Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seGOOBERZ - PROLOG
01. 02. 2001
0
0
1239
Autor
LINDA_GOODMAN
ve všech dětských srdcích je ukryta moudrost
jako had svinutých tajemství
nevysněných a nečekaných
těmi, kdo věří, že studnice dětské mysli je nehluboká
a tak mohou lehkomyslně přehlédnout nějaké starodávné tajemství
jež na dveře tiše ťuká
spící, neviditelné.. mimo chápání těch, kteří si nejsou vědomi
že děti mohou znát věci Ach! nevyřčené
když jejich mysl touha po penězích žene
a míjejí anděly šustící hedvábnými křídly, kteří tiše šeptají
nad těmito tvory, zplácanými z hlíny
teprve nedávno vyhnanými z ráje, než aby mohli slyšet.. a tak
těm, kdo ještě mají otevřenou duši
neobtěžkanou ohromnou tíhou životních zkušeností na Zemi
teprve později, po mnoha pokusech, trápeních a pokušeních
jsou dveře k Pravdě zabouchnuty a pevně uzamčeny
dědictvím neměnných názorů, vyrytých už v době, kdy byly v matčině lůně hosty
pak se tyto zářící duše stanou sebevězniteli, věčnými otroky
zacyklenými v úzké hrobce těla z masa a kostí
rozpadlé, namísto vysněného alabastru.. na obyčejný prach
ano.. děti všechny
znají roztroušené kousky těchto jasných a zářících tajemství
jejichž kouzlo skrývají dokonce samy před sebou
pohřbené hluboko v srdcích, až se pomalu stávají součástí
nezřetelných záblesků podvědomí, nečinně čekajících
na své znovuobjevení
tajemství se vynořují...
z křehkých paprsků skoro zapomenutého východu Slunce
smotaných v pavučině vzpomínek na slzy ze Slunce-Seta rozdělení
jež zanechalo úzkostné dědictví obav a osamění
z dálek mnoha Měsíců přicházejí, neúnavně
vyvolané některou ze známých melodií
nebo pobídnuty jediným tónem náhle propuklého veselí, zaslechnutého
na cestě mezi hvězdami
tajemství.. zpívané chorálem Přírody v přehlubokých zelených lesích
nebo v koncertní hale, přinášející deja-vu vzpomínku
na mír přesahující veškeré chápání.. náhlý záblesk
něčí tváře
vzpomínka na Pád, kterým zanikla veškerá záře
a který způsobil temnou noc duše.. nyní bloudí, ztracená
bouřemi zmítaná a již věky si nevědomá svého původního cíle
po milénia odmítaná, svobodnou vůlí zatracená
ano, tajemství.. znovu připomenutá
zbloudilým slůvkem nebo jménem.. možná frází
větou náhodně zaslechnutou
a ve víru všech lidských smyslů vzpomenutou
v bláznivém zmatku, přinášejícím touhu po splynutí duchovních dvojčat
přísně zakázaném, nepovoleném
strnulými náboženskými dogmaty, již dlouho slepými
a nepřipuštěném vzdělaným intelektem
ani takzvaným zdravým rozumem
... nebo možná podnícená a zlehka připomenutá
nějakou prožitou nostalgickou scénou, jako negativ převrácenou
viděnou v náhlém přívalu vnitřního vidění, jakoby již nacvičenou
Minulost je Přítomnost.. konečně, jak skrytý most
cesta k Budoucnosti, údajně neznámé - však známé
a stále dobře zapamatované Ach! dobře zapamatované
protože moje vlastní záchranná dubnová jarní symfonie
ve které spočívá tajemství žhavého plamínku věčnosti
již dlouho čeká, dokud ji pod vrstvou prosincového sněhu někdo neodkryje
nemohu s jistotou tvrdit, že se tak všechno skutečně stalo
vím však jistě, že moje nejhlubší nevyřčené dětské tajemství
bylo něžně kolébáno, blízko vysokého, obyčejného stromu.. vonělo borovicí
zabaleno ve vánoční kolébce
později pohřbeno pod velikonoční hrobkou z ticha, pokrytou myrhou
obklopenou mlžným závojem přicházejícího poznání
kolem Pravdy ve tvaru Pyramidy, naplněné přílišnou hrdostí a euforií
než aby mohlo být plně pochopeno v současné bojem zmítané inkarnaci
naslouchám však hudbě
a vzpomínám...