Sejdeme se v posteli

Slohovka vyplozená po několikahodinovém boji v pozdních hodinách večerních / brzkých hodinách raních...

Zaváněl všedností, co víc, byl všední, ten den, co jsme se měly prvně setkat. Jedna prodejna splývala s druhou; okna, dveře, schody, výtahy, obsluha; rozmazaná čmouha času jakoby překryla jejich variace a slila je pro mé letargií otupělé smysly stále v tentýž jeden monotónní druh. Pochyby, zda neběžím za vlakem, co ještě nevyjel, se staly samozřejmostí. Ve chvíli, kdy se ústa chystala zavřít za posledním soustem naděje rudé závory, se na okamžik rozsvítila modrá a žlutá světla. Vše bylo na vteřinu dáno, jen pro tu chvíli, abych ji mohla spatřit a...

A tak tě mám. Jsi v mých službách, ale přesto mi nebudeš otrokyní. Všechny podmínky našeho soužití bysme měly do puntíky ujasněny. Výměnou za každoměsíční přebalení mě budeš večer co večer čekat s denní dávkou něhy. I když je v rohu permanentně 90°, zakryji tvou černou pleť modrým hábitem, těžkou péřovou sukní a na hlavu dostaneš voňavý klobouk. Jednou to možná oceníš, až tak budeš stát několikátý rok.

Řeknete si, jako každá jiná! Jenže má postel má i duši. Stavebním kamenem jsou mé sny, noční můry, přání, myšlenky, špatné i lepší pocity, všechny pospolu zaškatulkovány v tisícero malých krabičkách. Vše mi pomáhá shromažďovat tu krátkou dobu ve svém úložném prostoru. Slušné panoptikum mých tajemství, která nemají písmena a přesto tolik říkají. O mně, o vás, o nich a o tom, že nikdy nespatří světlo dne, ani bělost papíru.

Těžko popsat pocity, když nejvíc říkají právě ty bez písmen. Gesta, pohledy, pohlazení. Jdu za ní. Budeme spolu padat hluboko, celou noc, možná už dnes až na dno studny, kde je jeden klíč s odpověďmi na všechny ty nevyřčené otázky.
Závidíte? Měli byste.

---