Nejsvětější trojice

Další kousek z překladu knížky GOOBERZ pro Čučoráda, Silvinku a ostatní kouzelné malé druidy.. :-)) Tentokrát je to trošku delší.. uff.. ENJOY! :-))

Nejsvětější Trojice podle přijaté duchovní tradice téměř každé západní víry a vyznání mi bylo dáno mystické ujištění a náboženské utěšení že moje věčná duše je svatá a že se zachrání již dlouho předtím, než jsem vůbec dostala šanci ji ztratit což je praveděpodobně dobře, protože jsem od přírody bezstarostná a často mám ve zvyku věci ztrácet - nebo je dávat - nebo házet pryč a tak, v bílých krajkách hloupě navlečená a snad i svatým světlem posvěcená jsem byla pokřtěna z mramorové křtitelnice Episkopální církve jak mi poradil nějaký Jan.. a také protože naléhala má kozorožčí babička z tatínkovy strany, kterou jsem zbožňovala a které jsem říkala Nana, podle psa v Petru Panovi bylo mi řečeno, že kolem té nádherné ceremonie bylo trochu povyku pramenící s nezměnitelného faktu, že jsem měla tvrdohlavou býčí maminku která byla kdysi učitelkou v Baptistické nedělní škole.. můj majestátní lví tatínek však samozřejmě vyhrál církevní bitvu o mou duši s královským Lvem se nemůžete přít a vyhrát - aspoň ne moc často ale konec dobrý, všechno dobré jak jednou napsal Shakespeare, nebo možná nějaký plagiátor Newton či Bacon a potom, co se bouře utišila, jsem byla zachráněna - alespoň symbolicky a stala se v dobrém smyslu členkou Episkopální církve Nejsvětější Trojice znamenalo to, že jsem se stala malým pupenem na mohutné větvi anglikánské církve která sama o sobě byla starým kořenem úctyhodné a mocné římské církve nelítostně odřezaným Henrym, se svou královnou rozvedeným kvůli lásce k Anne, která se psala s "e" ačkoliv znalost anglické historie ta k vám příliš nepatří v něžném věku dvou čí tří znamenalo to také něco mnohem hmotnějšího - zaručovalo to že podle zavedeného sociálního pravidla můžu navštěvovat ty "správné" narozeninové oslavy, nemluvě o těch "správných" jeslích a mateřské školce já jsem ale moc neuznávala toto pochybné dělení, víte už v tomto věku jsem byla nezdolně individualistická nešetrně dávající najevo svůj beraní důraz na vlastní "já" vě většině malých měst, jako bylo to moje, kde je církevní zařízení "nutností" je Episkopální církev považována za snobskou základnu vůdců společnosti a náboženské šlechty plnou slepé víry a dogmatických hesel která je pouze jednou z variant vzrostlých ze semínka předsudků což znamená, že - pokud jste protestant, nepatříte do té bídy a jste členem jisté třídy tohle se zamozřejmě pořád měnilo například když se biskupu Pikeovi a dalším začali zjevovat duchové a dovolili si zpochybnit spirituální neomylnost protestantských mluvčích za nebeské zástupy v čemž někteří z konzervativnějších opatů viděli jasné známky rouhání zdá se, že většina Američanů si potrpí na snobské zmínky o čemkoliv spojené se "starou dobrou Anglií" ať už se jedná o Oxford, Dickense, etonské límce nebo parlamentní protokol proto i pro ty nejnafoukanější americké hudební kritiky bylo obtížné setřít Beatles při jejich "úplně prvním televizním vystoupení" "koneckonců, jsou to angličani, kámo, že jo?" jako račí země, traumaticky odtržená od matčina prsu při prvním světle východu slunce v rudé záři ohňostroje je pochopitelné, že nás stále ještě poněkud spojuje Freudovská mateřská závislost na Británii nostalgicky se držíme matčina přízvuku a kuchyňské zástěry fascinováni Sherlockem Holmesem a tajemstvími vojenských šarží vzrušení barevnou pompézností výměny královských stráží a tajně toužíme spočinout v přítomnosti královny ... nejistí kojenci jsou si všichni podobní takže římské kořeny Episkopální církve měly možná na americkou společnost menší vliv než její pyšná příbuznost s anglickou větví kdysi, když tato nafoukanost byla ještě relativně důležitá předtím, než bezstarostné a upřímné mládí protestujícího a hledajícího věku Vodnáře začalo píchat špendlíky pravdy do pokryteckých balónů všech snobských náboženských bratrstev a sesterstev a jako důkaz hluboce zakořeněného protestantského smyslu pro nadřazenost pro nevěřícího Tomáše, Frantu nebo Ríšu prostě kohokoliv, kdo se bojí nazývat pravdu pravdou jsem celé roky věřila, že nejsvětější Trojice byla bohem navržená a vyrobená nejvíce pro protestantské věřící jako jsem já kteří byli pokřtěni a navštěvovali můj kostel - tím myslím, že Otec, Syn i Duch svatý byli právě tam kde taky jinde? po doznění nádherné hudby a slov.. Chvála Bohu na nebesích chvála Otci.. Synu.. i Duchu svatému vyrývaných do srdce, mysli i duše jednou týdně, už od dětství by jeden snad i mohl připustit, že by tato svatá Trojice mohla navštívit, čas od času, "ty podřadnější pod námi" ale určitě se vrací na noc na spaní do Episkopální církve obzvlášť do té, která se nazývá církví Nejsvětější Trojice a tak jsem pevně věřila, když byla moje duše takto vymývána což je skoro stejné jako vymývání