Lůza a žhavý pátek

Večer byla totiž pařba u Nicotničky, byla tam většina spolužáků a mých kámošů, doprovázel mne tam pochopitelně i Majk, ač se mu původně nechtělo, neboť musel ještě napsat esej o Problematice aplikace drog u předškolní mládeže. Nakonec jsem jej přemluvila, slíbila jsem mu, že tuto sobotu u něj zůstanu celý den a nakonec jsme se tak krásně pomilovali, až byl Majk rozhodnut, že udělá pro mne doslova vše na světě. Ach, já ho prostě dení

čku miluju, to se nedá, to se nedá....No a ten den jsem šla ráno do školy, kde jsme celý ten večítek naplánovali, jak to bude, co tam bude, kolik alkoholu a kolikero trávy máme s sebou přinést, atd. Nicotnička se opět proje-

vila jako bezvadná organizátorka, jako spiritus agens těch nejlepších, nejvrušivějších a nejharmoničtějších pařeb. To já bych nedokázala ani polovinu toho, co ona zmákne hákem, myslím, že ani ostatní by nemohli být tak schopní, proto musíme být všichni rádi, že máme svou Nicotničku. Po škole jsme se naposled dohodli, definitivně rozdali pokyny a již jsem si to mířila na školní parkoviště, kde již čekal Majk se svou Sierrou. Oba jsme pak jeli do Hostivařského Intersparu nakoupit nějaké buráky, oříšky, pistácie, lahváče a ještě jsme si stačili dojít na oběd-byli jsme v té restauraci na lodi, vaří tam opravdu delikateskně. Ještě teď se oblizuju, ale znovu si musím deníčku voluntaristicky vstřebávat slogan:,,nežer tolik, budeš tlustá"! To bych byla opravdu nerada, ještě bych dopadla jak Břichounová z třeťáku, fujtajbl. Majk byl nakonec tak ochotný, že se mu podařilo sehnat i něco. Tím něco myslím samozřejmě hulení, jenže já jsem stále ostražitá toto slovo zveřejňovat-ještě bych se stala obětí naší technaře bijící policie. Majk mi sice říká, že jsem mečiarovsky paranoidní, jenže já se vůči němu ohrazuji a vždy říkám:,,neriskuj natolik, abys pak neriskoval svůj život". V tomto je Majk až beranovský. Ten den mne Majk ještě zavezl domů, kde jsem si odložila aktovku a převlékla jsem se: oblékla jsem si džíny se stylizovanými natrhlinami, podprsenku, co jsem dostala vloni od babičky k Vánocům, černé triko s dlouhými rukávy a hipívestu s třásněmi. Namalovala jsem si oční stíny modrou barvou protentokrát, vlasy jsem si pro dnešek rozpustila, protože Majk je má nejraději v takové podobě, sebrala jsem několik cédeček-různé punkovky, Green day, Rammstein, Boba Dylana, The Fugs, Iggiho Popa, Apokalyptického ptáka, Stavrogin, Výběr, Doors, Floydy, Zappu, Mišíka, Visáče, Plastiky, Dégéčko, Umělou hmotu, Garage, Velvety, Reeda, Pavla Lišku, Vildu Čoka, Bobinu Ulrichovou, Dušana Grůně, Kájíka, Helenku, Plavce, Nedvědy, Pokondry, Ivetku, Štaidla, Hložka, Kroky Franty Janečka, Michálka D., Plameny, Černocha, Kamélie a Rolling Stones, zamkla jsem dům, jelikož rodiče také nebyli doma, šla jsem za Majkem do auta a jeli jsme.Pařba začala v  pět. Byla tam fůra děvčat a chlapců, mladé krve, čerstvých ne-paniců a ne-panen, mnoho agnostiků, kuřičů marihuany a jiných person. Zazvonila jsem na zvonek a po chvilce nám proti našemu očekávání otevřel Hamejsl, což je kluk, který měl být již dva dny po smrti. Vyměnili jsme si s Majkem navzájem pohledy( Majk byl kamarád jeho bráchy, jinak též dva dny registrovaného nebožtíka-zabili se oba při autonehodě). Začala jsem křičet, vískat, dělat paniku a po chvilce se tomuto ,,přirozenému afektu" oddal i takový chlap jakým je Majk. Jak jsme vydávali ty zvuky, začali se nám všichni posmívat, včetně Nicotničky, Lemry, Bajtse, Krůty, prostě všechny ty pesony, které jsme viděli již z ulice v oknech, díky čemuž jsme si předně spokojeně broukali ujištěni, jak skvělý to bude večírek. Teď jsme však byli s Majkem natolik vyvedeni z míry, že jsme raději odběhli do auta, nastartovalo a jeli jsme. Celou dobu jsme bez přestání řvali, poněvadž takový šok jsme ještě nezažili. Majk díky svému vyděšení ani nemohl pořádně sledovat dění na vozovce, vše se vygradovalo až do situace, kdy auto nabouralo do blízkého bilboardu. Na něm byl vyfocený Hamejsl se svým dědou, v jakési pseudokomiksové bublině řkající:,,Ježíši, co je to za dítě"? Nepřiroze

ně se při tom usmíval, stejně jako jeho děd, jenž mu na bilboardu odpovídal:,, proboha, vždyť se pořeže"! Stačila jsem ten bilboard z celku vzhlédnout, než jsme jim prolítli-byla to skoro vteřina před smrtí, jenže ihned poté jsem se celá spocená probudila ve své posteli doma. Vyděšená, ale ještě k tomu dezorientovaná. Po krátké chvíli jsem zjistila, že je sobota večer, pátek ráno. Kdo by to byl tušil?

Ale ten večírek byl fakt suprpohodazážitekfíha. Ja.