, nosící černé tepláky s dírou na zadku a obrovskou brašnu přes rameno , která vždycky jenom za někým přijde, nepřítomným pohledem ho chvíli pozoruje a jde zase pryč. Případně někoho zbuzeruje za to, že koš není tam, kde má být.

Pak už jenom čínské polévky, deník, sprcha, spánek.

Pozn.: Našel jsem stírací los – no, nevím….

Útrata:

24 L - ubytování + 10 záloha na klíč

1 L - dubledecker

3 L - McLaughlin

Počasí: příjemně teplo, večer chladný vítr

Pondělí, 21. 7. 2003

Dnes ráno jsem měl dvě zajímavá probuzení. Nejprve mě vzbudil budík hned první sérií vyzvánění, což se nestává příliš často, ale i přes tento zajímavý úkaz jsem ho opět úspěšně ignoroval a spal dál. Podruhé to byly podivné pravidelné otřesy mé postele, která v rychlém tempu konala ve směru své délky kmitavé pohyby tam a zpět. Jen chvilku mi zabralo přemýšlení o tom, co je toho příčinou. Záhy jsem si totiž uvědomil, že sdílím palandu s oním předpokládaným exotem, že je mužského pohlaví a že si patrně právě dává svou ranní „rozcvičku“. Silně jsem se na posteli zavrtěl, abych připomenul svoji přítomnost a hlasitě vydechnul, abych dal najevo, že hrozí docela veliké nebezpečí, že už jsem procitl. Exot to zaregistroval a kmitání ustalo. Netrvalo dlouho a také jsem ho konečně uviděl.

Můj předpoklad nebyl chybný! Je to fakt prvotřídní exot. Hubený, malý a pokřivený s úchylnými kotletami a špatně střiženou bradkou. Oblíkl se (růžová košile, černý tesilky), vzal si brejličky, zatelefonoval (mluví jak vykastrovaný kačer) a odešel. Mimochodem, kolují tu o něm dost divný zvěsti a právě teď (23:17) sedí vedle u televize a kouká na porno (tak tady říkají krátkým pořadům, kde chodějí ženský bez podprsenek).Asi je to jeho obvyklý večerní program.

P.S.: Je mu tak 25 let.

Já po snídani pokecal s jednou Slovenkou (spousta rad, sražení mého sebevědomí ohledně najití práce, kontakt do Skotska a odkázání na polský inzeráty), naobědval jsem se a vyrazil na dlouhou štreku do Rovenscourt parku, juknout se na stěnu s polskými inzeráty (jobs, ubytování). Po cestě jsem se ptal na práci v osmi restauracích a jedné umývárně aut ® no results. V jedné restauraci a v jednom skladišti vín mi dali zase rovnou formulář pro přijetí zaměstnance, ale bez víza...nic

V polské výloze jsem si opsal strašně moc kontaktů, vyrazil zpět a po cestě, zase po dlouhé době, zavzpomínal na Lenku ® bomba, daří se mi jí postupně zbavovat, alespoň zatím.

Následuje Velehrad, pár neúspěšných telefonátů a čínské polévky. Po večeři jsem se seznámil s Ditou (nanny), která mě přesvědčila, abych hned zítra šel hrát na flétnu někam na ulici. Budiž, jsem rozhodnut do toho jít.

Ještě jsem se seznámil s Lacem (chvíli jsme spolu hráli-duo hlétna+foukací harmonika) a slovenským mlaďasem elektrikářem, se kterým si dlouho povídáme. Pak přišli nějaké holky (Češky od Náchoda), se kterými odešel, a já dopisuji deník.

Za chvíli jdu spát, tak dobrou.

P.S.: Ještě jsem zapomněl, taky jsem dnes byl na Internetu, kde jsem získal spoustu dalších kontaktů na práci a ubytování (to bude zítra telefonátů) a našel adresy na londýnské au –pair agentury.

Útrata:

7 L - ubytování na středu

35 pí - kopírka

50 pí - Internet

90 pí - arabský chléb

Počasí: teplo (ale chladněji než včera), příjemně

Úterý, 22. 7. 2003

Dnešní den byl zatím ze všech nejméně neúspěšný.

Ráno bylo zcela totožné s předešlým. Nejdříve budík a pak „rozcvička“ mého spolubydlícího. Mimochodem, ten kokot mě s tím začíná docela srát. Jestli bude masturbovat i zítra, tak mu fakt už něco řeknu.

Zdály se mi taky dost drsný dva sny. Ten druhý si už vůbec nepamatuji a ten první vypadal asi takto:

Nakupoval jsem s Léňou v nějakym zápaďáckym supermarketu. Byli jsme tam sami, až na jednoho prodavače a paní se dvěma puberťáckýma frackama. Ten jeden byl tlustý, tak čtrnáctiletý typický prudič s provokativním ksichtem a bílou košilí zastrčenou v až na pupek natažených, černých tesilkách. Druhý byl takový malý skejťák. Když jsme okolo nich procházeli, slyším, jak ten první říká druhému: „Hele vole, tady toho dementa nechala kvůli mně holka.“ Oba se zasmáli typicky škodolibým puberťáckým smíchem. Já, nechápaje, co tím myslí a  vnitřně rozhořčen, jsem se ovládl, přistoupil jsem k tomu prudičovi, položil jsem mu ruku na rameno a usmál jsem se, abych mu dokázal svou psychickou převahu. V tu chvíli se zatvářil zlostně a prudce mi odhodil ruku zpět. To už jsem nevydržel a na oplátku jsem ho strčil do ramen tak, že zapadl mezi regály s potravinami. Něco málo na něho popadalo. Pak najednou mžik a v dalším záběru jsme s tím hajzlem venku před automatickými posuvnými dveřmi obchoďáku. Svítí jenom venkovní světla a jinak je všude okolo i uvnitř strach nahánějící temno. Klečím tomu šmejdovi na zádech a zuřivě mu omlacuji ksicht o asfalt. Skončím až v momentě, kdy má obličej úplně rozmlácený. Pomalu ho pouštím a s hrůzou si uvědomuji, že je mrtev. Začínají mě přepadat neuvěřitelné výčitky. Co dál? Do toho se rozsvěcuje vnitřek obchoďáku, ve kterém stojí dvě osoby. Jen kus ode mě prodavač s přísným výrazem ve tváři a v dáli Lenka – nehybná, jako kus skály, překvapená a plná lítosti. Propadám záchvatu zoufalství …Konec! Docela psycho, co?

Napadá mě výklad tohoto snu, ale tím tě nebudu, můj milý deníčku, zatěžovat. Možná někdy později. Teď zpět k dnešnímu dni.

Po snídani (horalky, perník) jsem si prohlížel mapu a bezúspěšně obtelefonoval pár čísel (tedy až na to Skotsko, kam mám zavolat ještě večer ® bohužel, teď už 22:00, takže zítra). Pak jsem se naobědval (konzerva + arabský chléb) a vyrazil na metro. Nejprve jsem jel na Fullham road, kde jsem hledal jednu au-pair agenturu. Bezvýsledně, ztráta času! Následoval Richmond, kde jsem absolvoval strašně dlouhou štreku po Shave road, abych na konci ulice zjistil, že agentura za kterou jsem šel, se už asi před půl rokem přestěhovala. FUCK!!!

Rychle zpátky. Jestli v té třetí agentuře mají do 16:00, tak mám co dělat. Je totiž v Hampsteadu, což je druhý konec města. Na mobilu se ukazuje 15:20. Začínám si zoufat. Tolik hodin a zatím jsem se moc nečinil. No, alespoň mé zoufalství není tak velké jako včera večer a dneska ráno. To se mi strašně chtělo podlehnout depresi, ale má vůle má zatím síly dost a negativní myšlenky se mi daří zatím potlačit nebo alespoň oddálit. Pomáhá mi hlavně Marek. Jednak je to stín jeho odvahy, který mi je pořád v patách a nutí mě udělat čelem vzad pokaždé, když mám chuť se vykašlat na nějakou restauraci nebo bar, do kterého bych se měl jít zeptat. A že to je hodně často! Vlastně se mi nechce jít nikdy nikam. Ale hold prostě musím. Tady mám za prdelí i Zbynďův stín.

Pozn.: Promiň bráško, že jsem si o tobě někdy myslel, že jsi srab. Zjišťuji, že já jsem asi mnohem větší. No, ale je fakt, že pořád je tady ten věkový rozdíl mezi námi dvěma, a vůbec…

Za druhé, co se ještě Marka týče, pomáhají mi dost i jeho esemesky. Přeinterpretuji je  na konci tohoto dne.

Tak, jak to bylo dál?

Štůruju si to takhle po Shave road zpátky na metro a zrovna jsem míjel malý zapadlý bufet. Chtěl jsem se na něho vykašlat, ale stíny bráchů řekly: „Stop, co když zrovna tady…“ a dobře jsem udělal, že jsem se obrátil. Když odešlo asi šest černoušků ve školních uniformách, povídali jsme si s příjemnou majitelkou a jihoafrickou zaměstnankyní. Říkali, že moc potřebují někoho s mými zkušenostmi a že mi dají určitě do dvou dnů vědět. Hned, jak šéfová zavolá své chytré kamarádce, která by mi mohla splašit něco jako pracovní vízum. Rozuměl jsem asi 80%  a spíkoval jsem taky docela slušně. Myslím, že jsem zanechal dobrý dojem. Moc sice nevěřím, že to vyjde, ale doufám, strašně moc doufám …

Pozn.: Nemám vůbec žádný zkušenosti s prací v restauraci, ale nějak se uvádět musím. Všude kecám, jak jsem dělal na Kanárech u bráchy a tak. Kdybych to neříkal, byl bych nejspíš odepsanej hned, jak bych někam vešel. ® opět Markův příklad.

Pak jsem jel na Hampstead, kde jsem, před poměrně nóbl činžákama na Greenhill, potkal  mladou Maďarku, která byla shodou náhod partnerkou muže, jemuž patřila ta au-pair agentura, kam jsem jel. Dovedla mě až k nim do bytu, kde jsme si povídali. Rozuměl jsem asi 50% a toto jsou poznatky, které jsem si odtamtud odnesl:

-          najít rodinu s turistickým vízem, tedy alespoň přes agenturu, je nemožné; potřebuji nejméně studentské, na které se může pracovat 25 hodin za týden 

-          studentské vízum stojí málo, ale hodně stojí škola, kterou musím zaplatit předem (tak 300 L na tři měsíce), aby mi mohlo být vízum vystaveno

-          najít rodinu pro chlapce je opravdu velmi, ale velmi těžké

-          veškeré informace získám na webu této agentury

-          už si ani nejsem jistý, ale myslím, že jsem při loučení znovu slyšel tu, vůči mě zatím nejpoužívanější  frázi: GOOD LUCK!  

Pozn.: Včera jsem ji slyšel snad  v tom zatím nejsarkastičtějším znění  od češky, která ji řekla ve své mateřštině. Celé to bylo takto: „A co tady vlastně děláš? Hledáš práci, jo? Hmmm….a máš „alespoň“ turistické vízum?“ -smutné přikývnutí- „Hahaha, tak to hodně štěstí.“

Pak jsem jel do Edgware s nadějí, že když je to poslední stanice undergroundové linky Northern line, že tam nebude tak rušno a bude snazší najít práci, protože tam snad nechodí tolik kontrol. Mýlil jsem se. Začínám se bát, že Londýn je jedno velké centrum. Snad jen to King Cross St. Pancrass bylo jediný zapadákovější místo, které jsem zatím potkal.

Na Edgware bylo fakt narváno, tak jsem si alespoň prohlédl knihovnu a kupodivu udal kontakt v jedné restauraci, ve které jsem se tam ptal.

