Umělými ráji se kupuje sezóna v pekle

Umělými ráji se kupuje sezóna v pekle

 

 

Alenka...

 

***

 

Slza první:

 

Absinthové víly
se vznášejí
kolem trosky
těla zmoženého
svými sny
a myšlenkami.
Vzlety a pády.
A hvězdy? Hvězdy jsou nedopalky z cigaret...

Je šero...
Kouř z cigaret
a levných doutníků
vyplňuje místnost
v mé hlavě.
Je tma
a mě se nechce žít.
A hvězdy? Hvězdy jsou nedopalky z cigaret...

Špína ulic
vpálila se mi do kůže
a nejde, nejde smýt.
Krev ze svárů duší
zasychá...
Je jedovatá,
jako já.
A hvězdy? Hvězdy jsou nedopalky z cigaret...

Svítá...
Kapky rosy
na okrajích propasti
se třpytí.
A ty víš,
že jen málo chybí k tomu
stát se jednou z nich.
A hvězdy? Hvězdy jsou nedopalky z cigaret...

 

 

 

 

 

Slza druhá:

 

            Zmírá. Pro někoho už navždy. Slunce. Krvácí stejně, jako moje srdce tehdy. Jako včera, jako zítra. Nedokázal jsem unést tíhu svých skutků a myšlenek a tak jsem se rozhodl být osmnáctiletým vrahem na volné noze. Zrůdou, ubožákem, odpadem společnosti, dalo by se říct...

 

            Začíná pršet. V kapse černého, otrhaného kabátu nahmatám malou plechovou krabičku. Roztomilé nádobíčko, ušklíbnu se. Otevřu ji a špinavou rukou se dotknu žiletky. Hraji si s ní. Dívám se přes ni na slunce. Leskne se. Je tak tenká, ostrá a dokonale blízká. Vzpomínám na to, kdy jsem ji potkal poprvé. Můj anděl, moje inspirace, moje naděje, moje zkáza.

 

Alenka.

 

 

Slza třetí:

 

            Byla to zvláštní noc. Svíčka hořela, plamen byl jasný a hřál. Jen se ho dotknout. Na chvíli svou duši naplnit příjemným horkem. Uniknout nesnesitelnému pocitu prázdnoty... Splynout se spalujícím ohněm a zapomenout na bolesti.

 

            Závěsy roztančily zběsilý tanec, silný vítr se dral do místnosti a ve vzduchu bylo cítit napětí. Vzal jsem svíčku a šel se podívat k oknu. Obrovské šedé mraky rozesety po tmavé obloze běžely mílový běh za sluncem, které už dávno bylo v nenávratnu. Jak zbytečné a troufalé! Zoufalci! Uvěřili těm hloupým lžím. Skoro mi připomněli duši, kterou velmi dobře znám... tu moji.

 

Bouřka se předváděla. Jako manekýna. Rozverná, mladá a krutá. Nádhera. Miliony blesků se míhaly na černém poli za symfonie hromů... Orchestr stromů hrál tóny spadaného listí a zvuky hvězd cinkaly do rytmu. Noční motýli poletovali v dešti. Velké dešťové kapky jim dopadaly na roztoužená těla a stíraly jim z přenádherných křídel pel. Obětovali svůj život pro jediný okamžik...

 

            Oblékl jsem se do dlouhého černého pláště, a s nesnesitelnou touhou stát se součástí té vzrušující noci rozrazil dveře a vběhl přímo do náručí bouřce. Rozběhl jsem se světu vstříc. Běžel jsem dlouho a rychle. Kličkoval jsem temnými uličkami a jakási touha mne stále táhla dál a dál. Zastavil jsem se až v jedné ušpiněné slepé ulici. Všude odpadky a hnus. Několik rozkládajících se krys a nepříjemný zápach.

 

A pak jsem ji uviděl.

 

            Byla překrásná. Seděla na okraji střechy, klepala se zimou a trhala si z křídel bílá pírka. Plakala za lidi a litovala sebe. Je už ne. Vylezl jsem za ní po studeném žebříku. Bál jsem se přiblížit. Něco tak krásného, dokonalého. Není to jen sen? Nerozplyne se, když se jí dotknu? A je vůbec lidem dovoleno dotýkat se andělů? Až později jsem si uvědomil, že lidé anděly tvoří.

            Pouliční lampy zatajily dech a světla pro tuto noc zmizela z města. V ústech byla cítit chuť pelyňku a vítr mi ostře cuchal mokré vlasy. Díval jsem se na ni a nebyl jsem schopen se ani pohnout. Pak si mě všimla. V jejích zelených očích nebyl strach, spíše překvapení. Vstala a pokusila se vzlétnout. Nešlo to. Po nádherných křídlech začaly proudit tenké pramínky krve a já se rozbrečel. Padlí andělé nemohou létat.

