Weeten Scott 1

Slyšela jsem zajímavý příběh a napadlo mě mu napsat pokračování, tak uvidíme, jak se bude líbit. Jako obvykle má několik částí.

Weeten Scott

            Weeten Scott a Argo vyšli jako každý den na procházku. Zamířili jako obvykle na opuštěná místa, neboť zde má vlkopes více volnosti. Když jdou totiž mezi lidi, je nervózní, vlastně si na moc lidí už asi nikdy nezvykne.u

            „Mett měl pravdu, když říkal, že to s tebou v Kalifornii nebude snadné, ale…“ podrbal svého chlupatého polodivokého přítele na hlavě a pokračoval: „Nedovedl jsem si už život bez tebe představit.“ Byl to již celý rok, co opustil sever Ameriky, kde byl jen mráz a zima. Vlastně nebýt Metta a Arga, nic by ho na tak nevlídném místě netěšilo. Jen tito dva si oblíbil a jednoho z nich si mohl dovést i domů.

            Domů. To slovo mu uvízlo v myšlenkách. Domov by už každým dnem měla přijet s ním sdílet i žena. Jeho budoucí žena, dcera jeho obchodního partnera. Vůbec ji neznal, ale dal na radu svého přítele, že pokud tu dívku chce osvobodit z moci jejího otce, měl by její ruku přijmout. Tony měl pravdu, prodává svou dceru jako zboží, pomyslel si. Jaká asi je Aida…

            Najednou ho z jeho přemýšlení vytrhl hluk, něco se jistě děje. Ano, už i Argo začínal vrčet. Scott pohlédl nejdříve na vlkopsa, a poté na místo, kam se upínal jeho zrak. Argo se rozběhl a zmizel za rohem budovy. „Argo, stůj!“ zavolal na něj, ale on nedbal jeho příkazu a utíkal dál. Když ho Scott konečně dohonil, seděl u bezvládného těla nějaké ženy a štěkal na ujíždějící auto.

            Scott se okamžitě sehnul k dívce, která ležela bez hnutí, ale žila, dýchala. „Slečno, probuďte se, už jste v bezpečí,“ řekl, neboť pochopil, co se jí zřejmě stalo. Byla oblečena do jistě drahého kabátu a zbytek jejího oděvu pocházel z poslední módy. Musí to být jistě dívka z bohaté rodiny. „Jak se jmenujete?“ zeptal se, když viděl, že se probírá.

            Teď spatřil její tvář, byla tak krásná. „Ne, nebojte se, už jste v bezpečí, nikdo vám neublíží,“ uklidňoval ji, když její tvář stále odrážela strach. „Slečno, kdo jste? A jak…“ Přerušila ho: „Jmenuji se Aida… Aida Gohlová.” Scott se na ni nevěřícně podíval. Tak to je jeho budoucí žena. To snad není možné, taková náhoda. Tisíckrát si představoval, jak asi vypadá, ale skutečnosti se ani jednou nepřiblížil. Než mohl cokoli říci, dívka opět omdlela.

            Znovu nabyla vědomí až v místnosti, kterou nepoznávala. Ležela v posteli v neznámém pokoji. Kde to asi je? Vzpomněla si jen na muže, kteří ji strčili do auta u nádraží. Museli ji něčím uspat, protože pak si už nepamatovala na nic. Vlastně ano, na nějakého psa, který od ní odehnal její únosce, když se jí nějak podařilo vypadnout z auta. Pak se jí také vybavoval hlas nějakého muže, ale nevěděla, co si o tom má myslet.

            Najednou se otevřely dveře a vešel starší muž. Z jeho kufříku usoudila, že jde o lékaře. „Vidím, že se nám pacientka již probudila. Vítám vás opět mezi námi, slečno Gohlová. Hned, co vás prohlédnu, půjdu říci panu Scottovi, že jste už vzhůru.“ Panu Scottovi? Neměla odvahu zeptat, kdo to je. Nechala se prohlédnout a lékař nakonec oznámil, že je již zcela v pořádku. A poté odešel.