Celkově jsem dnes navštívil osm restaurací a jedno skladiště vína (Fullham). Tam to mimochodem bylo taky drsný. Zase mi rovnou dávali přijímací formulář a byli strašně milí, ale bez víza mě nechtěli. Odešel jsem, ale pak jsem se vrátil pod záminkou, aby mi poradili, kde najdu au-pair agenturu s tím, že je když tak zkusím nějak ukecat, aby mě vzali, protože byli vážně příjemní. O agentuře nevěděli a potom, co volali dokonce na informace a nic se nedozvěděli, jsem jim poděkoval a zase odešel. Venku jsem si pak strašně nadával. Ale když já prostě zatím nedokážu podlézat, vtírat se a ponižovat, nebo si hrát na chudinku, jen abych dosáhl něčeho ve svůj prospěch. Nedokážu se donutit k tomu, abych udělal úplně všechno k dosažení jediného cíle. A přitom je to vlastně tak snadné….

Následovala cesta na Velehrad, čínské polévky a deník.

Pozn.: Už je to tady! Šetřím, jak můžu, a občas mívám dokonce hlad. Mé jídlo dnes od 11:30 do 20:50: jedna placka arabského chleba s paštikou a tabulka čokolády.

Další zajímavosti dne:

1)       chlápek, naslouchátka na obou uších, s kolegou se dorozumíval znakovou řečí...

      Za pasem měl mobilní telefon…

2)       byly dva okamžiky týkající se Lenky: v jednom se mi po ní intenzívně stýskalo (a)) a jednou jsem na ni velmi intenzivně zapomněl (b))

a)       Hledal jsem ve slovníku přesný význam slova „carrier“ – nosič, přenašeč a našel jsem místo toho slovo „caress“ – mazlení, laskání. V tu chvíli se dvojice, sedící vedle mě v metru, začala líbat a zvuky, které při tom vznikaly, se mi zarývaly hluboko do srdce. Ach, ta má romantická duše!!

b)       Seděl jsem v metru naproti zajímavě krásné Indce. Když si četla a já ji uviděl z lehkého horního profilu, byla naprosto neodolatelná

Útrata:

4,5 L  - metro

Počasí: Fucking english weather – střídavě chladno, hezky, zataženo, déšť, vedro

Markovy zprávy:

11.7. – jsem na tebe hrdý. Mysli tam hlavně pozitivně: pomáhá to. Zkus obejít kostely a fary + nenech se odbýt – jsi přeci Landa – Good Luck

16.7. – ještě jednou, hodně štěstí, ať se vede. Myslím na tebe. Pozitivní myšlení a vše zvládneš. Marek

19.7. – posílám číslo na Roháčka..- zkus ty fary a inzeráty…rada:nikdy se nepřestaň usmívat! Nevzdávej to: největší vítězství přichází po největších prohrách. Vytrvej! 12 restauraček? No a co? To jich je tam jen 12? Vím, že nakonec vyhraješ. Máš to v krvi! Mám tě rád a vím, co je v tobě. Marek

21.7. – zkus ty fary a muziku. Mysli pozitivně, nepřipouštěj negativní myšlenky. Potkáš někoho, kdo ti pomůže! Úsměv a upřímnost. Máš v kapse štěstí. Mám tě rád. Marek

Středa, 23.7. 2003

Dnes to byl  příšerně ulejvácký den. Na půl se strašně stydím, že jsem dohromady nic nedělal, zejména pak proto, že jsem v situaci, ve které si to nemůžu dovolit. A na druhou stranu jsem na sebe docela hrdý, že jsem dokázal přemoci depresi, která na mě zase ráno doléhala a že jsem se dokázal odvázat i v právě tak zoufalé situaci, ve které se teď nacházím.

Ráno jsem vstal až v 10:00 hodin. Vyčítal jsem si, že jsem tak zaspal, a uvědomil jsem si, že ta seizmická aktivita předcházející dvě rána byla alespoň k něčemu dobrá.  Samotný budík je fakt na prd.

Pak jsem se nasnídal (horalka, perník), přestěhoval na jiný pokoj, porochňal se trochu v mapě a zavolal Míše. Prý by to tam u ní mohlo vyjít s prací pro mě jako zahradníka, ale pořád je problém s ubytováním. No, ale to bych řešil až potom. Míša bydlí v Sussexu a v sobotu pro mě přijede na okraj Londýna. Budeme objíždět farmy.

Po telefonátu jsem si dal ještě čínskou polévku, zabrnkal na piáno, a vyrazil do města rozhodnut, že někam sednu a budu hrát na flétnu.

Byla zima a sem tam i pršelo, a tak jsem si sedl pod strom do parku na Portobello road, čekal na lepší počasí a pískal. Když vysvitlo slunko, chystal jsem se odejít, ale kousek ode mě na mě mávali takový dva týpci, kterým se asi líbilo, jak jsem hrál. Šel jsem tedy k nim a pustil se do hovoru. Byla to rozhodně zajímavá  debata. Oba byli studenti nějaké počítačové školy. První,  P.., Ir(38) se navíc živil jako sochař a druhý, Bobby, Londýňan  (32) byl navíc gay se dvěma dětmi. Mluvili jsme o všem možném, o škole, o koníčkách, o práci, o sexu, o jazycích (myšleno languages). Bobby mi dal na sebe kontakt, kdybych byl prý někdy v nesnázích, tak že u něj můžu klidně přespat. Utvrzoval mě, že by šlo čistě o pomoc, že jestli jsem hetero, tak O.K., o nic by se nepokoušel. Abych řekl pravdu, tak teď už si tím tvrzením nejsem tak jistý. Všichni jsme se totiž pak docela ztřískali (i když se to ve VB na veřejným prostranství nesmí) po takovým jablečným chlastu (Cider-něco jako burčák) a já měl navíc tři balený cigára,  takže…

 Bobby si pak začal dělat docela choutky. Neustále mi lichotil a měl sexuální narážky a já musel velmi často opakovat, že jsem only! na  ženský a k tomu momentálně zamilovaný. Nejčastější věty ode mě: „Bobby, you have got a boyfriend!!! Are you sure, you don’t try to get me?! I’m heterosexual!! Go back to your side, please!!! Where are you looking now?! Fuck you!“ Poslední větu, kterou jsem většinou použil po nějaké jeho sexuální narážce, jsem často doprovodil známým gestem s prostředníčkem, načež si Bobby jen mlsně olíznul rty. Ale bylo to v pohodě, nic vážnějšího si nedovolil. Kromě podání ruky a závěrečného obejmutí (které jsem zkrátil na minimum), jsem ho na sebe nenechal sáhnout. Naopak, to já si občas dovoloval víc. Trošku jsem si s ním hrál. Třeba jsem mu vzal ruku, hladil ji po předloktí a povídám: „Do you feel good now?“ Bobby roztouženě: „Yes,“ a já s úsměvem odpovídám: „I‘m sorry, me not“ a vracím mu ji zpět. Já vím, bylo to ode mě ošklivý, ale alespoň jsem ho tak na chvilku zkrotil a kromě toho to byla strašná sranda. Přeci jenom jsem tý jablečný „šťávy“ vypil asi půl litru.

Pak si k nám ještě na chvilku přisedli nějací kluci, původem z Izraele, a zpívali jsme a hráli na flétnu. Dohromady jsem v tom parku strávil čtyři hodiny. Po rozloučení jsem si koupil nějaké pečivo a obešel tři restauračky, kde jsem předtím udal své CV. Všude mi řekli, ať to zkusím zítra.

Taky jsem navštívil naprosto výbornou mši v Kensington Temple. Popis: Na podiu (nebo za oltářem? No, nevím, spíše fakt pódium) vpravo hraje kapela s bílým frontmanem v čele popový písničky s křesťanskými texty, vlevo tři vokalistky (rasy-černá, žlutá, bílá), uprostřed normálně oblečený farář (bez taláru a límečku) vlnící se do rytmu a mezi sedačkami, dole i nahoře na kůru, spousta stojících, mávajících, zpívajících a tancujících lidí (tak 95% černochů, farář běloch). Vždycky, když doznívala nějaká písnička, tak začali všichni vzpínat ruce, modlit se a křičet na vlastní pěst a farář do toho bordelu pochodoval s mikrofonem po podiu a pronášel (nebo spíše rapoval?) srdcervoucí výroky o lásce k Bohu a k bližnímu svému. Celé to na mě zanechalo dost silný dojem.

Pozn.: Už nikdy nechodit na takovouhle mši opilý a zkouřený! Chvíli jsem totiž přemáhal nutkání rozběhnout se do uličky, pokoušet se o brake-dance a křičet: „Oh yes, I love you, Jesus! You are above all! I love you, I love you, I love you!!!“

Následoval Velehrad, kde jsem sebou švihnul na postel, seznámil se se spolubydlícím Dominikem a poslechl si Brand X, DeJohnetta a Prodigy. Pak už  jen večeře (konzerva + houska) a deník.

P.S.: Ta česká babka, o které jsem se už zmiňoval, co bydlí tady na Velehradě, je opravdu hodně divná a hodně ošklivá (dokonce si troufnu říci, že více než má vlastní ze Šluknova). Budu pokračovat v popisu: Má šedivé, špinavé a věčně mastné vlasy, naprosto nepřítomný výraz ve tváři a občas se klepající ruku. Chodí tiše jako duch bez jakéhokoli kývání, s hlavou svěšenou k zemi. Neustále křižuje Velehrad sem a tam a já mám pokaždé strach, za jakým rohem se z ničeho nic objeví. Na mou duši, ta tu na mě někdy v noci nečekaně vykouknout, tak mě asi trefí šlak. Je to taková chodící mrtvola.

Pohybuje se pomalu, ale dokáže vyvinout i poměrně velkou rychlost. Třeba když jí dnes přinesli oběd, frekvence jejích kroků směrem dolů ze schodů byla vážně obdivuhodná. Jakoby se bála, že jí to někdo ukradne. Poslíček jí podal dva teplé balíčky z co největší vzdálenosti a rychle zmizel.

 Ale občas je docela zajímavé ji pozorovat. Třeba ráno v kuchyni. Vešla, šla a došla až na konec místnosti, kde se zastavila, když zjistila, že jí v dalším pohybu brání stěna. Otočila se tedy na místě a šla zpět. Znovu se zastavila, když si všimla, že dráhu její cesty lemuje židle s mojí osobou. Asi deset sekund jsme na sebe mlčky zírali a pak pokračovala do společenské místnosti, kde naprosto beze smyslu vzala ovladač ze skříňky vedle televize a přemístila ho na pohovku. Pak se opět odebrala na zpáteční cestu. Je fakt hodně divná.

Právě jsem se zeptal toho exota, co je ta stará paní vlastně zač. Odpověděl: „To je paní doktorka“ a odešel. Hmm, to jsem se koukám zeptal toho pravého. Doktorka?? No, mě spíš přijde jako POSTRACH VELEHRADU.

Dobrou noc.

Útrata:

0,75 L – housky

Počasí: střídavo

III.

Úterý, 5.8.2003 (no ty vole, to to letí)

Těbuh déňas! Tak jsem tu zas a mám čéče nějakou divnou náladu. Jsem unavenej, zamyšlenej, veselej, sexuchtivej a celej takovej nějakej citlivě smutnej. No, možná to taky dělá ten Prokofiev, co ho právě poslouchám. Ten je taky takovej divnej …

A ejhle, telefon….a kdopak to volá….hm, Hanka…nálada se začíná vyjasňovat do čistého pozitiva…copak to chce?…..hm, má pro mě práci u nich a zítra se pro mě staví….excelent!

Jen takový drobný černý mráček se tu vznáší. Prý zítra přijede na pár dní její kamarád z Čech. Bojím se, aby to nebyl ten její kluk, o kterém mi říkala Míša. Určitě bude, při mojí smůle...

Taky jsem před chvílí napsal Lence o tom, že už vyšumívám. Zatím žádná odpověď – podle očekávání. Ta se nikdy s odpovídáním nepřetrhla.

Tak a co jinak? Už ani nevím, co jsem dělal v neděli. Jo, už vím. Flákal se. Opaloval jsem se na zahradě, pročítal encyklopedii vín, učil se angličtinu a koukal na bednu. Pozn.: Některým filmům už začínám komplet rozumět, úžasné. Tedy, samozřejmě stále s titulky, ten jejich žvatlospík mi pořád dělá strašné problémy.

No a pondělí? Vstávám v 6:30 (drastická to změna) a jdu poprvé do práce.

