O něm

Hodina dějepisu utíká čím dál tím pomaleji, skoro jako by se zastavila. Krátím si čas pozorováním padajícího sněhu z okna a pravidelným ťukáním prstem do lavice. Když mi v mikrospánku spadne hlava na kamarádčino rameno vím, že je nejhůře. Oči se neúprosně uavírají a jediné co by mne v té chvíli mohlo vytrhnout ze spánkuje polibek. Něžný polibek od člověka, kterého tolik miluji a kterého si vážím. Tak jako vždy bychom se objali, pohladila bych ho vlasech a on by se mi podíval zpříma do očí. Věděla bych, že mě má rád a že se o něj mohu vždy opřít, že nezradí. Usmál by se a pak mě políbil. Jeho úzké a mnou tolik milované rty by se dotkly mých. Znovu bych ho objala a silně ho tiskla na důkaz toho jak moc aby se mnou zůstal a nikdy mne neopustil. Aby mne držel pevně ve svém náručí a říkal mi krásná slova. Měla bych zavřené oči a celým svým tělem vnímala jeho teplo, vůni, sílu a harmonii. Pak bychom se posadili a on by mi dlouze vyprávěl co je nového. Nevnímala bych obsah jeho slov, ale jeho hlas by mě utěšoval a rty vzrušovaly.

Přestalo sněžit. Ach jo.  "Ano, ano, pane profesore, Francouzká revoluce."