Život na zámku

Téměř každý už byl někdy na zámku a absolvoval prohlídku s jedním z mnoha průvodců či průvodkyň. Ale jako na všechny ostatní události i na tuto lze nahlížet z více pohledů. Já se zaměřím na případ, který je znám méně lidem, pokusím se popsat, jak to vidí průvodce.

První fáze přichází ještě před samotnou prohlídkou a koná se v poklidu, teple a pohodlí místnosti, která je útočištěm těch, kteří zrovna nejsou v expozici. Jedná se o typování návštěvníků, na kterém se podílí všichni zaměstnanci zámku mající v tu pravou chvíli volno. Existuje několik základních skupin dělících se dle různých znaků, například podle národnosti, věku, či chování.

Nejtěžší je komunikace s cizinci, kteří většinou neberou ohled na jazykovou bariéru a neustále chtějí něco vědět. Občas se ale stává, že návštěvníci z této skupiny jsou majetní, a tak i nějaký ten peníz dají jako odměnu za dobře vykonanou práci.

Lidé s českou národností jsou rozděleni na čtyři nestejně velké frakce. Největší procento je naštěstí těch normálních, psychicky stabilních, zdravých, sociálně zaopatřených občanů. Ideální prohlídka by byla pouze s těmito lidmi.

Druhá, méně početná, skupina jsou „nevzdělanci“. Nejenom že nevědí nic o zámku, neznají nic z historie, ale také postrádají zdravé logické myšlení. Návštěvníci s příslušností k této kastě jsou experti na pokládání naprosto zarážejících otázek. Jako příklad stačí uvést jednu výstižnou: „Ten deštník, to je slunečník?“

Skupina číslo tři je zastoupena nejméně, ale nikdo neví, zda je to dobře. Jsou to totiž intelektuálové. Někdy toho vědí až příliš, přesto jsou však zajímavým zpestřením a mohou i zdokonalit průvodcovy znalosti.

Zcela zvláštní postavení má čtvrtá část česky mluvících spoluobčanů. Jejich věk je dvouciferné číslo, jehož velikost často i mnohonásobně překonává stáří průvodcovo. Ano, poznali jste správně, jedná se o důchodce. Jako návštěvníci zámku se výtečně osvědčili. Nezajímá je obsah. Jediné, co ocení, je hlasitost, srozumitelnost, málo schodů a sleva na vstupenku. Ale především tu hlasitost. Nedodáte-li svému hlasu pořádnou porci decibelů, nebudete vyslyšeni.

Znáte-li složení své skupiny, můžete již snadno zvolit strategii a přistoupit k druhé fázi, vlastní prohlídce. Člověk neznalý řekne, že je to jednoduché, jen tak si chodit a řečnit o tom, co má před sebou. Zkuste si to. Skutečnost je odlišná. Průvodce má navíc zakázáno vymýšlet si, musí mluvit jen čistou pravdu a ve větách, které na sebe navazují. Ovšem není to nepřekonatelné.

Po absolvování několika desítek prohlídek na sobě člověk spatří změny. Nejprve se pozvolna začne měnit tón hlasu při komunikaci s větším počtem lidí, pak se objeví nutnost ukazovat na věci, o kterých mluvíte, a končí to stavem, kdy vítáte cestující ve vozidle městské hromadné dopravy slovy: „Dobrý den u nás na zámku, úvodem něco o historii.“ Provádění se vám zkrátka dostane do každé buňky těla a doživotně vás poznamená. Přesto je to zkušenost, které se nic nevyrovná. Kdo nevyzkoušel, nepochopí.