Neděle, 10. 8.2003                                                         Work

Omlouvám se, v to úterý  jsem to nějak nevychytal. Šel jsem totiž dolů do obýváku za účelem internetu a místo toho jsem tam potkal Martina a konečně si s ním dlouze pokecal. Mluvili jsme tak od desíti do půl jedné ráno o počítačích a jeho firmě, o Vlaďce, jejich svatbě, o rasismu a hlavně pak o tom, že se mé chování u nich dá přirovnat k chování ducha či myši. No jo, když to bylo proto, že jsem absolutně nevěděl, co si tu můžu a nemůžu dovolit, a proto jsem byl do teď velice nesmělý, skromný a tichý. Ale po debatě s Martinem jsem zjistil, že je to spíše na škodu. Že tady je všechno easy a nemusím se bát  o cokoli požádat. Jsem fakt rád, že to vím, protože jestli jsem za ten týden poznal Vlaďku jen trošku, pak Martina vůbec.

Teď už to je, troufám si říct, v pohodě. Večer s nimi popíjím vínko a na internetu si dovolím být i 2,5 hodiny v kuse. Když přijde Vlaďka z práce, zdravím ji slovy: „Á, mama’s coming home.“

Včera jsem uvařil jídlo pro všechny (opravdu dobré zapékané těstoviny). Ve středu jsem si udělal srandu z Martina, že bych chtěl být stejně opálený jak on a dnes jsem utratil dokonce i pár poznámek na adresu jeho oblíbeného týmu Manchaster United. A teď k rekapitulaci tohoto týdne.

V pondělí jsem nastoupil do práce. Úžasný, první den a já přijdu pozdě, jak typické. Zvolil jsem totiž delší cestu do Dormans parku a taky jsem se málem ztratil.

Teď už chodím takovou lesní cestou, která se mi líbí natolik, že jsem tam ve čtvrtek dokonce sbíral sem tam odpadky, abych ji ještě zkrášlil. Do zaměstnání mi to trvá pěšky 32 minut a z něj okolo padesáti. Je to tím, že jsem pak fakt unavený, ta práce je totiž docela fuška. Stavím zahrady a teď momentálně dělám jednu u baráku, který stojí asi 750 tisíc liber, takže  to rozhodně není žádné dětské hřiště. Má náplň práce byla tento týden takováto:

V pondělí jsme přenášeli dost těžký šutry, takže jsem si slušně zaposiloval Bylo to jen na šest hodin, ale v kuse a v příšerném vedru, takže domů jsem přišel v euforii únavy, prásknul sebou na koberec a spal. V úterý mě čekala práce, kterou jsem vykonával až do čtvrtka. Tady tomu říkají pointing a je to děsnej vopruz.

Spočívá to v tom, že si namíchám směs písku, cementu a vody, kleknu si a plním mezery mezi dlážděním chodníku. Ale vždycky hledám pozitiva, tak tedy: v úterý jsem to dělal celých osm hodin na přímým slunci, takže jsem se slušně opálil. Ve čtvrtek jsem poslouchal diskmena, takže to už nebylo tak nudné. Ve středu jsem už ale žádný pozitiva nenašel, takže to byl fakt zasranej den. Zajímavý byl jen konec. Všichni už odešli, ale mně bylo řečeno, ať skončím až tehdy, co spotřebuji poslední kolečko směsi, kterou jsem si právě namíchal. Můj způsob práce, poté co byl čistý vzduch, vypadal takto: vždycky slabou půlku zednické lžíce jsem použil správně za svým účelem a jednou vrchovatou lžící jsem nahodil živý plot za svými zády.

V pátek konečně změna. Čistil jsem hlínu, pak vozil střešní tašky, míchal maltu, a když už jsem se těšil, že i zbytek dne bude tak různorodý a rychle utíkající, dostal jsem za úkol, asi čtyři hodiny mi trvající, přenášení dost těžkých větví. Zase jsem si zaposiloval a opálil se. Říkám si, že ještě nějaké čištění zahradního bazénku a dokonale mi tahle práce vynahradí návštěvy leisure centra (posilovna, solárko, sauna, bazén).

Jinak k lidem, se kterými dělám:

Zatím jsem poznal (kromě Steva, kterého znám již od svého přespání u nich doma) Marka 1, Marka 2, Stuarta, Alana a spoustu dalších, kteří ale nepatří k naší firmě, protože dělají na  baráku.

Mark jedna je takovej šlachovitej ksichtík s vyraženým předním zubem, který má sílu jak bejk a příjemný hlas. Docela sympaťák(tak 35 let), už mě vzal jednou autem domů. Mark dva je z nich nejvíce v pohodě. Je to takovej celkem namakanej prďola srandista, se kterým vždycky rád pokecám. Je mu tak 32 let a taky už mě bral domů svým velmi pracovním a velmi špinavým autem. Stuart je takovej podvraťáček, teda alespoň mi tak přijde. Je to puberťák v kůži dospěláka. Je mu tak 25 let, ulevuje si, kde může, a má z toho vždycky strašnou srandu. Uši má skrz naskrz provrtaný náušnicemi a moc nemaká.

Alan je strašná držka, je to bos Marka 1 a Stuarta (Mark 2 má taky svoji vlastní firmu a trvalou smlouvu se Stevem) a zatím jsem ho potkal jen jednou. A co vlastně Steve? Vysoký, tak 42letý sympaťák, jehož  nejčastější slovo je „yeah“, protože, jak vidím, tak neustále někomu na něco kývá. Nevím proč, ale asi je to tady běžný způsob komunikace, dělají to totiž všichni, i když ne tak často jako Steve. Kolektivní debata o práci tu vypadá zhruba takto: někdo něco řekne a všichni: „Yeah, yeah, yeah,“ další něco řekne a všichni: „yeah, yeah, yeah,“ a tak to tu chodí furt dokola.

Na Stevovi mi docela vadí, že když se se mnou baví, tak je vždy takový lehce rozpačitý. Asi je to kvůli angličtině. Nejspíš si myslí, že pokaždé, když se na něj během jeho spíkování zamyšleně dívám, nerozumím mu. Nedojde mu, že třeba jen soustředěně poslouchám. Ale on mě tou svou rozpačitostí tak vyvede z míry, že pak opravdu nerozumím a nastává známá trapná chvilka, kdy mlčím a kývám na něco, o čem nemám ani páru. Pozn.: Když se Steve šklebí, což dělá velmi často, vypadá jako Valis z animovaných filmů Valis a Gromit.

Taky byl lehce rozpačitý, když mi předával mou první výplatu, 175 L. Asi měl černý svědomí, že mi dává tak málo. Počítám, že ostatní mají minimálně 50 L na den. A já se mohl celý týden přetrhnout, abych dostal víc. No počkej, prevíte!J

A co se dělo zajímavého po práci? Ve středu přišla Hanka s tím svým kamarádem jménem Kuba. Je to  fakt jen kámoš, uf! Je v pohodě, ale takový typ, co ještě asi moc holek nesbalil, takže O.K.!

Docela mi sednul. Je komunikativní a celkem se zdá i inteligentní. Šli jsme k Hance domů, kde jsme popíjeli pivo Artois, pojídali výborný koláč od Kubovy babičky a povídali si hlavně s otcem rodiny Andrewen o všem možným a skoro jsme se ani nedostali  k tomu, proč jsem přišel, tedy k mé práci u nich. Ale řekli (ještě s máti Luisou), že se domluvíme v pátek na barbecue. Dal jsem si na cestu balený cigárko, rozloučil se políbením ruky, v tu chvíli s rozpačitou Hankou, a šel domů (bylo asi 00:30).

Ve čtvrtek jsme pro změnu pařili já, Kuba, Hanka, její sestřenka Verča a holky Martina a Verča ( byl jsem s nimi v hospodě hned ten první den)v Brodway, kde jsme zkusili různá vína, z nichž mi žádné nechutnalo. Zato jsem tam měl výbornou náladu a docela úspěšně všechny bavil. Pak jsme šli blbnout do parku a nakonec, po skvělém chicken burgeru, vyrazili domů. Přišel jsem v jednu ráno už s absolutně debilní náladou. Začínám si totiž uvědomovat, že ty aupairky tady jsou docela fiflenky.

No a v pátek ta bárbekjů. Nic moc, docela nuda, ale pokecal jsem si s pár novými Angličany a hlavně pak s tátou Luisy.  S tím jsme debatovali o dialektech o rodině a nejvíce o druhé světové válce, kterou velmi  dobře pamatuje. Měl jsem tam dobrý burger a kuře a zahrál si na nic moc keybord, z čehož mě vytrvale vyrušovaly ty dvě roztomilé dračice (myšleno děti). Asi po dvou hodinách jsem odtamtud odešel a šel konečně brzo (asi 23:00) spát.

A víkend? Včera odpočinek, uklízení, odpočinek, internet. A dnes zatím odpočinek a deník a za chvilku cesta do centra, kde se jdu optat do jednoho baru na víkendovou práci a večer pádím k Hance, domluvit se konečně na té práci, protože na barbecue jsme se k tomu opět nedostali.

Pondělí, 18.8.2003

Milý deníčku, omlouvám se, že jsem se tak dlouho neozval, ale měl jsem velice busy týden. Byl doslova nabit zážitky. Teď momentálně sedím na manželské posteli v jednom pěkném hotýlku v přímořském městečku Eastborne.

Mám ho sám pro sebe, s televizí a se vším dalším vybavením včetně celkem neomezených zásob čaje, kafe a čokolády. Všechno free. Jak jsem se sem dostal, k tomu ještě dojdu. Tedy, asi už ne dneska, protože taky potřebuji spát a chci dokoukat Jamese Bonda, který mi tu běží. Ale všechno hezky popořadě.

V pondělí jsem byl v práci přidělen Markovi (tomu supr trpaslíkovi) a pomáhal mu se stavbou žlabu pro zahradní potok. Ubíhalo to rychle, protože s Markem je stále o čem se bavit. Jsou to pro mě i velmi přiínosné lekce  angličtiny, protože tenhle chlapík žil kdysi dva roky v Thajsku, kde pracoval jako potápěč a učitel angličtiny, takže mluví velmi zřetelně a čistě, často mě opravuje, o což jsem ho sám požádal a neváhá mi cokoli trpělivě vysvětlit. Je opravdu fajn a je s ním sranda. Jediná nevýhoda je, že si s ním člověk moc neodpočine, protože fakt maká tvrdě.

V pondělí jsem taky konečně poznal Nicka. To je kluk, Čech, co dělá pro Steva už asi rok a bydlí s přítelkyní au-pair v její rodině. Teď se vrátili z dovolené v Čechách a přišli se na nás podívat. Nick taky přivezl bráchu, který si přijel na dva týdny zamakat. Ten mě taky vystřídal v úterý jako Markův pomocník a já jsem začal dělat s pro mě novým člověkem jménem Martin. Tomu je 35 let, ale je duší mlaďoch a je hlavně v pohodě. Taky si s ním vždycky výborně pokecám. Jeho přítelkyně žije mimochodem v Bulharsku. Martin má na starost kytky a vše okolo nich a já jsem s ním dělal po zbytek týdne. Většinou jsme se zabývali čištěním hlíny a tvořením rovné plochy tam, kde zemi rozryl buldozer.

V úterý se stalo ještě to, že mě Mark požádal, jestli bych mu po práci ještě nepomohl s něčím u něj na zahradě. Souhlasil jsem okamžitě a ani jsem se neptal, co za to. Bral jsem to jako přátelskou službu ode mě, protože mám za to, že je velice dobré si tu udělat nějaké lepší kamarády, zejména v práci, a tohle byla dobrá cesta. Samozřejmě, že to pak bylo příjemné, když mi Mark vyplázl 20 liber. Ale stál jsem ho ještě víc, protože mi koupil nějaké čipsy, redbulla,  svačinu a měl jsem u nich ještě večeři a sprchu. Dělali jsme totiž až do 23:30 do noci, a tak jsem tam musel přespat. Hlavně jsem míchal maltu a kopal díru pro trampolínu v  jejich krásné zahradě u ještě krásnějšího domu, který je tím nejúžasnějším a nejoriginálnějším obydlím, jaké jsem zatím v Anglii viděl. Je to bývalá sýpka na obilí a chmel, která byla přestavěná na obytné jednotky a připomíná spíš nějaké tajemné sídlo z pohádky. Bylo opravdu příjemné tam strávit noc. Mark tam bydlí se svou sestrou (malá srandovní bytůstka, která mi silně připomíná sister Vendy), její malou dcerkou a svou ženou (brali se v buddhistickým kostele v Thajsku, ale oficiálně nejsou svoji).

