Život strachu

Byl zase jeden z těch podzimních večerů, přemýšlel jsem co všechno se změnilo od té doby co to  prasklo. Těžký déšť pleská do oken a já si říkám, že by všechno mohlo být jinak, nebýt lidské chamtivosti po úspěchu a kariéře. Zapálil jsem si další cigaretu. Mohla to být moje poslední stejně tak jako první, už mi nezáleží na tom kolik jich denně vykouřím. Je mi šedesát osm a pár cigaret mě přece nemůže vyvést z míry. Jsou lidé co ve dvaceti umírají na rakovinu plic nebo z jiného důvodu…prostě umřou, ostatně jako já.

V osm mám schůzku s Jill, prý jestli si nechci vyjít na večeři. Je to mladá perspektivní dáma ve středních letech, takže jsem vlastně rád, že mě vůbec pozvala. I když jsem vážená osoba, nemám moc štěstí na přátelské lidi. Sem tam mě někdo pozve na schůzku, ale to je spíš pracovní záležitost. Nebýt Jill, tak bych se asi ukouřil k smrti v mém pokoji u láhve červeného. Půjdu.

Sešli jsem se v parku u lampy, tam jak se obvykle scházíme. Ostatně kdekoli jinde by to bylo taky fajn. Měli jsme rezervaci v jednom útulném, menším podniku „U Ryby“. Oba máme rádi klidnou atmosféru, bez čumilů a ostatních divných lidí, poslední dobou jich hodně přibývá. Jídlo bylo skvělé a já měl pocit, že aspoň na chvilku jsem v bezpečí a Jill taky. „ Co je nového v ústavu?“  „Stále bez větších postupů, doktore Bergmane.“ Odvětila suše. Byla dost ztrhaná z práce, z té nesmyslné práce. „Ještě se snažíte navázat spojení?“ „Ano, ale víte sám jak je to beznadějné.“ „Pět let, usilovné pokusy, ale žádné výsledky, měl byste se někdy přijít zase podívat.“ Vždyť víte, jak se mi ta práce hnusí, nemůžu to ani cítit!“ Nechtěl jsem, aby se dnešní večer zvrtnul zase na to ohavné, téma. Už jsme na to ale oba mysleli a tak jsem pokračoval. „Myslíte, že bych mohl otestovat mou novou vakcínu? Že by mi to dovolili?“ Jill někam upřeně hleděla a tak jsem to musel zopakovat. „Víte, myslím, že už nám nic nepomůže, nikomu nic nepomůže. Zkusit to ale samozřejmě můžete. Jestli chcete.“ Dneska jsme oba nebyli ve své kůži, ale to bylo den ode dne jenom horší. Dříve nebo později nás to dostihne taky, ale každý dělá co může. Její hnědé vlasy jí padaly do talíře a víčka se jí také klížila. „Měla by sis jít domů odpočinout, dneska už je pozdě.“ Přikývla. Doprovodil jsem jí k hotelu, byl jsem však příliš rozrušený, abych mohl vést nějaký rozhovor. Každý den o tom přemýšlím. Čím více stárnu, tím je to intenzivnější. To není dobré znamení. Doma jsem si dal ještě sklenku a usnul.

Rána jsou někdy těžká, dnes jsem si řekl, že půjdu do ústavu, stejně nemám co dělat a ulice jsou nebezpečné více než kdy jindy. Každý vám dneska řekne to samé. Nač se lopotit v práci, hlavně lidé nad čtyřicet, si to nejvíce uvědomují. Věznice jich jsou plné. Nemá cenu je ale zavírat, to je jen pro spokojenost mladší generace. Jinak by nás ukamenovali. Mě je to ostatně jedno. Výtržností stejně přibývá. Tuhle jsem viděl staříka, jak křičí v sedmém patře, že vyskočí, nikdo si ho ani nevšiml. Je to jeho věc. Přijela uklízecí četa a tělo odvezla. Možná do ústavu, ale nejspíš rovnou do krematoria. Stojí to míň peněz.

Můj šedý kabát mi padl jako ulitý, krabičku cigaret a sirky nic jiného nepotřebuju, kdyby mě cestou okradli. Výzkumné centrum bylo na okraji města, silně oplocené, v jednou areálu s ústřední nemocnicí West Paradise. Musel jsem ukázat identifikační kartu a zapsat se na vrátnici, nikdo sem bez povolení nesmí, je to příliš choulostivé místo. „J. Bergman!“ Zahulákal jsem možná až příliš hlasitě na strážného. „Pojďte dál pane Bergmane, už jste tu dlouho nebyl.“ Jemně se usmál, možná měl i radost, že mě zase vidí. A já jsem byl rád že tu jsem, cítil jsem se bezpečněji. Šel jsem rovnou za mým známým Paulem, pracovali jsme spolu patnáct let u výzkumu, než jsem šel do důchodu. Jill na tom s námi také pracovala, i když ze začátku nevěděla skoro nic. Z laboratorní pracovnice, se ale brzy dostala na přední místo výzkumu díky své vynalézavosti a nekonvečností metod. Těch je tu zapotřebí nejvíc.

