Poklona mistrovi

Moebius chtěl navštívit mistra zenu. Nikdy se se žádným nepotkal a jednou chtěl nějakého spatřit na vlastní oči. Zen měl ve veliké úctě, ale v zazenu sedal zřídka, hodně jedl i spal a vůbec mu žádné radosti života nebyly cizí. Jedna známá mu tedy dala adresu zenového centra a tak se tam Moebius vypravil. „Chtěl bych mluvit s mistrem,“ zeptal se mladíka na chodbě. Ten se mile usmál a uvedl Moebia do místnosti, kde seděl mistr a jeho žáci. „Támhle je mistr,“ řekl mladík. Moebius si před mladíkem klekl a dotkl se čelem země. „Mě se klanět nemusíš, mistrovi se pokloň.“ Moebius s úsměvem vstal, došel k mistrovi a sedl si k němu. „Proč jsi sem přišel?“ zeptal se ho mistr. „Chtěl jsem na vlastní oči vidět zenového mistra a chtěl jsem vědět, na co se mě zeptá.“ „A jsi spokojen?“ „Naprosto.“ „Proč jsi se klaněl tomu mladíkovi a ne mě?“ „Pohlédl jsem do zrcadla a spatřil jsem Buddhu, tak jsem se mu poklonil.“