Slepá, ale i hluchá...

Okovy opuštěny hledí do mramorových paláců hrůz.
Do držeb privilegovaných,
kde jitřní vánky nesou hudbu
plující vzdušnými kraji k uším Těch.

Oněch příkazů vydávajících,
divadlo hrajících,
nespokojeně šťastných,
nevědomých tupě učených....
K jejich uším, až tam se valí...

Hudba vypovídající -
o životě jimi zmařeném,
zmrzačeném a nevráceníschopném.
V zoufalství upadli do zapomnění...
Smích Těch drásá uši,
duši soucitných,
když bezcitnost oděná v saténu a hedvábí
krásnými kvetoucími slůvky
každého zahubí...!

Plakali, ó, jak plakali,
úpěli, prosili a důstojnost ponižovali,
škemrajíce Spravedlnost o vyslyšení,
o audienci u té krásné,
v saténu oblečené paní...

Okovy v prázdnotě myšlenek opět čekají...
A další z vůle mramoru přichází...
Kam klesne?