Sen

Největším štěstím člověka je, když může žít pro to, zač by by položil život. Balzac

Stojím ve vodě po pás, brodím dál se pouští, však vysněné té z oáz zahlédl jsem houští. Umírám Všechny světy proklínám, vždyť vše byl zas jen šal a klam, se svým dechem myšlenky poslední ven pouštím. Hyen sklání se zde hřbet, stařec tuhle leží. Vždyť stár šestnáct pouhých let čas mu rychle běží. Čas Ten osedlal si sám ďas, vrahem života je zas a ten lidský červ váhu bytí unese jen stěží. Myšlenka jeho poslední, patřící vlasům barvy zlata, jež ve chvíli než se rozední, malý vesmír stvořila tam. Točí se vše kol pozdní nocí, každý vlas, úsměv, barva očí. Zazněla poslední slova: Nemilován umírám. Tu již zrnka věčnosti trosky milosrdně halí. On přijímá je s vděčností. Mlhy se kolem válí. Čest, sny, smrt, zaťatá pěst, vším co zbylo jest. Vzdal bych se jich pro lásku, však oči se již kalí! Kosti mizí v toku neměnném, myšlenka zde však stále visí. Hle! Tu v čase lidstva semělém, kdos jde sem kroky mílovými. A slza skanula - padlo sem oko čísi, zpočátku v pohledu nesmělém. Putovala kraji neznámými, pozdě - jak on k ní kdysi. A spatřila, co nikdo neviděl, jak do příbytků a chýší, z hlubin duchové, lidé, jimž on záviděl, zapalují plameny. Tu zřela - v srdce lásku víží. Ta jména bůh dávno zapomněl, nezná je ni pán temný. Jsou teď v jiné říši. Démoni souží lidský rod, však naděje jsou poslové. Od věků, vždy v čase nepohod, najdou jednoho člověka. On s jinými, co slyší noty mollové, pral by se o závod. V době kdy nutnost odvěká volá šanci po nové. Vždy jednou každých tisíc let, v poplach bija každý zvon. Apokalypsy jezdci chystají se v let, vše spasit může oběť lásky. Dobou tou, světu vládne běh a shon, však pátý jezdec vždy je vpřed. Ten hledá rubín pod oblázky, tou obětí byl on. Tu spatřila v dojetí, jak v plné síle živ, však mlád kráčí přes plochy niv, se svým žalem v obětí. To živé sny, spatřit ty vzdálené dny, v jejichž žil zajetí daly jí pochopit sluneční odraz od vlny. Útěchu svou hledal u svatých, ti se mu pouze smáli. Jen hořely ohně v dáli, míjel hromady pokladů zlatých. To lásky mé byl konec. Hle, zvoní již první zvonec. Z důvodů rozumně vzatých: Život jde dál. Blíž krade se pátý honec. Skončila první láska, kus v zapomnění odešel mne Naděje. Ale já dočkám se toho dne, kdy přijde další kráska. Letem jezdec s rudým květem, na nějž není sázka, blíží se potemnělým světem. I vydral se vzdech poslední z žárem zmučených plic, slova nesa: Z citu toho nezbývá zhola nic, já k životu mířím v poledni. Pohled bohů pobaven hleď, brzy budeš polapen, tak modli se a poklekni. On však sebe těší. Leč chromý, již jsem uzdraven. Vzápětí rudý jezdec přichvátal a změřil si jej z paty k hlavě, hned viděl z dětství ránu mornou. Svist On nelenil a rychle ťal, ránu tu zasadil hravě. Zasel zde na půdu ornou. Ni nelitoval, nepostál, vpřed tisíc let se vydal dravě. Rána Tu láska přišla zase. Odpíraná, marně však, už hoří ale požár věčný. Bránil se. Jak zrno v poli sílí v klase, dýmu již se šíří mrak, jenž duši je nebezpečný. Ach, nech mne býti ďase. Dávno ujel mu ten vlak. Jen osud chtěl si chvíli hrát. Svět nikdy nebyl krásný, hlas lítosti nezazněl. Smrti chtěl démony k hrátkám vyzývat. Z vrcholu je pohled srázný, sloup beznadějně vzhůru čněl. Není komu cit svůj dát. Život můj je prázdný. Dál studeným potokem je borcen. Obchází trosky mrtvých měst, kde válečná vřava šílí. Zlom teď jakous silou je krocen - Naslouchej hlasu padlých hvězd. Vědomí jeho sílí. Myšlenky té je otcem - Člověk lásce stvořen jest. Tu život letí jako v tanci, zahlédl