Nebe

           Vždycky jsem rád pozoroval nebe, ten tanec rozmanitých barev. Bylo uklidňující sledovat hříčku pastelových odstínů přes blankytně modrou po temně fialovou. To pak nebe vypadalo jako hrající si malé dítě. Jindy se zas tvářilo důstojně, hlavně v pozdních odpoledních hodinách, když si oblékalo tmavé šaty. V zimě mě zase rádo ukolébávalo svým přívětivým narůžovělým pohledem. Umělo být také rozhárané, nevrlé a v takových chvílích ukazovalo všem svou nespokojenost, smutek, splín. Často jsem chodil s hlavou zakloněnou a těšil se jeho krásou, ať už byla jakákoliv.... Fascinovala mě jeho mnohotvárnost, nevypočitatelnost, impulsivnost.

            Tenkrát jsem si myslel, že čas dočista zamrznul. To ustrnutí bylo až děsivé. Ztěží jsem rozpoznával, co patří do současnosti a co zase do minulosti. Točitou spirálou jsem se dostával stále na tatáž místa, pořád dokola se přede mnou převalovaly stejné obrazy, věty, slova, tváře, viny.... Každé ráno kafe, cigareta, rohlík, pak honem autobusem do práce, honem autobusem z práce a večer ? tupý pohled do zdi.

            Jednou při cestě do zaměstnání jsem se podíval na oblohu a zarazil se. To nebe je nějaké divné, říkal jsem si. Dlouze jsem si ho prohlížel. Znal jsem hodně jeho nálad, ale tentokrát.... Nemohl jsem ho pochopit. Kreslilo podivné znaky, kterým jsem nerozuměl a to mě ničilo. Takové jsem jej neznal. Vždy bylo tak čisté a tak prosté, nechápal jsem, proč se přede mnou zahalilo do tajemného závoje. Třeba mi chce něco říct, přemýšlel jsem. Nebo utajit..? Sklopil jsem zrak raději k zemi. Projel mnou podivný pocit.

            Když nebe zůstávalo neměnné i po další dny, přestával jsem doufat, že jde pouze o vrtoch. Byl jsem zoufalý. Takový pocit prázdnoty jsem ještě nezažil. A nebe mě vůbec nešetřilo. Už jsem se nedokázal bezstarostně rozpustit v jeho náručí. Naopak. Chladným nelítostným pohledem mě sráželo k zemi. To bolelo. Pokaždé jsem si uvědomoval svou bezradnost, nevěděl, co si počít.    

            Co si nebe změnilo tvář jsem spával velice neklidně. Dlouho do noci jsem se převaloval a ráno se budil celý rozlámaný. Několikrát jsem přišel do práce pozdě. Smršť stížností a výčitek mě samozřejmě neminula. Ne že by se mě to nedotýkalo, jen jsem byl příliš unavený, abych se tím zabýval. Prostě jsem poslušně všechno odkýval, usadil se ke stolu a mechanicky začal přebírat haldy papírů.

            To ráno se mi opět nepodařilo vstát včas. Doběhnul jsem na zastávku, ale pozdě ? všechno mi ujelo. Znervózněl jsem. Dneska už to jen tak lehce neprojde. Musím si rychle něco vymyslet. Něco věrohodného. Ale co? Slabostí se mi zatočila hlava. Rezignovaně jsem si sednul na lavičku. A nebe? Jakoby se ho to vůbec netýkalo. V ranním oparu strojilo nový den.

            Brzdy zakvičely. Pohyb. Masitá těla lidí mě natlačila do dopravního prostředku a na konečné zase vyvrhla ven . Sledoval jsem úprk všech těch spěchajících nohou, včetně svých. A najednou jako bych přimrznul k zemi. Spatřil  jsem obraz. Nahý, syrový, chladný. Jako šíp se mi zabodl přímo do srdce.

            Ta postava se choulila na chodníku, špinavá ,zbořená. Vyhaslý zrak upínala stále jedním směrem a tiše si  krvácela. Chodci do ní neustále vráželi nebo jí jen tak překračovali, občas na ní i šlápli.. Cvakající podpatky běžely dál, nikdo se zpátky neotočil. A ona tam pořád ležela. Stál jsem celý zmatený nemohouc se pohnout z místa. Dlouze jsem se na ní díval a cítil, že mě k ní cosi táhne. Ovšem když jsem se pokusil udělat jediný krok dopředu, něco mě zarazilo. Strach. Ze zvyklosti jsem pohledem zavadil o nebe. Čmáralo symboly, které byly stále těžko čitelné, ale pomalu jsem jim začínal rozumět. Vykročil jsem.

            Sedl jsem si vedle ní. Něco mi říkalo, že si ji musím prohlídnout opravdu důkladně. Záda celá zkřivená věčným hrbením, kostnaté mozolovité ruce, zjizvená tvář plná vrásek.. Projela mnou zima. Pak jsem si všimnul očí.A ty mě naprosto uchvátily. Sice už postrádaly lesk a žár, ale nebyly prázdné. Viděl jsem v nich všechno. Bolest, zradu, rezignaci, utrpení a někde tam úplně vzadu se odrážely ztracené naděje, sny, přesvědčení, láska. Rozjektala mně zimnice. Chvěl jsem se, drkotal zuby a dostával se hluboko za ty oči. Bylo velice těžké prohrabávat se smetištěm rozbitých sklíček, ale nakonec se mi přece jen podařilo dostat se na začátek chodby. Tam někde v prachu se válely mé zapomenuté touhy a sny. S rozklepanýma rukama jsem je pomalu, jeden po druhém , zvedal.

            Když jsem se dostal zase k sobě, uvědomil jsem si, že lidi o mě celou dobu zakopávají. Tak jako o tu postavu vedle mě. Otočil jsem se směrem k ní. Ale postava tam již nebyla. Najednou mi počalo být nějak smutno. Byl jsem sám. Měl bych se rychle zvednout a jít, pomyslel jsem si. Ale kam? Zaklonil jsem hlavu a hledal útěchu u nebe. Bylo parádně vyšňořené. Syté barvy plné něhy, pochopení a laskavosti. Usmál jsem se na něj. S důvěrou jsem se zase nechal unášet a kolébat. Už jsem věděl....