Z poklesného důlku života

Tu v kroku nebeském zříti bázeň duše,
v kroku jediném, promluvit nechat, co hrouše
a dlít ve světě měňavém.

V pád poklesne milý kraj a v štít vyšší vyvstane náhle zem,
aura podoby prohlédající v tok něžně se chystá.
Proč na místě vpoklesném zůstávat a neobjímat zračivě
i jiné vyvřeliny země, úžasné a neznalé
doteku fluida uzavřeného ve mě?

Klikatící tvorové se plazící,
různivší směr vymezovati mají,
ale ti kreslící na duši
zámky přírody jinaké znají...

-

A cíle netřeba!
Krok kamsi, jediným,
po čem srdce nevědomící toužení své skrývá,
a skrze pohled pátravý, hloubavým –
s nádechem hvězdného smíchu, jež nikdy poznání nedojde –
vtoužením nedojití kamkoli tak, aby bylo kroku kdykoli služeb netřeba...

(Mnozí lehají duší svou v místa astrálně známá, budoucnem neuznalá.)