pohled, dobrou zvěst. Ach bože! Ten pro jiného jest. Hůře mu než psanci. Osud oddechl si, však cože! Já nepustím tu šanci! Výbuch barev, k nebi zahrozila pěst. Cizinec zahleděn v nebe sám, vzpomínky ztratil v kapesníčku, zájmu nejeví. Slzu potlačila víčkem, dveří prošla rám. Prorokovi jak jemu pohled v duši tkví. Teď pro co býti mám. A silně pro ni bija srdce se zalomeným klíčkem. Ten, kdo nenáviděl lásku, nyní podlehl té změně. Jako boha uctívá ji denně, posmutnělou plavovlásku. Jezdcem daná, nyní neskrývaná vloha - poznal, byť měla smutku masku. Ta pravá je, jestli kdy dát lásku ženě. Dny jak rok počítal, kdy spatřit vyvolenou směl. Hodin stošedesátšest, na vše ostatní zapomněl. Čtyři jezdci opodál dělají naň sázky, ztratí dříve víru, čest. Jak každý z věků končíval, vždy krátí si tak čas, po krk koní v troskách těl. Dávno řekl kdos Vždy lásce o krok blíž, pošetilost velká to, jak k ohni, když se přiblížíš. Plamenů zní staccato, ty proměníš se v atomy. Nemůžeme za to my, jen romantiky v srdci hlas rozezněl se přespříliš. Sám tvoříš si fantomy. Zastavil se Proroctví to vyslyšel - ve středu žáru stojí již. Nikdy by sem nedošel, k podstatě samé, k jádru blíž. Došel již k přesvědčení. Třesklo jak chrámu znesvěcení. Mocnějších citů nepoznal, roztrhán a zešílel, nečekal však odpuštění. Úsměv první On našel v tom zalíbení, tohle obrovský byl risk, poslední své zaslíbení, přinést může smrt či zisk. Již netíží ho v mysli všeho dění toho smysly, nalezl i sebe sám. Smrtí temnou odloučení, jinak nezávislý. Vždy pozdě, v úžasu jen zírá za ní. To poselství je šance. Musí býti mojí paní. Lehčí ručně zkolit kance, však kráčí se mu lehce - unikl z prázdnoty klece, myšlenky barevné a tvoří. Ďáblu, bohu, jí se klaní. Jen osud tomu nechce. Teď kráčí rozhodnými kroky, dřív než myšlenky mohl otevřít, času moře dole vidí vřít, propast měřená světelnými roky. Propast mezi nimi na věčnost, pár měsíců překlene ji most. Jen musí čekat, nezemřít. I nepřevládá nevděčnost, vždyť zbývá jemu snění. Dny Jak roky plynou dny. O světě, kde s dívkou svojí o jejich štěstí se jen bojí jednají teď jeho sny. Vždy uléhá v studenou postel tak, jako kamenný kostel. Však nezchladí žár lásky dvojí, ni roztavením stovky děl. Pláč pro duši i tělo. Soucitem první praskl reality šev, pro barvu očí, úsměv, vlas jasný světem zazněl hlas - vydral se mu z hrdal zpěv. Schránce hmotné, duchu též. Zrádný čase popoběž! Sráží se s barytonem bas. Dnes všechny strasti zaženeš, věčnosti den je krátký. Na úsvitu rána jednoho trpělivost korunována, skončila doba čekání, teď chlapče chystej přiznání z lásky jež byla ti dána. Korunovat svoji víru, ze srdce si čerpej sílu, z duše své vyznání, doufej, že spočine v míru. Jezdci věků jedou dál. Krev se vaří, v žilách led. Význam slov K nohám položit Ti svět. Jestli žít, teď mluvit musíš. Dotyk chladný ničím jest, já v blízkosti chci býti hvězd, však slova ve mně dusíš, sebemenším pohledem myšlenky mé čisté rušíš. Snad pod boha jsme dohledem. Věčně počítal bych tvůj vlas. Lidí Já nevšímám si kolem nás. Pro barvy tvých očí odstín já pro tě dám se na pokání. Osudu zvony nevyzvání. Já vzdávám se rád všech hostin, zábavy i dobrých přátel, žít ze suchých budu kostí, jen vyslechni mé vyznání. Ďáblu upsán, duši dáti. Odmítl. Neznal muka za mé ztráty. Rok jen s Tebou chtěl jsem mít. Toto prý je záležitost vyšší, ta nepřísluší jeho říši. Poté moh bych v pekle žít, zapomenut, pro satana otročit. Však nářky mé nevyslyší. Když jméno vysloviti mám, skončím u eS, pod jeho silou umdlévám. To slečno povím Vám, já když spatřiti vás