Babí léto

Písám ve volných chvílích. Je to ze života a doporučuji nehledat v tom nic hlubokýho.

1.

 

      Pohled z okna nevěstí nic dobrého. Černočerná mračna stahující se na obloze občas prošije klikatý blesk a na zem se snesou první teplé kapky deště. Otráveně se odvrátím a nečinně usednu na postel. Pohled mi zůstane na kleci našeho papouška. Tváří se sice, že spí, ale…

     Od té doby co si ho moje milovaná sestřička přinesla domů, ho nakrmila tak pětkrát, řekla bych. A brácha? Ten má problém zhasnout po sobě v koupelně, natož aby se staral o nějakýho ptáka, jak se onehdy sám vyjádřil.

     Zkusmo zachrastím krmivem, a vida, Orlík se ke mně přestane otáčet zadkem.

     Orlík… Tak blbý jméno vymyslela Klára, teda, samozřejmě se jmenoval Orlando (ségra je z trilogie Pána Prstenů unešená, a krásný Elf zdobí vnitřky jejích skříní a obaly sešitů), zato já už se na něj nemůžu ani podívat. Než abych mu říkala Orlando, trochu jsem si to zkrátila.

     „Děláš si srrrrrrrandu?“ spustí nadšeně náš orlosup, jak ho brácha přezdívá, a zobákem se pustí do zrníček pšenice, prosa a slunečnic.

     „Nedělám,“ ušklíbnu se kysele s pohledem upřeným na metelici venku. Z vidiny sobotního odpoledne stráveného doma mi vstávají vlasy na hlavě.

     Orlík se přestane věnovat obědu a začne se prohlížet v zrcátku. „To je krrrrása, krrrrrása, krrrása,“ drmolí a marnivě se otáčí na bidle.

     „To teda jo,“ uznám. S počasím by takový problém nebyl, někam na pivko se dá jít i když padají trakaře, jde o to že většina normálních lidí si buď opaluje šunky na přímořských plážích, paří někde na čundrech nebo je zhnusená z počasí jako já a radši se válí v posteli. Co můžu taky ke konci prázdnin chtít, že jo.

     „Nemůže už držet hubu?“ zeptá se brácha, co si přijde po obědě schrupnout přímo do pokojíčku.

     „Se ho zeptej,“ brouknu nevzrušeně, a rozhodnu se napsat Pétě. Obrovský polštář, který po mě brácha vší silou hodí, mi vyrazí mobil z ruky. Naštěstí se propadne vzduchem jen na postel.

     „Blbče. Jako malý dítě, fakt.“ A to je mu dvacet.

     „Nebuď drzá, jo,“ požádá mě, otočí se ke mně zády a v minutě se ozve pochrupování. Tuhle vlastnost bráchovi závidím, mnohdy se v noci trápím do časných ranních hodin, než přijde spánek!!!

     „Orrrlíku, Orrrlíku…“ Zaplácí křídly naše andulka, načež slétne níž a na zahnutý klacek, evokující větev, schová si hlavičku pod křídlo a taky usne. Konečně klid. Za chvilku už mi přijde odpověď od Petry.

     AHOJ, DNESKA ASI NE, JELA JSEM ZA SESTROU NA MORAVU A PODLE VSEHO TADY BUDU PŘES NOC, TAKZE BOHUZEL. AZ  SE VRATIM, URCITE NEKAM ZAJDEME. UZIJ SI PRAZDNINY, PA PETA

     Nevadí. Hodím na sebe mikinu, v kuchyni řeknu matce že jdu ven a vyrazím za Johankou. Psát jí nemůžu, mobil považuje za příliš komerční záležitost. Venku si s nadávkama natáhnu kapucu – začaly totiž padat kroupy.

     Cesta mi netrvá příliš dlouho, Johanin panelák není příliš daleko od mého. Že je doma poznám podle hudby (tipuji to na 70. léta) linoucí se na chodbu baráku. Zazvoním.

     „Ahoj, pojď dál,“ líbne mě Johana na tvář a zavede mě do obýváku nápadně připomínající útulnou čajovnu: „Kde máš Annu?“

     „Na chatě. Psala jsem i Petře, ta zas chlastá na Moravě.“

     „Aha,“ zasměje se. „Dáme šíšu? Máš chuť na jablíčko?“

     „Určitě, si hodná. A co ty, cos dělala celý prázdniny?“

Pokrčí rameny. „Fesťáky a tak. Pak jsme byli dva tejdny s Tomášem pod stanem, s matkou na Krétě, pak zbytek doma. Byla jsem tu asi čtrnáct dní bez matky, takže jsem to sezvala a trochu jsem slavili.“

     „Co slavili?“

     „Prázdniny, cokoliv, to je jedno,“ zasměje se.

Mezitím je dýmka připravená, Johana ji odpálí a podá mi ji.

     „Jak ji máš dlouho?“

     „Asi rok, od matky.“

Natáhnu se na polštář a pozoruji modré kroužky dýmu zvolna se vznášející ke stropu.

     „Je tu tma.“ Johana vstane a roztáhne záclony z indických šátků. „To je tam tak hnusně?“ podiví se.

     „Ještě hůř. Když jsem šla za tebou padaly kroupy velký jako desetníky.“

     „Brr,“ otřese se a pak si vzpomene: „Co bráška?“

     „Normálka, měsíc byl s někde v Krkonoších s klukama. Pak tři dny s Terezou u nás na chatě. Jo, tam se spolu rozešli. Teda spíš ona s ním.“

     „Tereza se rozešla s tvým bráchou?“ podiví se.

     „Je, je úplně blbá. Prej sou spolu moc dlouho a nemá to cenu. Brácha dva dny brečel.“

     „Dylina,“ podotkne Johana, zaplétajíc prameny vlasů v cop.

     „Přesně tak. Kde je Kocour?“

Johana se ohlédne po černém tlustém chlupáči. „Asi ve dřezu. Kocoure, pojď sem,“ zamlaská. Samozřejmě bez odezvy. „Je starej a tlustej,“ pokrčí rameny. „Nedáš si čaj?“

     Dát si u Johany čaj je něco jako obřad. Nejen že jich má takové množství, že by jí leckterá čajovna mohla závidět, ale dává si s přípravou čaje záležet. Naváží přesné množství, louhuje podle hodin a opatrně dochucuje.

     „Dám si Zimní zahrádku, jestli máš,“ vyberu si silně aromatický čaj s příměsí vanilky a ibišku.

     „OK, mám i slaný mandle.“

Mezitím nakouknu za okenní parapet. Směle klubající se kytičky mě udiví. „To máš tak malý? Říkala si něco přes metr.“

     „Už je po sklizni.“

     „Tak brzo?“

     „Kvůli máti, víš. Začala se nějak kroutit, takže jsem sklízela dřív. Už se suší na půdě,“ mrkne na mě potutelně.

     „Jo tak,“ pochopím a usrknu z čaje, který mi přinese v malém kalíšku z rýžového porcelánu.

     „Někdy přijď, vezmi Annu a Petru. Ochutnáte a uvidíte že nejsou o nic horší než obvykle,“ usměje se Johana.

     Posedím u ní ještě bezmála hodinu, pak už vypadnu. Mamka dělá řízky a salát a jak znám bráchu, přijít pozdě tak na mě nic nezbyde.

---