Slunce

Den natáhl nohy nohy k dalšímu svítání a popostrčil Slunce na oblohu.
Slunce nakouklo jen jedním okem a druhým jenom lehce mrklo a potom je zavřelo obě naráz. Ba ne dnes ne, dnes je přece neděle. A byla tma. A lidě ráno vstali a divili se. Jaktože Slunce dávno není tam kde má být? Nahoře na obloze? Co se stalo? Vstal jsem správně? A všichni zkontrolovali budík. Ne tam chyba není. Tak kde? A tak zavolali nahoru: Slunce! Sluníčko! Pojď a usměj se na nás. Ale nic se nestalo. Slunce dnes mělo volno. Vždyť prázdniny může mít přece každý. A tak spalo dál. Jenže to začalo vadit Měsíci, protože si nemohl po dlouhé době oddechnout a musel stále hlídat na obloze, aby noc nebyla tak temná. Proto sešel z nebe a přišel za lidmi. Řekl jim: Slunce bylo unavené a neslyšelo od vás žádný vděk, vždy to bylo jen: Proč je den tak krátký. Proč Slunce vyšlo tak brzo, chtěl jsem ještě spát. Ach to Slunce páli a nedá nám pokoje po celičký den. A chválu za to ze vás hřeje, že nechá vaše obilí zrát, od vás nikdy neslyšelo. A lidé se zastyděli. Zamysleli se a pochopili. A pak všichni zavolali: Sluníčko! Už jsme pochopili. Máme tě rádi. Každý Tvůj paprsek nám vnási štěstí do duše. Prosíme Tě, vstaň a usměj se na nás. Slunce to uslyšelo a vyskočilo na oblohu. A od té doby, vždy když slunce ráno vyjde, usměje se a my se usmějeme zpět.

---