            Co s ní jen teď bude. Otec jí sem poslal, aby se provdala za pana Weetena, ale bude ji ještě chtít potom, co se jí stalo? Vlastně ani nevěděla čeho se děsí víc, manželství nebo odmítnutí. Od okamžiku, kdy jí otec oznámil, že ji zasnoubil se svým obchodním partnerem, byla naprosto zoufalá. Pochopila, že ji otec prodal, jako prodává své zboží. Nenáviděla ho za to, vlastně ho nikdy neměla skutečně ráda, byl zlý, ale byl to její otec, bohužel.

            Opět se otevřely dveře, ale nikdo nevešel, nebo alespoň žádný člověk. Do pokoje vběhl pes. Aida ho pozorovala, ale z nějakého důvodu z něho neměla strach. I on si ji prohlížel a až po chvíli přišel k její posteli a položil na ni hlavu. Teď si uvědomila, jak je tento pes velký. Vlastně by spíš řekla, že je to vlk. Podobal se sice Haskimu, ale i, a to spíše, vlku. Ani tak se ho však nebála, odvážila se dokonce pohladit ho po hlavě.

            Hladila ho, a přitom se v myšlenkách vrátila k pro ni záhadnému panu Weetenovi. Otec jí o něm odmítl cokoli říci. Netušila tedy zda je mladý či starý, jediné co věděla bylo, že musí být něčím zvláštní, neboť mu její otec nabídl její ruku. Teď si však uvědomila, že by jí ani nevadilo, kdyby byl starý. Jediné čeho se děsila, že bude jako její otec. Chladný, zlý a zaměřený jen na peníze. To byla její noční můra, že skončí jako žena stejného tyrana jako je její otec. Nejdříve ovšem bude muset vyřešit svou nynější situaci, musí zjistit, kdo je její zachránce. A co po ní bude chtít?

            Aida byla tak zabraná do svých myšlenek, že ani nepostřehla, že Scott již delší dobu stojí ve dveřích. Musel si ji prohlížet znovu a znovu. Byla tak nádherná a brzy z ní měla být jeho žena. „Slečna Aida Christiane Gohlová, to je vaše celé jméno?“ Ona sebou trhla a podívala se na muže ve dveřích. „Ano, to je mé celé jméno… Vy mé tedy znáte, ale já vaše ne,“ pronesla skoro ledovým hlasem. Už v dětství se naučila nedat na sobě znát strach a ten teď ona měla.

            „To máte pravdu, omlouvám se, slečno. Ale myslím, že vám nejdříve představím vašeho zachránce. Jmenuje se Argo.“ Scott nevěděl, proč jí nedokáže říci své jméno. „Tak ty jsi Argo… Tak ti, Argo, moc děkuji,“ řekla a přitom ho nepřestával hladit. „Omlouvám se, je asi načase, aby jste se dozvěděla, kde to vlastně jste,“ udivilo ho, že na dívčině obličeji teď neviděl ani náznak strachu, či něčeho jiného.

            „Tak mi řekněte, kdo jste, protože já tu…“ „Mé jméno je Scott Weeten,“ přerušil ji. Teprve po těchto slovech uviděl v Aidině obličeji zmatek. Tak takhle je to. Toto je ten muž, za kterého se má provdat. Byla naprosto zmatená. „Vy… vy jste…“ „Ano, jsem ten Scott Weeten, kterého myslíte.“ Nebyla schopná ze sebe dostat jediné slovo. Musela si utřídit myšlenky, které se po zjištění, že tento muž je její budoucí manžel, rozvířily jako by mezi ně vletěl hurikán.

            Scott poznal v jejích očích zmatek. Nechá ji raději, aby si vše urovnala v hlavě. Musí toho na ní být moc. Nejdříve její únos, pak ten pád z auta, a teď zjištění, kdo ji zachránil. Už se chystal k odchodu, když promluvila. „Pane Weetene, otec mi řekl, že nás sňatek se uskuteční den po mém příjezdu sem.“ „Ano, to měl, ale musel jsem ho zrušit.“ Její oči prozrazovaly jaký zmatek cítí. Nějak se jí nedařilo ho skrýt. „Slečno Aido, ale vy jste přijela již před třemi dny.“

            Tak tři dny. Kde ty tři dny byla? Myslela si, že se jí podařilo utéci pár minut poté, co ji unesli. Co jen si počne, znovu tu nastávala otázka, zda pan Weeten bude chtít. A co když ne? Co asi udělá její otec? Musela však být silná, jak ji to učil otec. To je možná to jediné, co pro ni udělal kdy dobrého. „Tři dny?“ „Ano, tři dny. Celé jste je tu prospala,“ řekl udiveně. V jednu chvíli vypadá, jako by se měla strachem rozplakat, a teď v jejím obličeji neviděl ani známku po strachu.