směl, já rázem jsem oněměl. Jak života můj rám, ta představa mne zabíjí, bych měl jít životem sám, kdy na Vás zapomněl. Ach, romantice výsměch jen. Jak života to rychlý běh, bohem býti podveden. Zbytečně jeho srdce buší, černý v historii den, připraven byl neúspěch, nezasáhl jistou kuší. Marně Vzlil cit do hluchých uší. Rozpačití v duši hosti, pozdě on nepřišel včas, či nezdál se jí býti dosti. Pro něj se boří svět, myšlenky jak práchnivějí kosti. Smíchem přemožen i ďas. Největší z velkých běd, zrazen city. Uvadl jeden květ. Jak kdyby smrt kosou ťal, z duše neschopen žádného dění, budoucnosti se teď lekal. Spočinouti chtěl jen v mechu, co jiného jsi však čekal. Zírá na ni v oněmění, nehledá nad hlavou střechu, osudovou poznal hořkost neúspěchu. Život smutku nepočká, ona - Přáteli však aspoň buďme Nikdy klidu nedočká. Než však malou naději, co možnost tato křehoučká. Této možnosti dobře si vědom, smrt by volil raději. Neutíkej, tak přijde ti snadněji. Sám šlape na napínáčky, teď utápí se v beznaději, však bez chvíle této byl by život pouze kusý. Osud zase hází háčky. Vždy do pasti se chytil, ta, kterou má nejraději, vykoupení přinést musí. Schoulen tiše do sedačky sebou samým se teď dusí. Romantici, přízrak jen, na lásku léta vymírají, při bouřích po jednom opouštějí svět. Král jejich, já byl popraven Zbylí, poslední již dožívají život plný strastí, běd. Do říše duchů dopraven, každý jim může závidět. Což vrácení se nedočkám - nadarmo stavěl jsem ti kříž, bože, dluh v duši u mne máš. Že u sebe vinu hledat mám - proč, když ta nalezena byla již, ty odčinit ji nehodláš. Řekl jsem, že vše ti dám - nikdy se červe nedočkáš. Pokroucený pohled mám z propastí to bez návratu. Denně průvodci jsou mými nicoty to prázdné tóny. Beznaděje kraje znám. Vím, já se nikdy nedočkám zvratu. Za tisíc let zvoní zvony. Naději jen malou mám. Jezdci pořádají hony. Netečně přihlížel dosud, na kus řeči přišel osud. Jako každý jsi pod mojím dohledem. Já ti jednu radu dám - nevzpírej se spolu v peklo pojedem. Osude, já nehodlám. Možnosti své dobře posuď, nespatříš již více zemi. Dej si pozor světe, on tě jednou ranou smete. Stojí na rozhodnutí strmé stěně, tichou cestou odváděn. Z výše moří vlna zhlíží k pěně, osudem je podváděn. Kdo za svým štěstím jdete, pro vás umírám denně. Korunovat budou v sále tebe, romantiků krále. Kráčej rychle, dále od všech lidí běd, nad pozemské počasí. Pomalu myšlenek tok jako med. Odvádí mne, proč asi ? Stůj! Já s tebou nejdu dále. Osud náhle zbled. Blesk sjede z nebe jak, znenadání rychle tak, tak zasáhl osud, hlasu ostrý hrot. Neomylný nejsi. Osud - ledový jej bortí pot. Světe můj špatný, kde jsi, já chci to tak, vrátím se do těch nepohod. Sedí zase ve své chýši, života bolestné bdění. Sbohem, dopis já vám slečno píši čin to jeho zoufalství. Co bolest moji tiší, léku není, jediný pro mne ztracený, čas už minul snění, odcházím do vyhnanství. Mladík v starce proměněn, síla zmírá v jeho mase. Ví jen - světa běh jím nezměněn. Nepočítá stovky dnů, sám, bez štěstí, pohaněn pro něj v neznámém čase. Přežívá, nešťasten však denně zase, vzpomíná na střípky snů. Duše jeho zle je bita, neunese citů dmutí, nízký komplex útočí jak šelma lítá, dýkou sebe neproklát. Poslední naděje se chytá, myšlenek jen rychlé hnutí. Blesk, to k závěru ho nutí - Zbývá na cestu se dát. Brodí se dál vodou po pás, Myšlenkami rány hojí - myslí na ni. Možná skončí v jedné z oáz, možná spočine sám v poušti. K bohu vyslal malý dotaz, zač že život lidský stojí. Dál kroky nejistými, odpověď jej znepokojí - jemu že on neodpustí.....

---