IV.

Tak a teď hurá na ty dva předešlé týdny. Kde jsem skončil? Aha, už vím. Po seznámení se s pracovištěm v Eastbornu přijeli mí kolegové. Martin a Helen. Helen je biologicky 28 let stará, ale nikdy bych jí netroufl říct víc jak 22 let. Pořád se směje, má takový dětský hlásek a je pro každou srandu. Vůbec je to takový, jak říkám, „rozumnej rošták“ („reasonable rascal“).

Tak třeba celý první týden  se stalo téměř zvykem, že jsme si na Helenin pobud šli všichni tři skáknout na dětskou trampolínu, která je součástí zahrady. Ach jo, jak málo stačí k dětské radosti! Blbli jsme fakt jak malí děti a celou dobu skákání jsme se jen a jen křenili.

Helen má alespoň dvě stránky osobnosti, přičemž tu druhou jsem naštěstí ještě nestihl poznat, ale prozradila mi, že je tak trochu schizofrenik. Chodí na pravidelné psychiatrické seance a užívá antidepresívum diazepam, což jsem sám viděl. To nic ale nemění na tom, že ji mám  rád. Nevím nevím, co by se dělo, kdyby byla jen o trošku hezčí. Moc se mi totiž nelíbí. Má dokonce bradavici na bradě. No, doufám, že nic neprovedeme, jestli se spolu za dva týdny opijeme. Jsme totiž týden v Eastbornu sami, dokonce i na pokoji, protože Martin jede za přítelkyní do Bulharska.

Po práci jsme vyrazili do hotelu jménem Gladwyn. Ten je asi 200 metrů od pobřeží a je celkem pěkný, ale hlavně nehorázně drahý. Za týden účet činil dohromady asi 550 liber ( dva pokoje ®jeden dvojlůžkáč, jeden twin (můj)). Patří dvěma teploušům, kteří jsou strašně roztomilí a absolutně typičtí. Je jim tak 40 let, jsou solidně obtloustlí, chodí neustále bosi a v kraťáscích a pohybují se, jako by nechtěli ublížit ani tomu smítku prachu. Jmenují se Garry a Paul a mají dva naprosto ošklivý psy. Na mou duši, tomu se snad nedá říkat ani pes. Místo chůze se to valí a místo štěkání to chrochtá. Ale občas je to alespoň docela milý.

A co se týče personálu, zaměstnávají tu krásnou servírku. Jmenuje se Zeita, má italské předky, dlouhatánské špinavě blond vlasy, celkem pěknou postavu a nádherný úsměv. Občas s ní lehce flirtuji. Třeba první týden v pátek, když odnášela nádobí od snídaně, povídám:      

- „May I ask you a question?“

- „Yes, of course.“

- „Is it normal in England that so small hotel like this one employes so beautiful waitress like you are?“

Jen se začervenala, řekla: „I don’t know“ a v rozpacích odešla. Jak roztomilé! Další týden jsem při snídani utrousil: „How is it possible, that you are kinder and more beautiful every day?“ No, a na další lichotky už si nevzpomínám. Ale celé tohle lehké balení má jeden háček. V ten pátek, po té první lichotce, když jsem šel vrátit klíče, na mě Garry spustil: „Ale ale, pane, vy svádíte můj personál. Zeita přišla do kuchyně celá rozpačitá, tvářičky jí hořely, vždyť ona se pak nemůže soustředit na práci.“ Neříkám, že mě to nepotěšilo, ale tak trochu jsem nechápal, jak ji mohla tak rozhodit jedna nevinná větička. Vysvětlení přišlo záhy. Garry se totiž zatvářil lehce šibalsky a řekl: „Ono jí je teprve 16 let…“

A sakra, to jsem přestřelil! Celý den jsem o tom přemýšlel a byl jsem rozhodnut, že toho balení nechám. Ale teď si říkám, proč vlastně? Ta dívka mě přitahuje a zkusit se musí všechno. Když tak by to byla moje první mladší. Myslím, že by to nemusel být takový problém. Má angličtina totiž není tak dobrá, abych s ní mohl při konverzaci zabředávat do nějakých hlubších témat, a tudíž bych ani nemusel plně postřehnout její případnou nevyspělost. A poznávání cizích jazyků už potřebuji jako sůl. Jsem tedy rozhodnut ji pozvat za dva týdny na večeři, tak uvidíme, jestli se z toho něco vyvine.

První týden jsem tu měl celkem normální pokoj, s úžasnou manželskou postelí, televizí, křeslem, skříní, rychlovarnou konvicí a zásobou kafí, cukrů, čajů, mléka a čokolády (horké), která je stále doplňována. To když jsem zjistil, tak každý den, jako správná socka, dávám pár balíčků stranou. To mi poradili Helen s Martinem.

Tento první pokoj, dá se říci, byl opravdu normální. Ale totéž se nedá říci o tom, který mi byla přidělen následující týden. Všechny běžné lůžkáče byly v tu dobu obsazené, a tak jsem vyfasoval podkrovní soukromou místnůstku, která nejspíš slouží Garrymu a Paulovi jako místečko pro chvilky romantiky. Už když jsem se tam blížil po posledním poschodí, poznal jsem, že tito chlapci jsou homosexuálové opravdu naprosto „typičtí“. Hned, jak totiž Garry otevřel dveře, ozářilo mě matné, avšak intenzivní růžové světlo. Kromě žárovek byly nositeli této provokativní barvy ještě stínítka, stěny, postel a dokonce i toaleťák. Ale nevadí, já jsem pro každou srandu. Stejně jako všechno, ani růžové klima jednou za čas neuškodí.

Sobota, 13.9.2003

V Eastbornu vždy po práci následuje sprcha a pak hurá na večeři. Tu mi zatím vždycky platili Helen s Martinem, přestože jsem byl ze začátku zásadně proti. Po třetí večeři jsem dokonce hned po skončení jídla běžel k pokladně, ale Martin mě hned usadil zpátky s argumentem, že oni vydělávají víc než já a že si nemusím připadat vůbec trapně. Přesto jsme ale pak uzavřeli dohodu, že oni budou platit večeře a já pak hospodu, kam zajdeme vždycky jednou týdně. Vzhledem k tomu, že je tady chlast nehorázně drahý (pivo Artois 2 L, a to je ta levnější kategorie-drinky většinou okolo 5 L), přijal jsem to jako dostačující satisfakci.

K večeři jsem měl už všechno možné, včetně proslulých „Fish and chips“ na kterých vlastně není vůbec nic zajímavého. Prostě jen obalená ryba s hranolkama. Nevím, proč okolo toho všichni tak nadělají. Jediné interesting na tom bylo místo, kde jsem to poprvé spořádal. Tuhle vůbec první večeři jsme si totiž vzali na kamenitou pláž, hned vedle starobylého mola s budovami ve stylu starých čínských domků,  s kasínem, kupou tradičních anglických obchůdků a s fishing centrem.

Jednou v noci jsem se vykradl z hotelu, koupil pytlík hranolek a vyrazil na romantickou procházku právě těmito místy. Chodil jsem jen tak po pláži, pod molem, po molu, naslouchal šumění příboje a snažil se vychutnávat ten pocit nezávislosti, který by se měl v takových chvílích dostavit.

 „Vždyť jsem na krásné pláži, v krásném městě, mám dobře placenou práci a jsem stovky kilometrů od domova. A toho všeho jsem dosáhl sám, svou vytrvalostí a silou vůle,“ to jsem si v duchu říkal, ale abych byl upřímný, nijak zvlášť mě to nebralo. No, čekám, že něco takového mnou začne procházet až po návratu do Čech. Škoda jen, že tam už to bude v minulém čase. Co jsem zažíval tehdy v přítomnosti, bych mohl snad vystihnout jen dvěma slovy: uvolnění a osamělost. Přesto mi ale bylo dobře. Chodil jsem si po seaside, po městě, pozoroval lidi, hvězdy a temná zákoutí uliček, které mi připomínaly spíše Itálii, a občas si posmutněle zasteskl: „Ach jo, Lenko, proč tu jenom nejsi se mnou.“

Z této lehké melancholie mě probrala až parta typických anglických teenegerů, kteří na hlavní třídě hulákali o sto šest a ve svém středu vlekli malou holku, které nebyla víc jak třináct a byla tak na mol,že měla problém s každým dalším krokem. Jen jsem nad tím zakroutil hlavou a vrátil se na hotel.

Jinak, co se týče Lenky, tak už se mi jí pomalu,ale jistě daří se zbavovat a myslím na ni opravdu minimálně, ale občas ještě přijdou chvíle, kdy se mi po ní velmi silně zasteskne. V jednom takovém momentě, když jsem ležel opět sám na mé hezké růžové posteli a venku odbíjely kostelní zvony půlnoc, jsem si poprvé od mého příjezdu do Anglie okousal nehty. Steskem! Ale úspěch, vydržel jsem to více než měsíc a teď už mi nestrčit prst do dršky nedělá téměř žádné problémy. Tohle bylo po tom, co jsem v jedné restauraci viděl dívku, která byla Lence strašně podobná. Pleť, nos, úsměv, postava… Oči mi celou dobu sklouzávaly k vedlejšímu stolu, kde seděla, takže jsem si svůj chicken burger ani pořádně nevychutnal.

Každé ráno v Eastbournu vstáváme před osmou a jdeme na snídani. Ta je tedy prvotřídní. Jako předkrm čtyři druhy cornflaků s mlékem, jogurt a čaj nebo kávu. Pak je hlavní chod- kompletní typicky anglická snídaně: vajíčka (na tři způsoby), sausages, opečená slanina, žampiony, fazole v rajčatové omáčce, hashbrowns (takový opečený bramborový trojúhelníčky – výborná záležitost) a opečená rajčata. Vše samozřejmě s toasty. Je toho hrozně moc, a tak se vždycky buď přežeru ,nebo, což mě naučili Helen s Martinem, balím do ubrousků, co zbude a beru si to na svačinu do práce.

Pozn.: Helen a Martin snad ani nejsou angláni. Takový správný socky jsem tu ještě nepotkal.

Snídaně je tu tedy výborná, i když trošku stereotypní. Zeita vždycky přijde a zeptá se, co si dnes přejeme k jídlu. To je strašně vtipná otázka, protože menu zůstává stále stejné. Snažím se to tedy nějak oživit a někdy jí odpovídám, že bych si dnes dal pro změnu český chleba a český jahodový koláč, z čehož je chudák dosti zmatená. Nebo si hraji na vybíravého zákazníka a požaduji třeba jen tři houby, jedno rajče, dva hashbrowny, atd…

Už jsem v Gladwynu proslul jako podivný cizinec. Jak u personálu, tak ostatních hostů.

Pozn.: Paul mě dostal tím, že se opravdu snažil v krámech najít český chleba. Samozřejmě se mu to nepovedlo, ale našel chleba z Litvy, který sice také stále není ta pravá záležitost, ale rozhodně je to lepší, než ty jejich toastový sračky, kterých už mám občas plný zuby.

Po snídani se jde do práce, kde to rozhodně stereotypní není. S Martinem a Helen je stále o čem si povídat, a když zrovna nemluvíme, tak třeba zpíváme nebo poslouchám discmana. Vše pochopitelně při práci. Pozn: nejlepší téma k hovoru jsou zatím diference mezi jazyky. Vždycky na mě koukají jako na vola, když jim vysvětluji, co všechno v angličtině mají a nebo nemají (Angličané toho o své gramatice totiž moc nevědí). Zážitek je to samozřejmě vždycky, když je učím česky. Když mluví Helen česky, je naprosto k sežrání a Martin už skoro umí „ř“. Jejich tři nejoblíbenější česká slova jsou: pivo(říkají pivou), posypat(pouzipá) a kastrol.

