raj

Ráj

Je až neuvěřitelné, že je člověk někdy tak slepý! A nevidí! Nevidí!! I do očí bijící, nevidí. Jak je jen možné, že člověk, tak dokonalá bytost, pán tvorstva, tvůrce čočky, dalekohledu, mikroskopu, Hablova teleskopu,… . A může být tak slepý?!
Stará zeď podél cesty do práce. Zarostlá popínavými rostlinami, obrostlá keři, drolící se pod náporem deště a větru. A kolem ní chodí náš vidící slepec. Stejná cesta, stejná zeď dvakrát denně. Ráno cestou do továrny a odpoledne cestou z továrny. Už několik let ta samá cesta, ta samá zeď. Na jaře pučící květy, v létě zelená, na podzim halená padajícím šatstvem stromů a keřů, v zimě s bílou sněhovou čepičkou. Tak už několik let vnímá tuhle obyčejnou zeď. Nikdy ho ani ve snu nenapadlo přemýšlet co je asi za pískovcovými kvádry. Vždy myslí jen na to co je k obědu, kdo hraje večer se Spartou, jak ušetřit na daních, kam na dovolenou, … .
Ale najednou přijde den, kdy náš vidící slepec nemyslí ani na svou titěrnou osobu a kouká kolem sebe, vnímá cvrlikání ptáků, vrčení motorů, vůni květin, zápach nedaleké stoky. Prostě vnímá všechny ty krásy, které dnešní moderní město může nabídnout. Dokonce si všímá i naší zdi. Kdo to sem jenom dal? Táže se náš človíček při pohledu na starou rezavou a pootevřenou branku ve středu zdi. Té jsem si nikdy nevšiml! A jak bys mohl slepče! Branka zavrzala. Vešel. A neuvěříte co spatřil. I náš milý neuvěřil. Nespatřil obyčejnou a zanedbanou zahradu. Spatřil zakázaný ráj! Skutečně několik let chodil kolem ráje a netušil zhola nic. V té chvíli nebyl schopen slova, pohybu. Jen tak stál. Motýl se vznesl z květiny a usadil se mu na rameni. Tygřice se mu jako domácí kočička otřela o nohu. Slon na něho mrkl. Svěžest ho prostoupila na kost. Jeho duše se zmocnil klid a srdce zachvátila láska. Pach i hluk města zmizel. Nohy povolili a tak se chtěl rozeběhnout po zahradě. Nemohouc se nabažit té přemíry krásy. Netušil zda má sedět, ležet, běhat bez cíle. Nakonec zůstal stát. Bál se, že tu krásu pošlape, poničí. Bál se utrhnout květ, bál se dotknout překrásné a vábící Evy. A tak se stalo, že se otočil a odešel kudy přišel. Zavřel za sebou s vrznutím branku. A chodil dál po té cestě kolem zdi, za jejímiž pískovcovými bloky je schován ráj. Branka zarostla. Dlouho jsem nechápal, proč odešel. Vždyť co může být krásnějšího než život v ráji? Až teď vím, že štěstí není v místě, ve kterém žijeme, ale že štěstí je v nás. A tak teď i já chodím po cestě kolem zdi. A nejsem vůbec zvědav, co za ní je. Nehledám ráj!
Protože jsem šťasten zde a s tebou.
Ty jsi má rajská zahrada.

---