Sjel jsem výtahem do patnáctého podlaží, ještě jedna vrátnice, kontrola elektronického otisku těla a formality jsou za mnou. U jednoho pultu jsem poznal Paula. „Ahoj Paule, jak se daří?“ „No Bergmane, tak tebe mi sem seslalo samo nebe, co tu k čertu děláš?“ Měl v očích jiskru, byl opravdu mile překvapen. „No to víš, nemůžu pořád jen dumat doma, co když se tu chystá objev a já o to přijdu.“ „Navíc si byl vždycky trochu nešika, tak tě jdu zkontrolovat, jestli se neulejváš.“ Potřásli jsem si přátelsky rukou, cítil jsem příjemnou atmosféru. Paul byl rád. Ne moc často mívá návštěvy, je hrozně vytížen a navíc pod velkým tlakem veřejnosti. „Dáš si kafe? Určitě si dáš, pojď si sednout.“ „Tak jak to vypadá ve městě? Už jsem tam nebyl týden.“ „Týden? To tě tu tedy pěkně drží, musíš být velmi unaven.“ „To víš od té doby co proběhlo referendum o zrušení výzkumu, se mě snaží vytížit co nejvíc, nechápou, že to není tak jednoduché, jestli vůbec to.“ „Už tři měsíce žádné pokroky, nechápu proč musí být centrum výzkumu právě tady, ty rádoby vědce co mi sem posílají z USA, Číny a Ruska, jsou nemotorní a suší.“ „Člověk aby se o ně jenom staral, kdybys je viděl, jsou úplně bezradní. Nedivím se jim, já už jsem zvyklí. Asi to nečekali. Je to beznaděj. Člověka to dostane.“  „Chápu.“ Odpověděl jsem. Znovu začal mluvit, měl jsem pocit, že se chce vypovídat. „Medicína prostě zašla moc daleko a mi to teď máme dát zase do kupy. Oživovací pokusy, nikdy neměli překročit deset minut.“ „Já vím.“  „Sakra proč jsme to jen nezarazili dokud to šlo, mohli jsme to udělat a neudělali. Proběhlo to jako informační lavina po celém světě od Tokya po Paříž během čtyřiadvaceti hodin. Byla to bomba…to jsme ale ještě nic netušily.“ „Vzpomínám si na reklamní šoty: Nový způsob resuscitace. Krok kupředu. Oživení těla po jedné hodině klinické smrti! Jak úžasné, ale strašné.“ Snažil jsem se vmísit do Paulova monologu. „Bylo by to fantastické, lidé při autonehodách, utopení, nebo oběti udušení, všechny by jsme je byli schopni zachránit. Kdyby nebylo toho strašného objevu.“ „Nechce se mi na to ani pomyslet.“ „Prvních pár měsíců to bylo fantastické, sanitky nám sem vozily několik hodin mrtvé pacienty a my jsme je oživovaly, jako na běžícím páse.“ „Jenže pak to začalo…“ „Taky si na to vzpomínám, první „oživení“ pacienti si začali stěžovat na přeludy a malátnost, jistý druh zombiismu se začal projevovat až po čtyřech měsících.“ Naše debata se stala nekontrolovatelným průtokem emocí, Paulovi oči pláli vztekem k celému lidstvu. Jeho ruce se třásli. „Kdyby všichni nebyli tak ziskuchtivý, viděli v tom jenom byznys! Lakomci!“ Snažil jsem se ho zklidnit.“Možná kdyby se toho neúčastnily počítačové firmy a ty jejich plány na prozkoumání lidského mozku. Nikdy by jsme to nezjistili.“ „No právě, chtěly se prostě prosadit v dalším odvětví, už takhle toho ovládly dost.“

