Líbezná Mája

Bylo krásné ráno, plné svěžesti a lásky. Byl jsem skvěle naladěn, měli jsme se sejít s Juliet u arkády na náměstíčku vedle cukrárny Rouge. Oh je tak skvělá, poznáte ji na první pohled. Když jsem se vedle ní poprvé posadil v kině, cítil jsem její radost na dálku, ten parfém co nosí je hedvábný jak pírko. Sklouzne vám k nosu a pohladí jako písnička. Bylo to letní kino, před dvěma týdny tam promítali Amélii z Montmartheru,přišel jsem pozdě, stejně jako Juliet. Byla volná poslední dvě sedadla, děkoval jsem za to bohu. Juliet se otočila jako vánek a usadila se vedle mne. Ve vzduchu byla cítit levandule a polní kvítí jež zrovna kvetlo. Byl svěží vzduch, bylo sotva po dešti, poslední kapky ještě stékali po stéblech trávy. Film se nám oběma líbil, spřátelili jsme se hned po skončení. Vzpomínám si jasně, její světle modrá sukně ji obepínala, ladné boky. V jejích očích se zrcadlila čistá obloha, celé mě pohltili... byla krásná. Lehkost se kterou dovedla vyprávět mě úplně omámila. Její žertíky byly tak smyslně prosté, jako by je říkala vždycky. Ale přesto byly originální a jedinečné. Po filmu jsme se procházeli ulicemi města, podél řeky je to nejkrásnější, zvláště teď v létě. Slunce již zapadlo za stromy v dálce, a my jen naslouchali šumu řeky, který je stejný jako před sto lety. Vrby se ohýbaly k zemi a olizovaly vlnky svými lístky. Tiché světlo z lamp se odráželo na hladině, krmili jsme  bílé labutě. Byl jsem jako v nebi. Nechali jsme se svézt v kočáře kolem náměstí, život se pro nás zastavil. Její smích a vnitřní klid pronikl i do mě a já věděl, že zažívám nejkrásnější chvíle z mého života. Juliet byla jiná, jiná než všechny ostatní, věděla to, ale nezneužívala své krásy jako ostatní. Byla svobodná,chtěl jsem s ní být na vždycky....svobodný. Sepjali jsme si ruce. Běželi ulicí Morque, pak k mostu La Grande, kolem galerie až na Dolní náměstí. Krámky svítili jako perníkové chaloupky. Atmosféra byla nabitá touhou, jen si sáhnout. Kdybych vám ji tisíckrát popsal, nikdy bych nevystihl celou její graciéznost a krásu. Říkala, že nechce doprovodit domů, byla samé tajemství, jako stará skříňka na babiččině půdě. Tichá jako kočka, sundala si střevíce a zaběhla za roh pekárny. Pekař zrovna dával do trouby, čerstvé rohlíky voněly. Na zítří jsme se měli sejít v čajovně u brány. Nemohl jsem usnout, ale letní vzduch po dešti mě uchlácholil. Spal jsem jako v nebesách.

Zdálo se mi o jejích plavých vlasech, jež jí padaly do půl pasu. Leskly se jako paví pera. Sedl jsem si k šálku kávy snědl rohlíky s čerstvým máslem a přemýšlel, jestli bude dnes taky tak skvělá . Vyšel jsem z bytu v deset hodin, slunce mě už hřálo do zad když jsem se blížil k bráně. Sedl jsem si do čajovny,ke stolku který byl tak trochu stranou, v tichu. Vdechl jsem těžkou vůni santalového dřeva, a přimhouřil oči na svíčku vedle mne. Samanta vešla do dveří, nemohl jsem ji ani poznat, bylo tu příjemné šero a ona vyšla ze světla. Přisedla tiše ke mne a zašeptala mi do ucha, něco jako "bonjour mosieur". Cítil jsem její teplou ruku na mé, příjemně měkké sedačky, nás uspávali. Bylo tu příjemně. Chvěl jsem se pomyšlením, že sedím vedle nejkrásnější ženy ve městě, byla tak líbezná a nevinná jako motýl v květu. Objednal jsem čaj, než usneme docela. Usnout by znamenalo, přijít o chvilku s ní a to jsem nemohl připustit. Vyprávěli jsme si krásné zážitky z našeho dětství, s ní šlo všechno vyprávět tak snadno. Byl jsem jako v pohádce. Jiskrné oči které prozrazovali její čistou duši, na mě hleděli a já hltal každé její slovo. Přinesli nám čaj a my zjistili jak je výborný. Nechali jsme se unášet lahodnou chutí cantrasových kvítků. Lehce omamný účinek mi dodal pocit, že čas je pomíjivý a já se vpíjel do jejího hlasu. Začal jsem vyprávět o výletu na plachetnici, k blízkému ostrovu. Ten den se nám vydařil. Rackové kroužili kolem stěžně a vítr napínal naše plachty. V dáli jsme viděli zelené kopce ostrova, nevyřčená krása ostrova se vlila do místnosti čajovny. Náš rozhovor se spojil v jeden a já měl pocit že nemůže nikdy skončit. Chtěl jsem sní být na vždycky....svobodný. Po šálku plném vůně jsme se vydali každý domů, dnes bohužel nemohla jít večer na procházku. Měla zařízenou práci v jednom pečovatelském domě. Obdivoval jsem její šlechetnou činnost. Byla prostě anděl. Zítra jsme se naštěstí domluvily na večerní program v divadle, dávali operetu od Giovanyho. Těšil jsem se jako malý kluk, na její hlas, na její tvář, štíhlé nohy a parfém...byl úžasný. Po takovém dni nebyl spánek snadný,ale zvítězil jsem.