            Tak takhle je to, ona tu je již tři dny. „Pokud se cítíte již dobře, náš sňatek se bude konat zítra,“ navrhl. Tak on si ji přece chce vzít. Zítra se vdá. Nesmí mu dát najevo, jak se bojí, proto souhlasila. Nemohla jinak, už nemohla couvnout. Necítila se úplně v pasti, ale když se to tak vezme, byla v ní. Buď se vrátit k otci a čekat, koho jí opět vybere, nebo se provdat za tohoto muže. Chtěla být sama, aby si to mohla promyslet, ale neodvážila se říci, aby odešel. Nevěděla, jak by to přijal.

            Scott ovšem opustil místnost hned po její odpovědi. Pochopil, že chce být sama, ač to nechce říci. Pohlédl na Arga a pochopil, že ten tu, narozdíl od něj, vítán je. Když vyšel z místnosti, uvědomil si, jak se Argo k té dívce chová. Byl to první člověk, kromě něho, kterému dovolil, aby se ho dotýkal. Myslím, že z toho vraždícího vlkopsa, kterým byl, když jsem ho poznal, se už stal opravdový pes. Pes, který má rád lidi, zašeptal si sám pro sebe.

            Aida čekala, než si byla jistá, že pan Weeten odešel, a poté se tiše rozplakala. Vlastně ani nevěděla, proč pláče, možná proto, že to byl způsob, jak ze sebe dostat tu bolest a strach uplynulých týdnů. Od okamžiku, kdy se dozvěděla, co s ní otec zamýšlí, žila v hrůze. Teprve tady a teď si uvědomila, že život, který ji čeká nemusí být tak zlý. Přitom pohlédla na svého čtyřnohého zachránce.

            Argo se na ni díval nechápajícím pohledem, plakala a to on ještě nezažil. Jediné, co věděl, bylo, že jí může pomoci svou přítomností. A nemýlil se, jeho přítomnost ji uklidňovala. „Nevím, jaký život budu mít po boku tvého pána, ale alespoň vím, že tady budu mít přítele. Tebe, Argo,“ zašeptala, a přitom políbila psa mezi uši. To Argo také ještě nezažil a byl to velice zvláštní pocit. Vlastně vše, co se týkalo této paní, jeho paní, bylo zvláštní. Vzbuzoval v něm důvěru, jakou necítil ani ke svému pánovi.

            I Aidiny myšlenky se zaobíraly Scottem. Jaký asi je Scott Weeten člověk? Zatím na ni zapůsobil dobře, choval se k ní s respektem a to už nezažila hodně dlouho. Byl i docela hezký, sice o něco starší než ona, ale určitě ne o moc. Bála se, že by to mohl být třeba zatrpklý stařec, kterého zajímají jen peníze a úspěch. Zdálo se však, že má do tohoto předpokladu velice daleko. Nebyl starý, ale muž ve středním věku, jak usoudila z jeho vzhledu. Na ty ostatní věci si zatím neodvažovala udělat závěr, to se uvidí časem.

            Někdo zaklepal na dveře a záhy vešla dívka. „Slečno Gohlová…“ zarazila se, spatřila totiž Arga sedícího u postele. Ačkoli jí nikdy nic neudělal, bála se ho. Slyšela, co dělal než se dostal k panu Scottovi. Aida prolomila ticho, neboť pochopila, čeho se dívka lekla. „On ti neublíží.“ „Já vím, pa… slečno, ale je tak velký a navíc ta jeho minulost… Jé, omlouvám se, nepředstavila jsem se,“ dívka stále koktala. Její oči hleděli střídavě na paní v posteli a vlkopsa.