Z práce nebo vůbec z Eastbournu mám už taky docela dost zážitků se zvířaty. Každé ráno se třeba budím s křikem racků, což mi není vůbec nepříjemné. V práci už nám během kypření půdy přeběhla přímo před nosem liška, veverka nebo obrovská krysa. Dvě krysy na mě taky jednou vybafly pod hromadou dřeva a proběhly tak 5 cm od mých nohou. Nijak zvláštní rychlostí, bez ostychu, jako by se nechumelilo. Taky jsem už našel dvě veliké živé můří kukly.

To vše bylo dosud celkem zajímavé, ale ten poslední zážitek už vůbec zajímavý nebyl. Tedy alespoň ne příjemně zajímavý. Na té zahradě jsme totiž objevili vosí hnízdo, které už je teď sice minulostí, ale ještě tehdy, než se z něj staly ruiny v propadlišti dějin s ošklivou vzpomínkou na krumpáč, mi o sobě dalo pořádně znát. Jejím obyvatelům se totiž jaksi nelíbilo, že bourám tu betonovou zeď, na kterou si patrně, za těch pár let, zvykly. Jedna z nich se tedy rozhodla, že mě naučí tancovat. A docela se jí to povedlo. Vletěla mi, svině, za tričko, ďobla mě 2x do krku a po třetí v místě, kde kostrče. Bolelo to jako čert a ošklivě mi třeštila hlava až do noci, takže jsem byl donucen si poprvé v Anglii vzít ibuprofen. Jaká hanba!

V.

Sobota, 18.10.2003, 22:45                                         Depression

Pocity? Ležérnost, lhostejnost, jsem malý bod uprostřed ničeho. Dokonale to připomíná klid před bouří. Zbývá čekat na hurikán. Buď přijde, nebo nepřijde. Avšak ještě tak před hodinou bylo mé citové rozpoložení v rozkladu, který ani v mém těle nezůstal bez odezvy. Cítil jsem se velice slabý, mráz mi běhal po zádech, břiše, rukou i nohou a uvnitř jsem cítil chvění. Jemné, ale intenzivní. Jako by mi v srdci někdo odjistil bombu, která se už každou chvilku chystala vybouchnout a nadělat obrovské škody. Podařilo se mi ji deaktivovat, alespoň zatím…

Píše se rok 2003, je mi 18 let a prožil jsem a nenaplnil první lásku svého života. Tu dívku jsem znal přes tři dlouhé roky. Něco mezi námi dvěma vzplanulo už tehdy v Paříži, kde jsme se poprvé shledali. Už tam jsem však poznal, že tahle slečna je sice velice krásná, roztomilá a učarovává mi svým zvláštním kouzlem, ale na druhou stranu je neuvěřitelně nerozhodná a svým způsobem nevyspělá. Už tehdy jsem si uvědomil, že ona nikdy nebude vědět, co od života chce. Neříkám, že já to někdy vědět budu, ale alespoň tím neznepříjemňuji život ostatním.

Už tehdy jsem se měl řídit svým racionálním já, kterému se tahle dívka nijak zvlášť nezamlouvala. Ale neposlechl jsem! Následovalo období potkávání a odlučování, které na konci minulého roku vyústilo v občasné schůzky, dlouhé konverzace, při kterých mi dokázala nádherně naslouchat,v něžná slůvka, doteky a dlouhé polibky. Říkali jsme si, že je mezi námi něco, co nás vzájemně přitahuje, jako dva magnety. Tu zvláštní sílu jsme prostě nazvali touhou. Teď vím, že to nebylo správné pojmenování. Už tehdy šlo nejspíš u mě o zárodky lásky. Jakkoli jsem se snažil obrnit, jakkoli jsem proto hledal jiné názvy a snažil se vyhnout šípům Amorovým, nepodařilo se.

Na přelomu května a června tohoto roku jsem s Lenkou trávil stále více času (pořád za zády jejího již dvouletého přítele Petra) a událo se toho hodně, včetně jednoho vypjatého rozloučení, které pak trvalo více než měsíc. Byl to měsíc emocí a svárů, kdy ve mně svádělo těžký boj mé racionální a spontánní já o nadvládu nad mou osobností. Co se týče Lenky, mé spontánní já slavilo triumf a já si konečně připustil, že ji miluji. Rozum zjistil, že tuto bitvu prohrál, nástup lásky nedokázal zastavit, ale řekl si, že se pokusí dát dohromady všechny své síly, aby vyhrál válku, teď již alespoň s korektně pojmenovaným nepřítelem.

Mobilizace ze začátku probíhala úspěšně, nenapsal jsem jediný dopis, email, nesákl na telefon. Rozum držel spontánnost pevně na uzdě, kterou povolil jen jednou. Poslední den před mým odjezdem do Velké Británie jsem se sešel s Lenkou a všechny své city jí prozradil. Byla dosti překvapená a celý večer pak probíhal ve znamení loučení. Rozum povolil chytře až tento poslední den, protože věděl, že kdyby to udělal dříve a  byla by tu stále možnost Lenku zase vidět v blízké době, hrozilo by nebezpečí, že by se nějaká Anglie vůbec nekonala.

Dále také  zvolil tento poslední den proto, že pojal jeden velice smělý válečný plán. Spoléhal se na tzv. taktiku vyšumění. Říkal si, že to bude jako s dítětem, kterému se nedá lízátko, ale sdělí se mu, že tento pamlsek dostane až za čtyři měsíce. Co dítě udělá? Bude se chvilku vztekat, ale pak si najde spoustu věcí na rozptýlení a na lízátko úplně zapomene.

„Jen ať si miluje,“ říkal si rozum „však ono ho to do těch čtyř měsíců přejde, nebo mu najdeme nějakou jinou.“ Ale tady se silně přepočítal. Dítě se sice přestalo vztekat, ale na lízátko nezapomnělo. Jak dny ubíhaly, jeho touha po něm sílila a ono netrpělivě odpočítávalo dny, kdy se mu té dobrůtky dostane.

Myslel jsem na Lenku stále častěji, postupně s tím, jak se můj život tady stával zaběhnutějším a tedy i snadnějším. Rozum nad tím vším opět začal ztrácet kontrolu. Zejména pak poté co se po všemožných zprávách, chatu a dopisu od Lenky vyskytla možnost, že by se mohla rozejít s Petrem a zamilovat se, nebo alespoň být se mnou.

V momentě, kdy jsem si na počítači přečetl větu: „Petr mě asi brzy opustí,“ se ve mně strhla na dlouhou dobu poslední velká bitva mezi racionalitou–rozumem a  spontánností–láskou. V těch několika málo minutách jsem lítal po celém domě tam a zpět, nahoru a dolů, smál se, rozčiloval, volal „ejchuchu“ i nadával sobě i Lence. Radost však převládla, spontánnost bitvu vyhrála a rozum se stal otrokem lásky.

Ještě však předtím, než mu byly připnuty okovy, zvolal, že přestože tato láska je dosti intenzivním pocitem k tomu, aby mohla být vůbec láskou nazývána, je to jen proto, že je první a že se týká dívky, se kterou jedinou jsem zažil něco opravdu  něžného, ale že je to stále jen láska trpaslík vedle lásky životní, tak pravé a neuvěřitelně ušlechtile krásné, že na to má představivost nestačí. Ta, která ještě na mě kdesi čeká a před kterou se skloní i on. Na to První láska odpověděla, že to jsou jen pouhé výplody mé fantazie o světě, který není. Že všechno je ve skutečnosti mnohem jednodušší a že ona je ta pravá. Na to mu zacpala ústa roubíkem. Následoval pro ni pak zlatý věk představ a snů. Myslel jsem na Lenku každý den i několikrát za hodinu. Představoval jsem si s ní romantické chvíle plné něhy a rozkoše, snad na všech místech, co jen na světě znám. Snil jsem o pomalých procházkách přírodou, o milování, smíchu a vzájemném laškování. Při všem, co jsem dělal, jsem ji neustále viděl vedle sebe. Když jsem pozoroval romantickou scénu ve filmu, ohmatával jsem opěradlo gauče a hledal ji, abych ji mohl políbit. Když jsem nakupoval oblečení, vždy jsem uvažoval, zdali se v něm budu Lence líbit.

Na vlastní kůži jsem dokonce pocítil frázi: láska mu nedala spát. Mohl jsem být vždy sebemrtvější únavou, ale pokud jsem jen jednou před ulehnutím pomyslel na ni, měl jsem záruku, že minimálně dvě hodiny neusnu (jednou dokonce čtyři). Jako bych se bál, že ve spánku budu snít o něčem jiném než o ní. Ale strach byl pokaždé zbytečný, protože i noční sny patřily jen a jen Lence. Vlastně i posilování bylo kvůli tomu, abych se jí líbil, a to mě hnalo do každého dalšího kliku. Před týdnem mi tu také ukápla první slza. Stačil jeden delší pohled na její fotku.

Samozřejmě jsem také plánoval. Nejvíce ze všeho jsem se těšil na den, kdy ji poprvé v Praze uvidím. Vymýšlel jsem několik variací překvapení a každé jsem měl promyšlené do nejmenších detailů. Jak narafičit jakoby setkání s Gábinou v restauraci, jak koupím nejlepší víno, jak jí zakryji oči a políbím na ouško, nebo jí pošlu SMS od vedlejšího stolu. Věděl jsem, jakou a jakým tónem hlasu pronesu svou první větu…

Dokonce jsem plánoval pro nás koupit dovolenou na Silvestra na Mallorce nebo v SaintTropez. Chybělo málo a už jsem zabukoval letenky. A kvůli komu jsem si vlastně koupil letenku domů už na úterý 18.11.? Mohl jsem přece letět o dva dny později. Takto jsem měl jistotu, že v úterý se rozkoukám a ve středu ji ještě zastihnu v Praze.

Taky jsem jí chtěl vzít s sebou do Německa o jarních prázdninách za Vaškem, v dubnu do Holandska, v září do Ruska a též jsem uvažoval, že kdybych se chtěl vrátit do Anglie, jak to udělat, aby tu byla jako au-pairka také, jaký plat jí zařídit a nějak jsem chtěl vykoumat i společné bydlení! Ježíši, vždyť já jsem jí v duchu i pomáhal sesmolit žádost o uvolnění z vějšky, o společném učení ani nemluvě. Co já bych byl všechno schopen kvůli ní obětovat, to si neumíš, milý deníčku, ani představit.

Byly však i chvíle, kdy jsem na Lenku dokázal zapomenout. Třeba když jsem si dlouho chatoval s Nicky, mé touhy nakrátko patřily jí. V těchto momentech se občas podařilo rozumu vyplivnout roubík a rýpnout si do lásky: „Vidíš, já jsem ti to říkal, zas tak silná nejsi.“ Nebo se snažil ve spěchu pronášet argumenty o nedokonalé Lenčině osobnosti. To vždycky láskou trošku otřáslo, ale hned dalšího dne se zase objekty snění prohodily, roubík byl reaplikován a vše se vrátilo ke starému. Bylo to vždy jen takové chvilkové chvilkové zatožení samotáře.

Pak jsem zas žil jen pro ten jediný den, kdy Lenku znovu spatřím. Byla pro mě princeznou na vrcholu slonovinové věže a já jí byl každý den o schůdeček blíž a blíž a blíž…

Dnes, kdy zbývalo už jen 30 schůdků, jsem vzhlédl vzhůru. Tam se Lenka nejdříve nádherně usmála z malého bílého výklenku, a pak na mě shora shodila obrovský balvan, který zničil celé mé schodiště a uvěznil mě  pod jeho troskami. Rozhodl jsem se nové schody už  nestavět.

Co se vlastně stalo?

Okolo páté jsem jí poslal zprávu: „Toužím zvědět, jakpak se má ta, která je stále uvězněná v mém srdci, jestli tam chce ještě chvíli zůstat a zdali dostala mé psaní.“

Žádná odpověď, tak píšu znovu: „Žádná odpověď, ještě že už jsem si zvykl, ale proč?“

Za čas: „Ahoj Ondro, broučku, odpusť, že jsem se ti neozvala, ale můj život se teď rapidně změnil. Jestli chceš, přijď teď na net…“Bláhově jsem doufal, že obdržela můj dopis a konečně si uvědomila, že mě taky miluje. Nedočkavě jsem se vrhnul na počítač.