Dnešek byl nádherný, sledoval jsem ptáky jak poletují ve výši nad stromy. Po vydatném obědě,jsem byl nakoupit pár drobností ve městě. Mimo jiné i kravatu na dnešní výjimečný večer. Florance se bude určitě líbit tím jsem si byl jist. Šel jsem pomalu k Národnímu divadlu, pletl jsem se ulicí mezi spěchajícími lidmi. Měli by se rozhlédnout kolem sebe a zjistit kolik krásy jim uniká. Florance jsem poznal už z dálky. Byla úžasně krásná jako vždy. Políbil jsem ji diskrétně na zápěstí a vešli jsme do divadla. Pochválila mi mou novou kravatu, málem jsem se rozplynul. Jak málo stačí ke štěstí. Všichni nás vítali a zdravili, jako by všichni čekali na nás. Sedli jsme si do lóže. Tajemno a mohutná atmosféra působily na moje smysly, skoro stejně silně jako parfém Florance. Byl stále tak líbezný jako poprvé v tom letním kině... Užíval jsem si a nic, vůbec nic mi nechybělo. Plakali jsme a smáli se tak, jak probíhal příběh Opery. Krása, prostě krása. Večer jsme se milovali u mě doma. Byl úplněk. K ránu odešla a já usnul omámem hormony do krásného snu...

Včera jsem byl tak vyčerpán, až jsem se zapomněl domluvit na dnešní schůzku. No ale od čeho máme telefon. Těšil jsem se, až ji zase spatřím. Kam půjdeme dnes, říkal jsem si v duchu,ale už mě napadl park na kraji města. Krásná zahrada v ranně barokním stylu, úhledně udržovaná s úžasnou precizností. Zavolal jsem k ní domů. Poprvé to nevzala až na druhý pokus se ozval Nataliin měkký hlásek. Domluva byla jasná, ve dvě v parku. Procházeli jsme se celý den, bylo tak krásné a ten její parfém, jen doplňoval dokonalou harmonii vůní záhonků s růžemi a liliemi. Jak jsem ji miloval, byla skvělá, bez chybičky. Zítra půjdeme do muzea. Zase nemohu usnout...

Ráno, hned jak jsem vstal, zavolal jsem si do práce, že si zase beru volno. Vzal jsem si kreditku, těšil jsem se jako malý kluk. Posledních pár dní bylo úplně jiných, co si asi ne sebe vezme do muzea? Sukni nebo snad nějaký kostýmek, volné šatečky, nebo kožich? Ach bude to skvělé.

Vysedl jsem z auta a vešel do budovy. Cesta byla stejná jako předešlé dny. Ale přece bude dnešní den zase jiný, jedinečný, jako ty před tím. Kreditkou jsem zaplatil vstup a pozdravil pána, kterého už jsem za poslední čtyři dny znal už celkem dobře. On na mě kývl, zdravil mě na oplátku. Byl jsem asi solventní zákazník. Vešel jsem do místnosti. "Náš zákazník náš pán" řekl a usmál se v očekávání nějaké patřičné objednávky. Mrkl jsem, že chápu co tím myslí. "Tak kdo to bude dneska pane Irwingu? "Florance!" Zakřičel jsem přes mikrofon. Ať vám vyjde počasí, to je to hlavní. Ještě aby ne, za osm set dolarů na hodinu, bych měl dostat modré z nebe a taky by měly vychytat ty chyby. Jako třeba ten hnusný parfém který je pořád stejný...zamumlal jsem. 

Zíral jsem jako v transu před sebe, když se rozsvítila virtuální kabinka číslo 9 a já do ní vešel. Ale to  už jsem byl v duchu u Florance v náručí...