Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seZvěstování
01. 12. 2005
1
1
1521
Autor
chvála
Zvěstování
V zeleném šatě večerního dne,
oddávám se radovánkám rozkošným.
Večerní zvuky rozráží klid soumraku.
Z hvězdných dálek ke mně přišel,
zvěstoval radost nesmírnou.
"Proč se chvěješ lístku šarlatový,
kapko nočních nebes"?
Ptal se...
"Nelekej se mého těla, mých paží,
co sevřít chtějí tvé útlé boky.
Vzdušný, větrný van jsem,
který bude tělo tvé laskat.
Hru něžností zahrajeme si."
Konejšivost těl či hřích?
Ne, není hřích milovat.
Pravil něžně, jemným hlasem.
"Přeji si, bys dobrovolně,
volně hovořilo tvé tělo proti mému.!
"Mlč již, mlč...já"
Slova poslední dozněla již šeptem.
Polibek ukončil řeč, uzamkl ústa.
Pak už jen ...jen rozkoš s měsíčním světlem přijímali.
Nebránila jsem se, lásky plně odevzdala jsem klín muži,
co z hvězdných dálek přišel.
Je to přítel či samozvanec?
Šlo mi myslí.
Něžně svíral pažemi pevnými mé tělo,
Tak příjemně hladil místa, kde rozkoš bují.
Dravý proud ve mne probudil,
že je mi jedno kdo to je.
Jak ráda, pře ráda jsem nechala hovořit tělo.
Tělo mé se prohýbalo proti jeho svalům.
Z výšin nebes padal měsíční svit,
ozařující těla hladem rozkoše zmítající se.
Zelený šat večerního dne je tak zmačkán,
zvlhčen krůpějemi pláče chtíče.
Meteorit citů přilétl z nebes sfér
a smršť extáze zavála nás, kdy
i luna za mrak plula tiše.
Končí noc, svítá, hvězdy řídnou.
To polibky poslední.
Ležela jsem, smutek přepadl moji duši.
Odchází, do hvězdných dálek jde "On".
V zeleném šatě večerního dne,
oddávám se radovánkám rozkošným.
Večerní zvuky rozráží klid soumraku.
Z hvězdných dálek ke mně přišel,
zvěstoval radost nesmírnou.
"Proč se chvěješ lístku šarlatový,
kapko nočních nebes"?
Ptal se...
"Nelekej se mého těla, mých paží,
co sevřít chtějí tvé útlé boky.
Vzdušný, větrný van jsem,
který bude tělo tvé laskat.
Hru něžností zahrajeme si."
Konejšivost těl či hřích?
Ne, není hřích milovat.
Pravil něžně, jemným hlasem.
"Přeji si, bys dobrovolně,
volně hovořilo tvé tělo proti mému.!
"Mlč již, mlč...já"
Slova poslední dozněla již šeptem.
Polibek ukončil řeč, uzamkl ústa.
Pak už jen ...jen rozkoš s měsíčním světlem přijímali.
Nebránila jsem se, lásky plně odevzdala jsem klín muži,
co z hvězdných dálek přišel.
Je to přítel či samozvanec?
Šlo mi myslí.
Něžně svíral pažemi pevnými mé tělo,
Tak příjemně hladil místa, kde rozkoš bují.
Dravý proud ve mne probudil,
že je mi jedno kdo to je.
Jak ráda, pře ráda jsem nechala hovořit tělo.
Tělo mé se prohýbalo proti jeho svalům.
Z výšin nebes padal měsíční svit,
ozařující těla hladem rozkoše zmítající se.
Zelený šat večerního dne je tak zmačkán,
zvlhčen krůpějemi pláče chtíče.
Meteorit citů přilétl z nebes sfér
a smršť extáze zavála nás, kdy
i luna za mrak plula tiše.
Končí noc, svítá, hvězdy řídnou.
To polibky poslední.
Ležela jsem, smutek přepadl moji duši.
Odchází, do hvězdných dálek jde "On".