O: Tak copak se stalo tak radikálního

L: Je toho hodně, to se nedá jen tak najednou

O: Zkus to postihnout v bodech

L: rodina, škola, láska, město…počítám, že tě zajímá ta láska…

O: Ano, ta mě moc zajímá

L: Potkala jsem někoho, na kom mi začíná hodně záležet

O: Lenko, to bolí….

L: Promiň, lásce neporučíš

O: Takže to nejsem já. Jen jedna otázka: četla si můj dopis?

L: Nepřišel

O: Ono je to tak možná dobře

Na to jsem vypnul počítač a zdrcen odešel na bluesový koncert. Jediné, co jsem v tu chvíli cítil, byla obrovská prázdnota a to intenzivní jemné chvění v mém nitru. Mému spontánnímu já se zhroutil celý svět, bylo na pokraji sil. V otřesném stavu se už jen zmohlo na doplazení se k rozumu, uvolnilo jeho okovy a žadonilo, aby mě zachránil před obrovskou depresí, která se chystala propuknout, nebo ji alespoň zmírnil. Rozum se rozhodl jednat okamžitě a radikálně. Do teď, pokaždé, když mě Lenka opustila, jsem si stále nechával naději, že s ní budu zas a že jednou bude jen a jen moje. S tím je teď konec. Musím se vším skoncovat navždy.

Byl jsem otřesen a naštvaný. Rozhodl jsem se Lence zavolat. Ani vlastně nevím proč. Prostě ji asi jen naposled slyšet a pak adios. Nebo se rozloučit či říci jí, co jsem psal v tom dopise…nevím, mlelo se toho ve mně hodně, prostě jsem jí jen chtěl zavolat. SMSky jsou špatná věc pro tyhle chvíle.

Volal jsem z mobilu, ale nebrala to. Píšu: „ZVEDNI TO“

Volám znovu, ale vypíná to. Příchází zpráva: „Proč se mnou chceš mluvit? Už takhle mě to mrzí a bolí víc, než si myslíš. Kvůli tobě, jsi skvělý kluk a já tě mám ráda. Přijdu o tebe jen proto, že tě nemiluju.“

To: „mám tě ráda“ si strč někam. A co myslíš, pro Boha tím: „Přijdu o tebe?“- myslím si teď, když to píšu.

Volám znovu a zas to nebere. Tentokrát z budky.

Píše: „Já nemůžu. Brečela bych. Snad raději budu doufat, že tě ještě někdy uvidím.“

„Ona si opravdu neuvědomuje co říká. Ale já už mám těhlech neustálých zadních vrátek po krk!“ – opět momentální reakce.

Odpovídám: „Neuvidíš, ale teď to prosím zvedni, chci se rozloučit.“

Konečně to zvedla. Slyšel jsem od ní jen „Ahoj“ a pak už jsem mluvil jen já. Chtěla taky, ale nenechal jsem ji. A co jsem vlastně říkal? Něco takového:

„Mám teď u sebe tři libry a ty jsem naházel do automatu a nevím, jak dlouho budu moct mluvit. Jen jsem ti chtěl, Lenko, říct: Ty ani nevíš, jak moc tě miluju. Myslím na tebe každej den, sním o tobě každou noc. Víš, co to je, nemoct čtyři hodiny usnout? Kvůli tobě! Jediný, co mě tu celou dobu drží nad vodou, jsou myšlenky na den, kdy tě znovu uvidím, protože to tu teď stojí za hovno. Žiju tu jen pro ten jediný den.“

L: „Já vím“

„Néé nevíš, protože nemáš ani ponětí, jak moc je má láska hluboká. Já jsem ti to chtěl dokázat a dát ti poznat tak krásný chvíle, jaký jsi nikdy nezažila. Možná, že si fandím, ale myslím, že to tak je. Sama si mi řekla, že to nejkrásnější, co si kdy zažila, bylo se mnou. Nevím, jestli tomu mám vůbec věřit. A možná, že je vlastně dobře, že se stalo to, co se stalo, ty bys to nejspíš stejně nedokázala ocenit“ – do toho jsem jen slyšel pofňukávání a nakonec mě utnula ubrečeným: „JDI DO HÁJE“ a zavěsila.

Byl jsem mimo, naštvaný, s potrhanou duší. Po cestě na koncert jsem Lence hodně nadával. Koncert byl krásný. Hodně komorní a temný, dost o lásce a  pomalých rytmech. Utápěl jsem se v depresi, ale přesto jsem cítil, že ta hudba mi zas dává sílu do života a jako malé elektrické vlnky mi proniká až do morku kostí a pomaličku depresi vyhání. Když jsem si v tu chvíli představil Lenku, jak mě třeba jen hladí, propaloval mi již ten imaginární dotek kůži…

V pauze jsem zavolal Gábině. Potřeboval jsem se svěřit a hlavně slyšet někoho, kdo mě má opravdu rád a těší se na mě. Byl to další depresivní zmírňovák. Po koncertě jsem se pak opět cítil o něco lépe a po cestě domů už rozvažoval, kampak a jestli se vůbec od Vlaďky odstěhuju. Musel jsem se snažit nasměrovat myšlenky někam jinam a krom toho jsem byl  fakt nasranej. Ve stejném momentě totiž, co mi Lenka napsala, že zas někoho má, mi Vlaďka nabídla, ať se odstěhuji, že mi klidně vrátí peníze. To bylo potom, co se jí prý nelíbil můj postoj k tomu, když mi opět vynadala za nezavřenou mikrovlnku. Kráva jedna!

No, teď jsou tři hodiny ráno a já ještě pořád píšu. No jo, únik z deprese je důležitá věc a nesmí se zanedbat.

A co teď? Teď se zbavím všeho důležitého, co mi po Lence zbylo. Takže fotky už jsem roztrhal, na řadě jsou SMSky. Nejprve ty, co mi napsala ještě po tom telefonátu :

„Vyčítej mi to, nadávej mi, ale já si nemůžu říct, tak a teď budu milovat Ondru. Chtěla jsem ti jen říct, že jsi jeden z nejlepších lidí, jaký jsem kdy potkala a to, co jsem zažila s tebou, bylo jedinečný. Jenže touha není láska, takže já budu dál čekat, až přijde i ke mně. Možná se nedočkám a možná, že mě život pěkně nakopne za to, že jsem zahodila šanci zamilovat se do tebe…Promiň, jestli se mám za co omlouvat. Nechtěla jsem tě ranit….“

Jo, jen ať tě nakopne, ty nikdy nepoznáš, co je to láska, budeš se vždycky jen domnívat. Úplně to slyším, jak před mým odjezdem říká: „Ne, Ondro, já jsem teď díky tobě zase zjistila, jak miluju Petra…“

Hmm, za dva týdny už to takový nebylo. Přímo na rozchod.

Pak tady při chatu: „Jsem zamilovaná nebo přecitlivělá...!

Hmmm, trhni si!

„Potkala jsem někoho, na kom mi začíná záležet. Promiň, lásce neporučíš.“

Hmm, vždyť ty kurňa nevíš, co to láska je. Dokážeš ji jenom vysávat a neopětovat. Lituji tvoji novou oběť.

Tak, svou lásku k Lence zkouším přetransformovat  v čistou negaci, ale taky musím najít brzy někoho, ke komu bych přesměroval své touhy po něžnostech a romantice. Pane Bože, prosím Tě!

Teď jen přehodím sim karty – na té české mám ještě od Lenky zprávu na smazání z 11. 12. 2002, když mi psala do Paříže (pracovní cesta). Tedy:

„Docela mě pronásleduje představa, jak popíjíme spolu. V Paříži…Mám zavřený oči a vidím to úplně jasně. Asi brzo usnu.“

Dále ze 16.7. 2003, 00:16 – odjezd do Velké Británie:

„Ahoj zvíře. Přeji příjemnou cestu domů a ještě jsem ti chtěla říct, že mi s tebou bylo vždycky fajn a že bych se do tebe snadno zamilovala. Jsi skvělej kluk…“

A poslední 16.7. 2003, 10:51 – dal jsem jí totiž na památku CD s hudbou, při které jsem na ni nejvíce myslíval:

„Tvoje hudba mi proniká až do morku kostí a bolí…“

Tak, a teď už jen zbývá finální rozloučení. Zpráva, která zahajuje další, trošku jinou životní etapu. Bez Lenky.

Beru do ruky telefon a:

Víckrát ne, Lenko! Doufám, že už tě nikdy v životě neuvidím

A je to!

Dobrou noc

Teď je jen na tobě, rozume, jak si poradíš s tou spouští, co Láska natropila.

Přijde HURIKÁN?

VI.

No a co ještě zajímavého v Eastbournu? Nic moc vlastně. Stále výborné snídaně, pak práce, večeře v restauraci atd. Už není moc o čem psát. I když byla by tu jeda věc, actually.

Po jedné „ Roast dinner“ jsem se necítil zrovna dvakrát nasycen, a tak jsme se po cestě zpátky do hotelu ještě stavili v jednom večerním „Fish and Chips“ bufetu. Tam jsem si objednal jedny malé hranolky, ale svou objednávku jsem změnil hned poté, co jsem si všiml kousek od pultu sedícího bezdomovce, jenž se tu schoval před zimou, která byla ten večer opravdu hrozná. Bez kapky přemýšlení jsem koupil velkou porci a nechal ji rozdělit do dvou pytlíčků. Jeden z nich jsem pak podal děkujícímu bezdomovci a odešel, aniž bych se zajímal o podivné pohledy prodavače a ostatních, ve frontě stojících zákazníků. Helen z toho byla taky dost vedle a řekla mi, že něco takového je tady bráno jako projev snobáctví a že je teď dosti zmatená, protože ví, že já snob nejsem. Ach jo, takhle to bude s lidmi vždycky. Člověk udělá něco dobrého a oni na něho koukají, jako kdyby byl z jiné planety.

Když jsme se pak vrátili na hotel, naložil jsem se do vany a pustil se do přemýšlení. Dolehla na mne zvláštní nálada plná klidu a míru, která byla jako stvořená k filozofování. První otázka, kterou jsem si položil byla „Proč?“. Proč jsem vlastně prokázal dobrodiní někomu, kdo toho není hoden? Vždyť je to přeci v protikladu s mým přesvědčením, že člověk je schopen dosáhnout čehokoli bez závislosti na čemkoli. Jedinou překážkou je čas. Lidé, u kterých lenost a oblomovita převládne a zabrání jim v uskutečňování jakýchkoli cílů, si pak nezaslouží nic jiného než pohrdání. Tak proč jsem nežil v souladu s tímto svým racionálním názorem a nad jedním takovýmto člověkem se smiloval? Myslím, že jsou tři základní vysvětlení:

1)       Ať udělám cokoli, přemýšlím, hledám stanoviska a řešení, neustále si uvědomuji, že na nic neexistuje jedno naprosto jednoznačné vysvětlení a neustále zde existuje možnost omylu. Proto musím také připustit i to, že když se někteří lidé ocitnou na dně a už z něj nedokáží vstát, nemusí to být nutně způsobeno jejich slabostí. Možná, že na světě existuje něco, co dokáže přestřihnout smysl života jako mávnutím kouzelného proutku i těm nejsilnějším z nás. Sám jsem na nic takového ještě nenarazil, proto nemůžu být plně objektivní, přestože jsem už utržil rány, které by většinu lidí, co znám, na delší dobu zcela vyřadily z běžného koloběhu života. Vím tedy, jak moc silný člověk dokáže být. Možná, že ten bezdomovec byl jen jeden z dalších slabých lidských odpadů, ale stejně tu existuje velká šance, že to byl někdo, kdo zkřížil cestu pěsti s opravdu velkým P, či mudrc, který si svou životní dráhu určil sám a došel k ní zcela racionální cestou …..