 

            Chytil jsem ji za ruku. Překvapivě se ke mě silně přimkla. Dětsky tenké bíle paže obtočila kolem mého krku, jako bych byl to poslední co by ji mohlo udržet živou. Skoro jsem nemohl dýchat. Držel jsem ji v náručí. Hodinu, dvě, tři... Slzy nepřestávaly stékat po jejím andělském obličeji. Byli jsme oba úplně promoklí. Potřebovala lidské teplo. Moje teplo. A já potřeboval ji.

 

 

Slza čtvrtá:

 

Pak rozlila se temná noc
a vdechla mi černým inkoustem
do duše nové „já“.

Pronikavý déšť smetl smutky,
avšak odnesl i naděje.

Byla to noc,
kdy všichni snílkové,
omámeni tajemnou vůní magnólií,
procházeli cestami
z plátků růže
a skleněných střepů...

 

 

Slza pátá:

 

            Nikdy mi nikdo neřekl, kde žijí andělé a tak začala bydlet u mě. Od té doby byla mým andělem. Dal jsem jí i jméno - Alenka.

 

            Vůbec nekomunikovala. Stále jakoby žila v jiném světě. Jako by se neuvědomovala realitu. Její oči byly plné lítosti. Když plakala, plakal jsem také. Nedokázal jsem se ubránit. Stále jen spala, nebo ležela, a z křídel trhala další a další pírka. Neptal jsem se proč. Asi po měsíci vytrhla poslední. Pak promluvila.

 

„Víš... já už nemohla jít dál. Ten strach, ta bolest, to utrpení. Nedokázala jsem to snést.“

 

Mlčel jsem.

 

„Proč jsi to udělal? Proč jsi mě vzal k sobě domů, Petře?“

 

Netušil jsem odkud zná moje jméno. Nikdy jsem jí ho neřekl.

 

„Nemohl jsem jinak. Jsi tak nádherná. Každý si přeje anděla strážného. A já mám teď Tebe.“

 

„Ale já už nejsem anděl, leda tak padlý. Ani křídla už nemám...“ řekla a sklonila hlavu.

 

„Pro mě budeš anděl navždy.“

 

 

Mluvila dál. Dlouho a neúnosně. Celé hodiny...!

 

Bylo jí čtrnáct let. Ksakru bylo jí jen čtrnáct let!

Devět, když se jí zabila máma.

Dvanáct, když přišla o panenství.

 

Se svým otcem.

 

 

Slza šestá:

 

            Stal jsem se jejím průvodcem po světě lidí. Naučil jsem ji všechno. Jak jíst, malovat, číst, psát, zpívat, tancovat... Ukázal jsem jí to nejkrásnější, co jsem znal. Ukázal jsem jí city, upřímnost, důvěru, přátelství a nakonec i lásku.

 

A tak se stala mojí dívkou.

 

            Rok uběhl jako voda. Slunce pro nás zase svítilo a my žili jeden pro druhého. Zdála se být šťastná a já se na ní stal závislý. Miloval jsem ji. Úplně celou. Její úsměvy, slova, polibky. Byl jsem jako feťák a ona moje droga. Kdykoliv jsem ji neměl na  blízku, cítil jsem se nesvůj. Potřeboval jsem ji. Napořád...

 

            Stvořil jsem dokonalou dívku. Tedy dokonalou pro mě. Byla taková, jakou jsem ji chtěl mít. Byla vášnivá a nespoutaná ale i milující a laskavá... a hlavně byla moje. Celá moje.

 

 

Slza sedmá:

 

Slzami střípků
co nocí bloudí
osamotě.
Krví hvězd,
zplozených
z tvých slov.
Já prodírám se
den co den
a konec je blízko.

Prý všechno
má svůj důvod
a začátek.
I slunce,
měsíc,
nebe.

 

Slza osmá:

 

             Byl jsem příliš zahleděný do sebe. Myslel jsem, že když jsem šťastný já, je šťastná i ona. Ale nebylo to tak. Snažil jsem se to přehlížet, nevnímat ty smutné pohledy.

 

            Jednoho pochmurného listopadového večera se na její tváři znovu objevily slzy a mě píchlo u srdce...

 

„Alenko, copak se děje?“

 

„Petře...víš, že tě nadevšechno miluji...“

 

Ano, milovala mě, tím jsem si byl jistý. Přesto byla ve vzduchu cítit pochybnost. Musel jsem se zeptat.

