Dýchá

Dýchá

po dlouhém dni

po pročekaných letech

se kouř z úst mění v mlhu

halící šedé město našich životů

do prašivého hávu všeobecné intimity

pozvola

rozvláčně

houstne

nic moc nevidí

dýchá

Po pár tápavých nejistých hmatech do prázdnoty

po několika špatně zvolených směrech

se první ranní mrazy lačně zahryzávají do prochladlých srdcí

půlnočních odpadlíků

Dýchá

Rozmazaná záře pouličního osvětlení

jí něžně naznačuje cestu domů

Tak proč jde stále tou nejtemnější postranní uličkou?

tak vytrvale živí vlastním kouřem bílou mlhu

obalující veškeré nejasnosti

jejichž je příčinou

které se tak fatálně ztěžují

sami od sebe

Dýchá

S následujícím zářezem do pelesti své postele

ji snad smíte zvát nenapravitelnou

a třeba i bezcitnou

ale teď ještě ne

dýchá

jen zkuste pochopit proč

se s očima plnýma kouře otáčí

a vkráčí do tmy

(ačkoli na ni kdosi volá jménem)

---