2)       Na to, že jsem takový, jaký jsem, měla samozřejmě velký vliv výchova. Přestože jsem až doposud pociťoval hlavně to negativní, čeho se mi od rodičů dostalo a z čeho se stále ještě snažím vymanit, teď s odstupem času, kdy jsem daleko od rodiny a nezažívám každodenní potyčky kvůli hloupostem a výkyvy nálad na obou stranách, nacházím a konečně si připouštím spousty pozitiv.

S bratry jsme byli vždy vedeni k tomu být dobrými lidmi, neškodit ostatním, nebýt  škodolibými, nebát se práce atd. Je toho mnoho, co ve mně zůstalo. Vyrůstal jsem v prostředí, kde nebylo místo pro rozkvět skutečné lidské zloby a hlouposti. Neexistovalo, že bych vedle školy nedělal ještě nějakou další obohacující činnost. Pamatuji si, že už v osmi letech jsem docházel do kroužku výtvarky, šachu, cykloturistiky a do ZUŠ na hodiny klavíru a nauky (o rok později na akordeon). Do svých třinácti let už jsem navštívil víc cizích zemí než většina lidí za celý svůj život.

Také si teď uvědomuji, že snad nikdy nebyla v mém životě chvilka, kdy bych jen pomyslel na to, že po střední škole by následovalo něco jiného než škola vysoká. Vzdělání a rozhled byly vždy v naší rodině na prvním místě (mamka samotná má dvě vysoké školy a taťka, přestože ČVUT nedokončil, absolvoval spoustu vzdělávacích kurzů i v zahraničí). To vše způsobilo, že už teď se, myslím, můžu směle nazvat člověkem, kterého Angličané označují slůvkem sofisticated a pro něhož prokázání dobrého skutku či laskavosti jiným není absolutně nic nepřirozeného.

Ovšem na druhou stranu bylo toho, co se mi snažili naši a zejména pak mamka vštípit do hlavy, občas až přespříliš. Zašlo to až tak daleko, že mne vychovávali pro svět takový, jaký by měl být a ne pro ten, jaký skutečně je. To mi pak působilo značné komplikace, zejména jako velmi senzitivnímu malému chlapci a adolescentovi, který byl nucen se každý den po zavření dvířek rodného domku střetávat s pro něj najednou nepochopitelnou a zlou realitou. Není divu, že jsem spoustě lidem a zejména pak svým vrstevníkům připadal jako hlupák. Vždyť já jsem celou tu dobu byl jak Alenka v říši ošklivých divů! Bylo to o to horší, že jsem často nedokázal to, co mi bylo doma předkládáno jako správné, před ostatními obhájit.

To byl důsledek další špatné části výchovy, kterou bych nazval „učit jedno, dělat druhé“ a „vědět, neznat“. Nezřídka se stávalo, že po mně rodiče požadovali něco, co sami nedodržovali (a děje se tak stále), nebo mi předložili něco jako hotovou věc, bez toho, aniž by tomu pro mě dodali význam. Otázka „proč“ byla brána za projev drzosti. To mělo za následek, že jsem se pak dostával do úzkých, když jsem se snažil jiné přesvědčit o něčem, čím jsem si sám nebyl úplně jistý, či co jsem ani pořádně nechápal. Tuhle chybu já u svých dětí nikdy udělat nechci!

Naštěstí jsem si ale většinu negativních rysů mně dané výchovy uvědomil a poměrně včas se z nich začal vymaňovat. Některé z  nově nabytých dovedností už ovládám téměř bravurně, např.: nečekání vděku za prokázané dobrodiní; vybírání si mezi těmi, komu poskytnout pomoc; nedůvěřovat ….

V tom, že se musím změnit, ať to stojí, co to stojí, mi pomohla svým odstrašujícím příkladem mamka. Měla od svých rodičů velmi podobnou výchovu, jako já od ní (umocněnou křesťanskou tradicí), ale stále šla proti zlé realitě, bez toho, aniž by se jí přizpůsobila, až od ní dostala takovou ránu, ze které se nikdy plně nevzpamatuje. Ovlivní to celý její zbytek života, který se díky tomu, myslím, i dost podstatně zkrátí. Já takhle dopadnout nechci.

Přesto však musím říci, že mi bylo poskytnuto snad jedno z nejlepších vychování, jaké jsem si mohl přát, a za to bych neměl nikdy přestat být svým rodičům vděčný. Děkuji, mám vás rád!

Negativa ze mě alespoň udělala tvrdšího a silnějšího člověka a pozitiva vytvořila v mém nitru zvláštní hlas, který se mi stal přirozeností. Je to hlas, který mi říká: „Pomoz, když je třeba“. Hlas, který, když udělám něco špatného, mě trýzní ve formě svědomí tak dlouho, dokud to nenapravím. Je to přesně ten hlas, který slyším a který mi způsobuje špatný pocit pokaždé, když na ulici hodím muzikantovi do futrálu jen nepotřebné drobné nebo si nekoupím od bezdomovce časopis, který bych stejně nikdy nečetl, či když mě napadne myšlenka byť jen nepatrně uškodit jinému člověku za účelem osobního prospěchu;. Je to hlas, který uslyším, až se příště nerozdělím o jídlo s někým, kdo má hlad.

3)       Věřím, že cokoli dobrého, či špatného udělám, se mi ještě v životě, či po něm vrátí. Nevím proč, prostě to cítím. Nabízí se zde otázka, jestli věřím v Boha a posmrtný život. Poslední dobou jsem se tím dost zabýval a došel jsem k názoru, že ano, věřím a myslím, že jsem vlastně věřil celý život.

Už od útlého mládí jsem byl veden ke křesťanství, ale tehdy jsem z toho ještě neměl vůbec rozum. A když jsem ho pak dostal, rychle jsem tuto naučenou víru opustil a přiklonil se k ateizmu. Když se pak s věkem i zvětšovala moje schopnost hlouběji přemýšlet, uvědomil jsem si, že ta víra zas taková hloupost není. Naopak, že tomu, kdo k víře došel, chápe její podstatu, a tedy skutečně věří (v jaké náboženství, to není podstatné), může dát mnoho a skutečně mu pomoci ke světlejší a jasnější cestě životem. Moc jsem záviděl těm, kdo věří, a mrzelo mě, že já to nedokáži. Chtěl jsem, avšak vždycky tu bylo nějaké „ale“ racionálního charakteru.

Neztotožňoval jsem se s křesťanstvím a nechtělo se mi ho hlouběji a vážněji studovat, ani jakékoliv jiné ze světových náboženství. Zas tak moc jsem po víře netoužil, abych jejímu biflování věnoval tolik času. Říkal jsem si, že jestli někdy budu věřícím člověkem, stane se to přirozenou cestou. A stalo se!

Zásluhou mého brášky Marka se ke mně dostala kniha od Paola Coelha - Alchymista. Četl jsem a přitom jsem nevycházel z údivu. Měl jsem pocit, že už jsem se někdy nutně musel s autorem setkat, protože jak jsem četl o životní pouti pastýře Santiaga, jako bych četl o své vlastní. Viděl jsem tam otázky, které jsem si já sám již kdysi položil, a nacházel odpovědi, které jsem již sám dříve nalezl. Viděl jsem též otázky, které si pokládám teď, či jsem se je chystal položit, a dostal rady, jak k nim najít odpovědi. Jako by pan Coelho popsal mou životní cestu tak, jak jsem ji doposud absolvoval, nejasnou a hrbolatou, dal jí formu a ukázal její další směr či alespoň napověděl.

V té knize jsem se viděl snad úplně ve všem. Potkal jsem tam svou víru v lásku, své zvláštní souznění s přírodou, viděl jsem svůj názor na magii, kterou jsem nikdy nepovažoval za něco naprosto nadpřirozeného, a hlavně jsem pak konečně pojmenoval své pachtění. Vždy, když jsem se totiž s něčím dřel, tlačil se do věcí, které mi moc spontánního uspokojení nepřinášely a v momentech jakékoliv volby povětšinou volil těžší a nepříjemnější cestu, jsem sice pro to měl své racionální odůvodnění, řídil jsem se heslem „vše je užitečné, vše se může jednou hodit a vše mě dokáže svým způsobem obohatit“, ale když jsem se na to podíval z trošku globálnějšího pohledu, položil jsem si další otázky typu: „ To vše, co dělám, co jsem se naučil a co jsem dokázal, snažím se o to či se na to ještě chystám, skutečně mě to dokáže učinit šťastným? Copak se nebojím té vidiny zatrpklého starce, který zná vše a přitom nic? Jaký mám vlastně cíl?“

Ach ano, cíl, to krátké vtíravé slůvko, za kterým se toho skrývá tak moc. Myslím, že ten mi bude vždycky neznámý, avšak doposud jsem nevěděl, zdali vůbec nějaký mám. Tušil jsem sice, ale nevěděl, a ta obrovská nejistota mě užírala. Celý život jsem jel rozsáhlou pustinou s miliony seschlých keřů po všech stranách, bez jediného orientačního bodu. Jen jsem se domníval, že mám správný směr. Až jsem z ničeho nic narazil na koleje. Zářivé a pevné železniční koleje, které se táhly do nedozírné dálky kamsi za obzor. Bez váhání jsem se po nich vypravil.

Dosud vždy, když jsem se ohlédl za sebe, viděl jsem jen a jen ty miliony stejných keřů, které mě naplňovaly beznadějí. Nyní se podívám zpět a koleje mi dají konečně spatřit ten obrovský kus cesty, který mám za sebou a který mi ještě zbývá. Konečně jsem si jistý, zvolil jsem správný směr! Teď už vždy budu vědět, že si jdu za svým osobním příběhem. 

V Alchymistovi jsem se také ztotožnil s pojetím znamení, i když ne zcela. Uvědomil jsem si totiž, že bych je mohl za chvilku vidět úplně ve všem a z toho bych se dříve nebo později mohl zbláznit. Takže jsem se znamení rozhodl respektovat, ale nehodlám se jimi bezhlavě řídit. Život je plný podezřelých věcí, událostí a náhod,  které by se dali považovat za znamení. Myslím, že tento můj postoj dokazuje, ze mě ta kniha sice silně ovlivnila, ale nejsem jí zcela spoután. Mé názory jsou stále mé vlastní, které se jen velmi silně ztotožňují s tím, co jsem četl v i mezi řádky. Stejně tak jako kouzlu znamení, tak třeba i „štěstí začátečníka“ nepropadám úplně, přestože v ně věřím. Ale možná, že už jen ta víra byla tím pravým poselstvím Alchymisty. Odnesl jsem si, co se dalo, a nezáleží na tom, zda to bylo v souladu s Coelhovým cítěním, či mé vlastní pojetí. Každopádně toho bylo mnoho.

A jak vlastně vypadá moje víra? Pokud bych se měl přibližně pro jednoduchost někam ošklivě zaškatulkovat v závislosti na základních definicích , pak myslím, že mohu použít slovo panteismus (ztotožnění boha s přírodou). Ale nemám tato všeobecná pojmenování rád, má víra totiž není o uctívání symbolů, hledání jejích složek či spousty dalších nesmyslných názvů a pojmenování či o respektování těch či oněch pravidel, je čistě o pocitu a o vědomí, odkud ten pocit přichází. Vidím ji pouze, když se ponořím do svého nitra. Nikde jinde ji ani nalézt nemohu. Když se do sebe skutečně pozorně zahledím, nespatřím pouze malého mravenečka uprostřed velkého nic. Cítím, že jsem součást něčeho obrovského a smysluplného, v čem má všechno svoje místo. Má duše prochází duší světa, přírody, všech věcí a tvorů, jedním celkem, na který se mohu buď jen dívat zvenčí a nic nechápat, či otevřít své srdce a nechat se jím celým prostoupit.

Taková je má víra a na to, jak jsem k ní došel, nemá vliv jen Alchymista, ale i spousta dalších důležitých faktorů, které se nahromadily někdy až v prapodivně shodném čase. Jako by vždy ten jeden další chtěl podepřít myšlenky těch předchozích.

