Přemýšlím

Ta bílá tečka uprostřed tmy přivábila jeho oko. Něco takového ještě nespatřil. Co cítil? Nedovedl tak úspěšně rozeznat své pocity, jeden od druhého, naplňovala ho jakási směsice všeho, co za posledních pár let cítil - a co neřešil. Podíval se dolů, na své nohy, jak jej posouvaly blíže a blíže k domovu, sněhové vločky tiše šustily, posedávaly na jeho bundu, nohavice, jeho vlasy i na celou krajinu kolem. Jak dlouho se nehrabal v sobě... Neví. Nechce vědět. Možná už nic. Onen bílý flek uprostřed černočerné noci kamsi zmizel, nebylo tu nic zvláštního. Přilétla k němu myšlenka z dob jeho mládí, z posledních let na střední, jeho ideály, jeho přesvědčení... Kam se to všechno podělo? Chtěl jsem, abych nebyl takový, jako někteří mí přátelé, nechtěl jsem nikomu způsobit bolest, chtěl jsem malovat, milovat a žít... Co se to stalo? Kráčím krásnou zimní nocí, zahalený do svého dlouhého černého pláště, ale už ne do svého světa, tak, jako tomu bývalo dřív. Zranil jsem tolik lidí, zazdil své myšlenky a ideály... Co mi zbylo? Už nejsem schopen ani cítit přítomnost ledové královny... Sundal si kabát a podíval se na hvězdy... Která je ta naše? Naše... Bolestí sklonil hlavu, aby zapudil její tvář ve své mysli. I tenhle obraz jsem chtěl pohřbít. Nemám sílu... Znovu vzhlédl ke hvězdné obloze a našel ji. Co když spadne? Udržím ji? Sám těžko. A ona tu není. Chvilku hvězdu pozoroval a pak raději znovu pohlédl na cestu, se strachem, aby neviděl hvězdný pád...

Věděl, že se propadá někam hluboko do svého nitra, neměl slzy, aby mohl plakat, a přesto pocítil pocit usmíření, první krok zpátky k sobě samému. Nechal kabát spadnout z jeho rukou. Po chvilce se otočil, aby si prohlédl tu hroudu látky líně se povalující uprostřed cesty. Kdyby měl nůž, rozeběhl by se a ten kabát probodal, z mohutnými vzlyky a tunami slz. Ale teď tam mohl jen takhle bezbranně stát, aniž by vnímal své tělo, aniž by dostal odpověď na své otázky. Kam odešla jeho víra? Jakou cestou? Půjde za ní!!! Až na kraj světa.. Až na kraj sám sebe... Pak se zřítí dolů... I slzy ho opustily. Jak by jen mohl pořádně politovat sám sebe, když není schopen ani plakat?" Promiňte mi to, prosím! ", zařval najednou do tísnivého ticha noci. Ale opustila ho i ta ozvěna. Bez odpovědi šel stále dál a dál. Nebyl tu žádný výtah, žádný výtah v jeho duši, nic, co by mu usnadnilo cestu dolů a pak snad zpět nahoru. Cítil, jak padá, nekontrolovaně a s rostoucím strachem, zda-li vůbec dopadne. Letěl černou tmou. Její tvář se v jeho mysli najednou roztříštila na miliardy kousků, široce rozevřené oči změnily barvu v uhlovou čerň. Jakou barvu teď mělo jeho srdce? Srdce. Daroval. Přijal. Zničil. Udělal tolik chyb, tolik chyb... Opustil sám sebe a byl opuštěn sám sebou. Co zbylo? Snad jen ten pád. Pořád letí. Našla pouze ty boty, uprostřed zasněžené cesty vinoucí se k hluboké propasti.