 

„Ale?“

 

„Ale cítím se s tebou jako svázaná. Ničí mě to. Uvnitř. Potřebuji svobodu. Volnost! Chtěla bych létat! Vidět čarokrásné nebe, tančit mezi oblaky... Myslím, že bychom se měli rozejít.“

 

„Alenko...“ někde blízko srdce jsem ucítil strach. Strach, že mě opustí můj anděl. Obejmul jsem ji. Stejně silně jako ona mne tenkrát... „Nesmíš mi odejít.“

 

            Vysmekla se mi z náručí. Chtěla utéct, ale byl jsem rychlejší. Zamknul jsem dveře. Byla v pasti. Myšlenky mi zatemnily silné emoce. Ztratil jsem nad sebou kontrolu.

 

Vztek, touha, chtíč, žárlivost.

 

„Myslela sis, že mi utečeš? Ne... Teď už si tě budu hlídat, můj milý andílku. Samotnou tě už nepustím z bytu. Jsi moje. MOJE!“

 

Nedokázal jsem si představit život bez ní.

 

            Utekla do ložnice. Když jsem za ní přišel, ležela na posteli a hladila po ouškách plyšového medvídka. Obličej měla lehce opuchlý a vlasy ulepené slz. Přesto byla pořád  nádherná. Dokonalá.

 

„Bude to tak lepší, lásko.“ šeptal jsem. „Budeme pořád spolu, navždy spolu.“

 

            Stala se ze mě zrůda. To nejkrásnější, co může člověk mít, jsem chtěl mít jen pro sebe. Její tělo i duši. S nikým se o ni nedělit. Zachránce se stal jejím vrahem. Přestala mluvit, přestala se smát... a já si pořád dokola nalhával, že se to zlepší, že zase budeme šťastní.

 

 

Slza devátá:

 

            Probudil jsem se časně ráno. Slunce vlastně ještě ani nevyšlo. Okno bylo otevřené a foukal z něj mrazivý vítr. Rozespale jsem vstal a šel ho zavřít. Až pak jsem si uvědomil, že vedle mě neleží Alenka. Dostal jsem strach.

 

„Alenko? Alenko kde jsi? Alenkooooooo? Alenkoooooooo!!!“ Strach se změnil doslova v paniku, když jsem proběhl celý byt a nikde ji nenašel.

 

Zbývala jen koupelna.

 

            A v ní více, o tolik více bolesti, než je schopen člověk snést. Vana byla plná krve. Drobná ručka bezvládně visela přes okraj...

 

Krev. Všude jen krev. Na hladině plulo pár bílých pírek. A uprostřed toho nechutného očistce - Ona.

            Tak přeci jen odletěla. Má láska. Anděl topící se ve své vlastní krvi. Podřezala si žíly. Mojí břitvou. Oči měla stále otevřené.

 

Ztratil jsem vědomí.

 

 

Slza desátá:

 

Sedm dní. Před tolika dny jsem zabil anděla. Jsem vrah, špína, sluha Antikrista.

 

            Dívám se na svoji ruku. Modré žíly prosvítají skrz tenkou kůži. Zrak mi sklouzne k druhé ruce. Na dlani mám položenou žiletku. Pozoruji ji. Přemýšlím. Proč jsi ty oči nezavřela, Alenko?

 

Volnou rukou si z obličeje setřu slzy. Podívám se do nebes. Na hvězdy. Stisknu dlaň...

 

            Bolest... Trvá však jen chvíli. A já nedokážu sevření povolit. Někde mezi prsty, dlaní a žiletkou začnou pramenit tenké potůčky krve. Vteřinu po vteřině nabývají na intenzitě. Stékají po bledé kůži až k samotnému loktu, kde končí svoji pouť a v podobě malých kapek padají na studenou zem. Nárazy krve narušují ticho všehomíra. Kap, kap, kap... Dvěma silnými tahy po obou předloktích dokončuji svůj plán..

 

Po pár minutách pouštím žiletku z ruky. Je celá špinavá od mé jedovaté krve.

 

„Jdu za Tebou, má lásko...“

 

Zmírá. Pro někoho už navždy. Slunce. Krvácí stejně, jako já teď.

 

 

Slza poslední:

 

Poslední nadějí,

zůstala na věky,

žiletkou.

Ostrá a blízká mi.

 

Červené kapky,

ve sněhobílém nebi,

zůstanou zaryty,

vzpomínkou.

 

Na věčnost.

 

Ruce si sedři,

až k holé kosti.

Krev nesmyješ.

 

***

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---