            Aida též pohlédla na Arga a něco mu za šeptala do ucha. On se na ni podíval a vyběhl z pokoje. Oči dívky se otevřely úžasem, on tuto ženu poslech, pomyslela si. To ještě neviděla, jediný od koho přijímal rozkazy byl pan Scott, nikoho jiného k sobě ani nepustil, natož aby se ho někdo jiný dotýkal. „Tak, teď už nemusíš být nervózní,“ řekla Aida. „P… Slečno, jmenuji se Meg a budu vaše služebná. Pokud budete cokoli potřebovat, stačí říci, jsem tu jen pro vás.“

            „Tak ty jsi se už představila, teď jsem na řadě já. Jmenuji se… Neříkej mi ani slečna Gohlová, ani paní… paní Weetenová, kterou se zítra stanu, a už vůbec mi neříkej slečno Aido. Říkej mi, prosím, slečno a zítra už paní Christiane,“ chtěla se s tou dívkou spřátelit, sršela z ní energie a to u svých služebných u otce nezažila. Ačkoli byly též mladé, žádná na ni nezapůsobila jako tato. Proto jí požádala, aby jí říkala jejím druhým jménem. Jméno Aida neměla ráda, možná proto, že ho vybíral její otec. Tak jí to řekla jednou matka, když se jí ptala, proč má jméno, jako pes její spolužačky.

            „Ale, slečno, já myslela, že se jmenujete…“ Christiane jí vše vysvětlila, nebo alespoň to, co uznala zatím za vhodné. Poté ji požádala, zda by se mohla vykoupat. Meg jí připravila vanu teplé vody, a poté jí pomohla vstát. „To nic, slečno Christiane, doktor říkal, že vám dal nějaké prášky, po kterých budete unavená, ale zítra již budete v pořádku,“ podala na vysvětlenou Meg, neboť si vzpomněla, že paní Christiane vlastně neví, co se dělo v uplynulých dnech.

            Christiane se ponořila do teplé vody a ta jí pomohla se úplně uvolnit. Na tu, pro ni až krátkou chvíli, zapomněla na vše, co ji trápilo. Najednou si všimla svého namodralého stehna a vybavila se jí vzpomínka. Vzpomínka, jak se pobrala v autě, které ji odváželo pryč. Muži seděli jen vpředu, tak se jí povedlo otevřít dveře a než oni mohli cokoli udělat, vypadla z auta. Zachvěla se, chtěla na to zapomenout.

            Meg neušel chvilkový výraz ve tváři její paní. Musela si toho hodně protrpět. Nejdříve ji otec zasnoubil s úplně cizím mužem, a poté ten únos. Mlčela však, nevěděla, co by měla říci. Je tak mladá a zatím si moc života neužila, ale teď se to zajisté změní. Pan Scott jí určitě dovolí, aby žila. Ne jako její otec, ten ji prý nepouštěl ani z domu. Myslím, že plánoval od samého počátku, jak s dcerou naloží, pomyslela si. Provdá ji za muže, který jemu samotnému dopomůže k větší moci.

            Když Meg pomáhala Christiane zpět do postele, chtěla se jí zeptat na spoustu věcí, ale neodvážila se. Nevěděla, jak by na to zareagoval její budoucí manžel, kdyby se na něj vyptávala služebné. Chtěla se jí také zeptat na to, co se stalo od jejího příjezdu sem, tušila, že tato dívka to dozajista ví, je velice dobře informována, ale nakonec usoudila, že se na to raději zeptá pana Weetena.

            Ano, nebude riskovat hádky s manželem, protože už zítra jím bude, její manžel. Jak zvláštně to slovo zní. Nejdříve ho spojovala s peklem, ale teď… Musela si přiznat, že se jí pan Weeten líbí. Z toho vyplývala možnost, že by se do něho mohla i zamilovat, na což nikdy ani nepomyslela. Nepomyslela nato, že by jí otec vypral muže, které ho by mohla milovat. Nic si nenamlouvala, z otcovi strany to byla jen náhoda.

---