mozků, jenom trošku důmyslnější a na tomto podstavci exkluzivity jsem budovala po věky svoji víru alespoň mi to připadá jako věky ty pomalu běžící, skoro snové, jako šnek jdoucí roky, které mě formovaly protože moji prarodiče byly pilíře Episkopální církve nebylo úníku před Nejsvětější Trojicí - ani tušení nějakého jiného Svatého Grálu, k uhašení palčivé duchovní žízně stejně mi moje členství v elitní společnosti vyhovovalo, aspoň zpočátku ano, vyhovovalo mi nejvíce protože nedělní školka Nejsvětější Trojice byla naprosto božská! byly tam úžasné křídy v barvách duhy na malování... světle žluté šatičky na hraní, které chránily oblečky od umazání bílou barvou natřené stoly a židle, přesně na moji velikost - a nejlepší ze všeho ACH! Vůbec nejlepší ze všeho visící na zdi, ozdobena slunečním světlem v životní velikosti - kresba Ježíše s laskavýma hnědýma očima s troškou zeleně a jemnými hnědými vousy ve sněhobílém rouchu.. naboso s vykukujícími prsty držící v klíně bílého beránka a usmívající se zadumaným, smutně-veselým úsměvem Zbožňovala jsem zpívání písniček, hned po učení písmenek a blyštivé zlaté hvězdičky, které jsme dostali, když jsme byli hodní kreslení obrázků Ježíše a Marie při mém dětském náboženském hledání když kostelní zvony zvonily a všechny dospělé do kostela volaly Slunce svítilo skrz okna s barevnými skly překrásné, staré kamenné budovy Nejsvětější Trojice ... a starostlivě mi byla vysvětlována Ježíšova slova, že i my všichni jsme naprosto dokonalí! protože řekl "nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim" ACH! určitě musel být na naší straně proti dospělákům kteří nám věčně něco zakazovali, pouze NE dnem i nocí říkali a tak... jsme úplně všichni věřili že Ježíš říkal pravdu! a měl taky rád zvířátka, čímž si mě obzvlášť získal protože jsem naneštěstí znala jednoho staršího kluka, Chestera který s oblibou strašil koťátka tím, že jim na ocásky přivazoval plechovky jasně, že jsem se bála donášet jeho tatínkovi a tak jsem místo toho Chesterovi hrozila, že Ježíši to povím - s tím jsem vždycky uspěla! protože když jsem se na toho kluka zamračila a upřeně zahleděla a potom jsem oči zavřela a začala se modlit - dostal strach a utekl... a koťátka měla pokoj ale Chester měl možná větší víru v Ježíše a Nejsvětější Trojici - a mě než já.. protože já jsem si nikdy nebyla jistá, že Ježíš slyšel moji modlitbu když jsem se nahoru na mraky podívala a nikoho jsem tam neviděla nikdo mi neodpověděl, nikdo se nestaral.. a já se cítila tak zvláštně sama Nerozuměla jsem tomu, proč bych nemohla Ježíši zatelefonovat když mi bylo úplně nejhůř, třeba potom, co jsem spadla do bláta, když jsem hrála na Červené světlo a odřela si koleno, když jsem běžela jak nejrychleji jsem dokázala ze svého úkrytu za starým dubem v tom jsem uslyšela velitele který byl asi tak stějně starý jako já a taky měl rád koťátka... volal "Zelené světlo! Zelené světlo! Můžeš přijít domů!" a všichni se mi smáli jaká jsem hloupá, že jsem se nechala chytnout, víte něrozuměla jsem pravidlům té hry a myslela si - no dobře, myslela jsem si že když vám někdo řekne, že "můžete přijít domů" měla by to být pravda nebo v tu dobu, kdy jsem byla úplně nejvíc smutná a sklíčená protože mi moje víla zapomněla dát peníze na zub byl to přece můj přední zub! kdyby to byla opravdová-poctivá-druidská-počestná víla určitě by nějak kouzelnýma očima uviděla jak hrozně-hrozně-hrozně-hrozně se cítím když mám škaredou velkou díru v místě, kde býval můj přední zub a vždycky jsem se divila.. vždyť pokud Ježíš žije tak vysoko v mracích neměl by vědět a starat se, když je mi do pláče a tak moc s ním potřebuju mluvit? takové velké a důležité místo, jako je Nebe by přece mělo mít telefonní číslo každou noc jsem o tom dlouho přemýšlela když jsem k spánku uléhala a před spaním se modlila jen tak pro případ, že by nestačilo že jsem byla pokřtěná někdy jsem ale vynechala poslední řádek modlitby, kterou jsem se naučila protože nebyl vůbec pozitivní.. prostě to nebylo něco, čemu bych věřila myslím ten řádek, jak se mluví o tom.. že kdybych měla umřít ve spánku, ať si Pán vezme mou duši tím Pánem jsem předpokládala, že myslí samotného Boha a přišlo mi, že je to dost hrůzostrašné, modlit se k Všemohoucímu proč bych měla svou duši dávat Bohu pokud mě nechá zemřít, než probudit se mohu? stejně jako jsem v pozdějších letech přemítala proc by se smrtelníci měli vzdávat temnotě vůbec ne nevyhnutelné smrti před probuzením do světla Pravdy zdálo se mi, že moje duše bude v daleko větším bezpečí v péči laskavého Ježíše - který by nikdy nedovolil, abych zemřela ve spánku a tak jsem odevzdávala svou duši Ježíši - alespoň tomu, kterého jsem znala a věděla, jak vypadá protože obrázek Boha jsem nikdy neviděla - ani v nedělní škole ani nikde jinde Bůh by nikoho nenechal, aby nakreslil jeho obličej - proč? a taky přemýšlím - pláče někdy Bůh? Ježíš plakal

---