Prasata mi nehaňte, milí spoluobčané!

         Mám rád zvířátka, zvláště ta roztomilá růžová, která svým nádherným rypáčkem hýbají a přitom vesele chrochtají. Nebo Nohavicovi tři čuníci jsou natolik mírumilovná stvoření, že nechápu, jak je někdo může chtít vystěhovat z jejich domečku v Letech u Písku, jenž má navíc tak bohatou minulost.
         Někteří mě osočují, že nejsem humánní. Ale co je to ta lidskost? Věnovat 800 miliónů Korun českých na odstranění velkovýkrmny prasat, jenom protože v okolí zemřelo 326 našich spoluobčanů v pracovním táboře. Pravda, byli to cikáni, ale opravňuje nás to stavět pomníky za stamilióny, když někteří z nich žijí na hranici chudoby a s mizerným vzděláním. Nejsou-li s to překonat svou vlastní minulost, proč se v Letech u Písku nekonají procesí na výroční dny? Proč mám dojem, že je to vůbec nezajímá? Možná by byli Romové opravdu šťastní, ale co obyčejní cikáni? Ti, kteří v roce 1971 neseděli v Londýně na sněmu a neodhlasovali si tuto vcelku nadbytečnou přezdívku „Romové“. Ti, kteří se nestačili integrovat do naší společnosti a kteří stále ještě nenosí bezvadně uvázanou kravatu. Měli by radost, kdyby se jednorázově přes půl miliardy věnovalo na zlepšení jejich postavení namísto na vykoupení zemědělského podniku? Pomníček tam stejně již stojí a každý, kdo si uvědomuje spáchané křivdy, nese lítost již ve svém srdci. Velkovýkrmna prasat se stala politickým symbolem, jenž budí větší pozornost než potřebný občan z cikánského etnika.
         Ovšem Nohavicovi čuníci jsou tvorové i umělecky nadaní. Zajisté se jim musí líbit českokrumlovská točna, další politický to symbol posledních měsíců. Avšak pochvalovali by si posezení na železobetonové konstrukci na místě, kde má na návštěvníka dýchat zámecký park, který vytrvale ničí hbité nožky divadelníků? Smáli by se, kdyby věděli, že podle mezinárodních smluv tam žádné otáčivé hlediště nepatří? Jsme to národ tak pošetilý, když se divíme vytunelování podniků a přitom vládní činitelé zase jen oddálili splnění našich závazků? Čuníci mají rádi kolotoč, okouzlení z pohybu a pocit ztrácející se orientace. Jsme ale opravdu ryze primitivní, byť dobrosrdeční jako švitořící prasátka? Již od roku 1958 je otáčivé hlediště pouhým rotujícím diskem mezi jednolitými keři a stromy, jedinou atrakcí je barevný letohrádek Belárie. Nejsme ale schopni postavit divadlo ještě modernější a dramaturgicky přívětivější než to současné?
          Ruka se mi tak trochu třese. Rozhodně nemám trému, ale mé plnicí pero utrousilo pár kapek inkoustu na ušlechtilý arch papíru: „Můj milý Ježíšku, tak Ti opět píši pln očekávání ještě lepšího roku než byl tento. Během uplynulých dvanácti měsíců jsem roztrhal dosti ponožek, abys mohl rozzářit očka i mé hodné maminky. Vyřiď jí, že mi pod stromeček může opět zabalit tři páry slušivých ponožek. Vím, že máš smysl pro humor, ale zbav nás od všeho zlého – a hlavně nás nenech trpět v zajetí emocí našich politiků.“