Na svých toulkách potkal Moebius Svědky Jehovovy, muže a ženu. Měl vždycky radost, když si mohl popovídat s někým, koho zajímá Bůh. „Ale, přátelé, škoda, že o něm víte tak málo.“ „Jak to můžeš tvrdit, my studujeme Slovo Boží,“ rozčílila se žena a vytáhla Bibli. „Třeba v té knize není to podstatné, je rozdíl přečíst si něco o Bohu a něco o něm vědět,“ Moebiovy oči jiskřily, rád si takhle povídal. „V Bibli je každé slovo pravdivé,“ řekl Svědek. „To klidně může být, ale pravda je to, co prožíváme, ne to, co čteme,“ hledal Moebius jejich víru. „My Bibli dobře známe, a to, co tvrdíš, je lež,“ svědkové rádi mluví, ale velmi neradi naslouchají, a obzvlášť Moebiovi. „Dobrá, položím Vám tedy jednu otázku a uvidíme, co víte.“ Souhlasili a Moebius začal: „Já jsem ta pravda, cesta i život. Kdo to řekl?“ Zasmáli se: „to je přeci tak jednoduché. To řekl náš pán Ježíš Kristus. My máme bibli dobře nastudovanou.“ „Ano, bibli máte dobře nastudovanou, ale o bohu nevíte vůbec nic. Vždyť jsem to přece řekl já.“