Zvedli jsme se od stolu, Paul mi chtěl něco ukázat. Vešli jsme do velké místnosti vybavené stovkami patologických stolů. Začalo se tu tomu říkat „Hala duší.“ „Vidíš všechny ty přístroje vybavené nejlepšími počítači? Vláda do nich nacpala neuvěřitelný prachy. Všechno sponzorovala ta firma, The Periferia.“ „Chtěli získat kapitál na rozvijejícím se obchodu se smrtí, dneska už zkrachovali, nikdo po nich ani neštěkne, pche!“  „Stoly nám tu vláda nechala, co by s nimi taky dělali? Tak po nás chtějí, abychom aspoň pokračovali v práci. Hlupáci! Nic nechápou…ale ty to víš nejlíp.“ „Víš Paule, mohl bys na pár pacientech vyzkoušet tuhle vakcínu, pár měsíců jsem se jí věnoval, možná by mohla pomoci oddálit „syndrom po oživení“, máš tu nějaké dobrovolníky, ne?“ „Ano jistě, dneska je každému stejně jedno jestli zemře teď, nebo za osmdesát let, dobrovolníků je spousta.“ „Kdybych umřel, taky bych jí pak vyzkoušel.“ Ušklíbl jsem se. Věděl, že to nemyslím vážně. Pokračoval ve svém dialogu. „Víš jak poprvé vyzkoušeli první druh mozkového bio implantátu, druh uchovávání informací, monitoring mozkových a elektromagnetických impulsů během smrti a návratu psychického těla z posmrtného stavu.“ …“To byl ten mezník, tím to všechno začalo. Myslelo se, že implantáty nic nezaznamenají a navíc, do návratu psycho těla odumřou a přestanou zaznamenávat psycho pochody. To byl omyl.“ „Jo, vzpomínám si, všechny to tehdy ohromilo, pár měsíců se dokonce upravovaly záznamy pro veřejnost, pak už to ale nešlo udržet.“ „ Neměli jsme to nikomu říct Johne, neměli jsem to povolit, bylo by to tak lepší. Nikdo by nic nevěděl, všechno by bylo jako dřív.“ „Myslel jsem ale, že jsou přátelští a neškodní, něco jako druh andělů strážných.“ „Nemůžeš za to Ty, ani já, ani nikdo jiný kdo pracoval na tomhle experimentu, nikdo to nemohl tušit.“ Paul stál jako solný sloup opřený o železnou desku patologické stolu a civěl na něj, jako by tam hledal poslední smítko naděje. Zjistil jsem, že beznaděj a deprese, pronikla už i do této střežené budovy. Zdi, pocity nezastaví. Bylo už pozdě odpoledne, chtěl jsem se projít někam ven na vzduch, vypadnout z tohohle betonového vězení. Paulovi jsem to nezáviděl ani trochu, osudy všech leží na jeho hlavě a on to ví. Snažím se mu to ulehčit, ale prostě to nejde. „Poslyš Paule, já půjdu, chtěl jsem se sejít s Jill. O páté se máme sejít v parku. Nemysli si, že tě tu chci nechat, doufám, že to chápeš.“ „Ano jistě, musím ještě něco dodělat, jen běž…“ Věděl jsem že ho všechno svírá, řekl to tak prázdně a bez života.

Vyšel jsem z budovy, zase pršelo. Nasadil jsem si svůj tmavý cylindr a rychlou chůzí se vydal do města. Čaj o páté  s Jill, bylo to jediné co jsem teď snesl.

Seděli jsme v jedné kavárně na rohu ulice, hned vedle Lumber parku. Jill se mi svěřila jak moc si přála mít děti, ale to bylo ještě před TÍM. Teď žádné nechce, přece je nedá těm zrůdám. „Víte, pane Bergmane, kdybych možná nespáchala sebevraždu, možná, že bych si nějaké přála. Ale teď, teď žádné nechci.“  „Kdybychom Vás neoživili, bylo by to lepší?“ „Lepší? To se nedá říct, byla jsem ráda, že jsem z těch hrozných spárů unikla ještě na pár let. Než moje tělo nebude schopno žít, ovšem nevím jestli to má cenu oddalovat, když tam stejně nakonec skončím.“ Následovalo dlouhé mlčení, já ani Jill, jsme nevěděli co říct. Zabředli jsem příliš do tohoto problému. „Celá tisíciletí žili lidé v domněnkách, že po smrti přijde Nebe, Ráj, nebo něco podobného. Všechna náboženství to hlásala. Peklo, by bylo proti tomuhle procházka růžovou zahradou.“ „To máte pravdu, omlouvám se, že zase pláču.“ „To je v pořádku Jill, uleví se vám.“ Věděl jsem že nemám pravdu, nechtěl jsem si to přiznat, byl jsem taky na dně. „Náboženství bylo jistým druhem narkotika které nám ONI nasadili do hlavy, předtím než  nás začali využívat. Pěstují si svoje duše v našich tělech. Neví se co s nimi po smrti dělají. Naše pozorovací senzory, nevydrží monitorovat déle jak dvanáct hodin po smrti. Jisté je, že ani oni nevěděli, že je monitorujeme. Teď už to ale vědí a nějakým způsobem implantáty deaktivují. Nikdo neví jak, jsou přece nehmotní, alespoň k tomuto závěru jsme zatím dospěli. Jestli je to pravda, to nikdo neví.“ „A co Paul, jak se má? Byl jste tam dnes ráno, že ano?“ „Má se jako všichni ostatní, je pod velkým tlakem, to víte.“ „ Jediné co zjistil za poslední tři měsíce, je to, že Nyrbové, využívají našeho spánku ke kontrole a proniknutí do našeho podvědomí. Paul se snaží sestrojit implantát na rušení jejich signálu během spánku. Ovšem nikdo zatím nemůže odhadnout jaké to bude mít následky.“ „Nyrbové, hmm zvláštní výraz, skoro tak  odporný jako oni.“ „Ano, pojmenoval je podle jedné záporné duchovní postavy v antické báji. Ani z desetiny to však nevystihuje jejich krutost a smysl pro tyranii kterou ovládají lidské psyché.“  „ Odporné, připadám si tu jako v nějaké líhni. Jedno je jisté, nemám na výběr, buď zemřu a oni se zmocní mé duše a nebo se tu zblázním, tak jako tak zemřu. Nenávidím je, nenávidím lidi, nenávidím je proto, že je objevili. Mohla jsem žít spokojeně v nevědomosti až do smrti. Teď nemůžu ani to.“ „ No tak jděte Jill, třeba Paul se svým týmem na něco přijde.“ Snažil jsem se jí chlácholit, ovšemže nic nepomáhalo. „Pojďte, projdeme se parkem, třeba přijdeme na jiné myšlenky.“ „Bergmane vy jste jediný normální člověk na této ztracené planetě.“ „Jistě Jill a vy jste jediná žena kterou nemohu postrádat.“ Podívali jsme se na sebe, nabídl jsem jí své rámě a vyrazili jsme.

