Láska v křídlech motýlích

Ale na všem hrůzostrašném,
vždy je něco krásného,
v tom čekání na svůj konec
mají jeden druhýho.

 
Čas si krátí nadějí,
že zas jednou budou volní,
oporou jsou sami sobě,
zasnění bělásci polní.

 
Oba touží po svobodě,
sní o letu k oblakům,
usínání v kopretinách
v letu čichat k bodlákům.

 
Jednou sklínka převrhne se
nešikovnou rukou něčí ,
jeden motýl letí vzhůru
druhý pod sklem němě klečí.

 
Nestihl to jak ten druhý,
natahuje k němu zrak,
proč on vzlítl a já nesmím,
přec chtěl volnost stejně tak.

Musí přijít rozloučení,
vyplnění tajnejch přání,
ten druhej mu ale chybí,
jeho křídel dotýkání.

 
Konečně má volnost svou,
samotou už nevzlyká,
nebem může létat ve dvou
s jinými se křídly dotýkat.

 
V hlavě má však stále toho,
co je vězněm pod sklenicí,
může létat širým nebem,
přec se cítí jako v kleci.

 
Nehřeje ho dotek křídel
s běláskem, co má ho rád,
však pro dotek toho svého
je ochoten život dát.

 
Potom jednou rozhodne se
obětovat volný svět,
jako blázen rozlítne se
oknem vletí zase zpět.

 
Svého druha vidí pod sklem,
jak se trápí bezmocí,
posadí se vedle na stůl,
už mu není pomoci.

 
Lidská ruka chytí křídla
a sklenici nadzvedne,
aby ho tam mohl přidat,
láska smrti skleněné.

 
Nelituje svého činu,
nechtěl nic-jen být zas s ním,
co se ale potom stalo,
tomu sama nevěřím...

 
Ten bělásek pod sklenicí
příležitost využil,
v té chvíli když hrdlo zvedl,
letěl k nebi ze všech sil.

 
Tak se prostě vyměnili,
smutek výšek nabírá,
za lásku ho uvěznili
do sklenice od piva.

Zůstal sám a je to navždy,
tam ten už se nevrátí,
čeká na smrt nebo na to
až se sklínka převrátí.

 
Přesto, ale cítí štěstí,
smutek skrývá pod křídly,
všechno stejně udělal by,
kdyby mu to nabídli.

 
Tam ten druhý nemiloval,
svobodě své letěl vstříc,
svou obětí dal mu volnost,
dal mu život. Co chtít víc?