Jsem stovky kilometrů od domova, kam jsem se vydal za hledáním smyslu. Za něčím novým a nepoznaným. Vím totiž, že ať už mi na světě něco vyhovuje a obohacuje mě sebevíc, stále to není ono. Vždy cítím, že někde existuje něco, co může být ještě lepší. Je to ten neustálý trýznivý pocit, že mi to „něco“ chybí. Stačí se jen nebát, vydat se za tím a objevit to!

Jsem tedy v Anglii, kde hledám a po kousíčkách osvětluji svou životní cestu v temném a záhadném světě. V zemi, ve které si konečně začínám uvědomovat krásy vlastního domova, zažívám ten nejmelancholičtější přechod ročních období z parného léta do neuvěřitelně nádherného podzimu. Kde studuji filozofii, historii a literaturu a dávám si dohromady spousty rozházených myšlenek a kde se ke mně dostává kniha, jež jim dává tvar.

To vše mělo vliv na můj nynější postoj ke světu a ještě mnohem víc. Spousty maličkostí, kapičky barviček, které také svou měrou napomáhaly k tvorbě obrazu. Mezi nimi třeba i zhlédnutí 3 filmů, jakkoli to může znít absurdně. Byl to Pán Prstenů, po němž jsem se opět dlouho zamýšlel nad otázkami dobra a zla, prapůvodu magie a nad souzněním člověka s přírodou. Za clonou napínavého příběhu se tu skrývá spousta cenných myšlenek (celou trilogii jsem samozřejmě již dříve přečetl a z toho čerpám-film důležité myšlenky díla téměř postrádá). Druhým filmem byla Americká krása, která mi opět přinesla další spoustu  úsměvů nad běžnými věcmi. A nakonec bych uvedl Final Fantasy, kde mě jen zaujala myšlenka Gaii, duše země.

Co se pak týče prohloubení mého vztahu k přírodě, na to měla vliv hlavně moje práce. Půdu a vodu jsem začal vnímat jako cosi mně blízkého a velmi citlivého a začal si jich vážit,jako štědrých dárců života. Úctu jsem začal pociťovat i ke květinám, které se nyní staly mými společníky a kamarády a i stromy pro mě teď jsou  senzitivními a moudrými bytostmi. Práce zahradníka byla tedy přínosná nejen z pohledu materiálního, ale dala mi mnoho, i co se mého nitra týče. 

Myslím, že bude ještě zajímavé sledovat můj duševní vývoj. Rozhodně se teď zcela nezatvrzuji a neříkám : „Tak, teď věřím tomuhle a o ničem jiném nechci ani slyšet“. Přestože se totiž bojím dalších „ale“, která budou pravděpodobně spjata hlavně s mým dalším studiem filozofie, teologie, historie a literatury, nebráním se jim, protože vím, že jejich příchod je neodvratitelný. Očekávám, že zažiji ještě spoustu zvratů.

Takhle jsem si tam tak ležel ve vaně, přemýšlel a najednou mi ten strašný a nudný svět okolo připadal překrásný a zajímavý. Držátko na špunt se jednou proměnilo v prasátko a hnedle zase ve smějící se obličej, ucpaný a nelibozvučně chrastící větrák vyhrával příjemnou polyfonickou melodii a stejné dlaždičky, jedna jako druhá, vytvářely pozoruhodnou mozaiku barev, stínů a tvarů. A já se nad tím vším jen lehounce usmíval s  takovým osvobozujícím pocitem v srdci, jaký jsem nezažil nikdy předtím. Už jsem nepřemýšlel...

Alespoň chvilku...

Another side of my mind

Bohužel má mysl příliš dlouho na volnoběh jet nevydrží a tehdy jsem měl opravdu velmi filozofickou náladu. Ovšem tentokrát se mé myšlení svázalo čistě do materiálního světa.

Další myšlenky mi začaly proudit hlavou  v momentě, kdy jsem zaměřil pohled směrem ke svému tělu. Zkoušel jsem se na sebe dívat nečlověčíma očima - a ejhle, kontrast! Zamyslel jsem se, že když je na světě tolik krásy, proč zrovna my, lidé, musíme vypadat tak ošklivě? Všude z nás něco čouhá, vyrůstá, teče, opadává, uvnitř to stále kručí, chrochtá, bublá, mlaská. Vůbec jsme celí takoví divní. Támhle díra, tuhle hrbol, tady trošku slizu. Vetřelec je proti nám vlastně královnou krásy. Jediné, co mi v tu chvíli přišlo na mém těle celkem hezké, byl můj penis. Ale to jen proto, že se pod vodou zdál větší J.

No, když už jsem u té choulostivější tematiky, mohl bych podotknout, že jsem se nedávno rozhodl opět podrobit zátěžové zkoušce svou psychiku. Tentokrát šlo o zkoumání schopnosti potlačení sexuálních pudů. Nechal jsem se inspirovat filmem 40 dní a 40 nocí a po tuto dobu naprosto vyloučil ze svého života masturbaci. A docela se držím. Už mám za sebou 33 dní bez větších komplikací. Ani žádná příležitost k sexu nepřišla a já zjišťuji, že mi to skoro vůbec nechybí. Teda nechybělo…V poslední době se to totiž začíná zhoršovat a já jsem nadržený, jako nikdy předtím. Říkám si, že až se příště naskytne nějaký vhodný  objekt opačného pohlaví se stejnou žádostí, půjde romantika a něžnosti stranou a nahradí je tvrdý a nespoutaný sex. Bože, už aby to bylo!

VII.

Tak, a je to. Že to byla ale fuška, dočíst to až sem, co? Uznávám, chvílemi je to zajímavější, chvílemi nuda. Ale když já nemám to srdce ke škrtům. Koneckonců psal jsem to hlavně pro sebe. Vždyť celou dobrou polovinu vlastního textu jsem vůbec neuvažoval o tom, že svůj deník budu nějak dále publikovat. Byl určen čistě pro mě a pro okruh mně nejbližších. Teprve později, když jsem si přečetl několik stránek nazpět, uvědomil jsem si, že opravdu nedokážu být tak stručný, jak se na normální deník sluší a patří, že mám potřebu popsat všechny podrobnosti a zjistil jsem, že se ty moje žblebty dají docela i číst. Řekl jsem si, proč to vlastně nepustit dál, vždyť tak můžu jednorázově podat odpověď na otázku „Jakpak ses v té Anglii měl“  všem, kdo budou zvědaví. A nejen na tu. Mohu odpovědět i na další: „Jak se to dělá, vyjet takhle do ciziny na blind?“ , či  „Jací jsou Angličané a Anglie vůbec?“, nebo dokonce „Jaký jsi vlastně doopravdy ty, Ondro?“ a „Jak probíhala tvoje první láska?“. To vše jsou dotazy, které se nedají zodpovědět jedním slovem a já jsem nyní konečně našel způsob, jak to splnit bez toho, aniž bych si zamotal jazyk.

Tenhle můj deník ovšem není jen jednou velkou odpovědí, skrývá se toho za ním pro mě mnohem víc. Je cestopisem, osobní výpovědí i zpovědí, do jisté míry uměleckou tvorbou i vzpomínkou. Vím, že za mnoho a mnoho let, až budu vzpomínat na bouřlivé mládí, zatoužím si připomenout, jaký jsem v té době byl a kde leží kořeny mých nynějších názorů. A tehdy budu vědět, kam se obrátit. Vezmu do ruky tenhle svazek a v něm najdu vše. Je to vlastně jedno velké retrospektivum, a proto jsem také nevyškrtl některé hodně otevřené a intimní, až kompromitující pasáže, a připojil některé dodatky, které zdánlivě s Anglií vůbec nesouvisí.

Přestože tento závěr má spíše jakýsi zdělný charakter určený pro čtenáře, mají napsané řádky stále význam především pro mě samotného. Jednou se totiž také zajisté budu pídit po tom, proč jsem si to vše vlastně nenechal jen a jen pro sebe a, vida ho, i to zde naleznu. Ano, přiznám se, že  v tom hraje, kromě odpovědi, svou úlohu i ctižádost, neboť literatura je umění a já, jakožto ten, kdo umění tvoří, tedy umělec, toužím po tom, aby mé dílo nějakým způsobem oslovilo okolí.

Ale teď už se zaměřím na to, co mi samotný „výlet“ do Anglie vlastně přinesl. Je to překvapivé, ale podařilo se mi splnit všechny hlavní cíle, které jsem si pro Anglii vymezil i dosáhnout jiných věcí, které jsem vůbec neplánoval:

-          Angličtinu mám sice pořád bídnou, ale zlepšení je rapidní a výrazné. Vyhrál jsem dokonce okresní kolo olympiády a v krajském kole jsem byl 5. (nejlepší v konverzaci, nejhorší v poslechu – hustý!). V červnu se chystám na First Certificate.

-          Dohromady jsem si vydělal přes 3000 L, ale když se odečtou všechny náklady(ubytko, jídlo, hadry, kultura, trubka, jízdný, letenka,...), přivezl jsem si do čech všeho všudy 1000 L, přičemž jsem asi 4000 Kč prodělal na nízkém kurzu libry

-          Zbavil jsem se lásky

-          Získal jsem spoustu zkušeností i určitou dávku respektu po návratu

-          Seřadil jsem si myšlenky a našel víru

-          Přestal jsem kouřit balený cigára. Poslední vajgl padl do hlíny ve Fell Bridge

-          Až na pětku z němčiny jsem úspěšně složil dodatečné zkoušky na Gymplu a bez problémů postoupil do druhého pololetí

-          Vzhledem k celkem pravidelnému životnímu stylu jsem si tam vlastně, svým způsobem, dost fyzicky i psychicky odpočinul

-          Našel jsem sebevědomí! To pociťuji nejvíce. Projevuje se to defakto všude. Zejména pak na událostech, které by s nízkým sebevědomým buď nedopadly tak, jak dopadly, nebo by se vůbec neudály. Mám za sebou uvádění Talentu roku v Mimoni a 2x meziškolské soutěže Paragraf 11 55. Vítězství v regionální soutěži dialogů a postup do národního kola (spolu s Káťou Ládovou). Třídní důtku za nevhodné chování k vyučujícímu poté, co jsem němčinářce dal několikrát slušnou formou upřímně najevo, že nehodlám respektovat její způsob výuky a nechápu, jak někdo jako ona vůbec může učit na gymplu. 2 flirty, ale žádný pořádný vztah (no, to je spíše neúspěch). Cestu do Německa s Vojtou za Vaškem a Jirkou. Jednu vítěznou rvačku a na ní navazující trestní stíhání útočníka...

Ano, sebevědomí jsem si rozhodně zvýšil, ale stále není na tak vysoké úrovni, jak bych si přál a často velmi výrazně kolísá.

Co se týče Michala Coufala, stal se mi poměrně dost ukradeným, a když ho teď potkám, už to se mnou nic nedělá. Ale toho stínu v mém podvědomí z doby dávno minulé se budu nejspíš zbavovat ještě dlouho.                      

-          Jinak navenek jsem ještě veselejší a větší blázen než předtím (hlavně ve škole), na což mělo taky dost velký vliv to, že celá Anglie byla pro mě, globálně vzato, docela smutné a osamělé období. V poslední době na sobě však pozoruji silné zmírnění. Patrně to bude tím, že už jsem doma 4 měsíce a dále tou obrovskou zaneprázdněností a neustálým návalem všemožných problémů. Nejbližší budoucnost? Soud+noviny a MŠMT, dohánění  Němčiny, operace zubů, soutěž s bigbandem, premiéra a školní představení s divadlem, uvádění sjezdu swingařů v Mimoni, certifikát, školení v Rusku, řidičák, soutěž s dialogem a s divadlem, škola, trubka, klavír, akordeon (píseň k divadlu), zahrada, kamarádi, sport, dívky a tisíce a tisíce dalších věcí, na které ani nechci radši myslet, protože jinak bych asi začal křičet zoufalstvím. No jo, v Anglii jsem makal rukama a tady hlavou...

Této své výpravě mohu rozhodně nakreslit jedno velké plus. A jestli bych jel znovu? Ano, a taky že pojedu! Plánuji to na 6 týdnů tyto prázdniny (čistě kvůli financím), a pak si chci ještě projet Skotsko a zaletět za bráchou na Majorku...