Po chvíli mě napadlo, samozřejmě kdyby Jill nebyla proti, jít ke mně na skleničku. „Jill nevadilo by vám kdybychom šli na chvilku ke mně na něco k snědku?“ „Zajisté když už máme za sebou takovou pěknou procházku, také mi pořádně vyhládlo.“ Najednou mě napadlo, že touha po jídle a sexu je to jediné co dokáže lidi odpoutat od pozornosti na smrt.

Jill jsem vlastně moc neznal, byla to skvělá žena, o tom není pochyb, ale po té příhodě se smrtí se v ní něco změnilo. Nevěděl jsem co, ale cítil jsem to. Moje ruce se třásly, po celodenním vysílení, už jsem si chtěl odpočinout a popovídat si v klidu svého pokoje s Jill. Možná jsem měl jisté vedlejší pocity, jemný cit mezi námi dvěma určitě byl. Z mé strany určitě. Neměl jsem jinak nikoho. Posadil jsem ji do křesla vedle krbu a šel pro láhev vychlazeného bílého, hodí se víc než červené. Jill mě celou dobu upřeně pozorovala, jako by mě měla celého přečteného. Musím jí přece rozveselit, za rok, možná za půl se z ní stane…prostě už nebude taková jako teď. To je osud všech oživených. Posledních pár dní jsem přemýšlel, proč se jim to děje, ale na nic jsem nepřišel. Snad jistý druh psychické poruchy zavinil i fyzické změny těla. Jo to bude ono. Vyndal jsem led z lednice. Vlastně dneska Jill vypadala nějak unaveně. Šáhl jsem pro sekáček na led. Byla zamlklá a plachá. Naházel jsem led do kyblíku s vínem. Občas sebou mimoděk cukla, nebo řekla něco pro sebe. Vzal jsem kyblík a šel do obýváku…Jill tam nebyla. Hrklo ve mně. „Jill?“ Zaslechl jsem jak vběhla do kuchyně, rychle jsem běžel za ní. Ale už to nebyla Jill jak jsem ji znal, měla studeně modravou barvu a chladné nepřítomné oči. „Jill? Stalo se Ti něco?“ „Teď nejsem Jill.“ Řekla jedovatě. „MY přišli za způsob jak se nahrát do duše mrtvého člověk, nikdy jste se neměli začít oživovat.“ „Kdo my?“ „Nebuď hloupý Johne, jsi příliš starý na to abys to změnil, teď jsme tam i tady. A Ty jsi to všechno začal a já Tě k nám teď pošlu, aby se to nikdo z vašich nedozvěděl.“ „Bože to je strašné. To není nemoc. Ty nejsi nemocná. Ty jsi ONI.“ Držela v ruce sekáček. Její černé oči na mě průhledně hleděli. Moje srdce se sevřelo. „ Jsi jen další duše, naše duše, naše líheň.  Netušíš co přijde po smrti, je to jen začátek.“ Její strašlivý smích zastínil můj výkřik ve smrtelné křeči. „Umírám ztracený, stejně jako všichni co přijdou za mnou…“