Lůzin sen

Teda můj milý deníčku, dnes v noci se mi zdál opravdu neuvěřitelný sen, na kterém by si takový příborovský Freud doslova smlsnul. Ještě teď se mi díky němu třese hlas, můj dech je nepravidelný a mám permanentní pocit

jakési vibrace v duši. Vibrace, během níž se mi svět otáčí vzhůru nohama a opačně. Vše jenom díky tomu snu,

filmařině mého to pod a ne-vědomí. Byla to tedy opravdická, čirá a autentická hrůza, něco tak strašného. Bylo to horší než všechna cédéčka Chinaski, Divokého Billa a Savky dohromady. Těžký to dopad na mou psychiku,

možná že jej budu popisovat ještě moc brzy, kdybych to provedla s odstupem třeba za týden, mohla bych se mu snad i smát, jenže to je to poslední, co mne může nyní napadnout. Je to děs, děs, děs, běs. Raději bych ho

okmažitě vymazala ze své paměti a již se k němu nevracela, ale to je nemožné. Musím si alespoň z části ulevit, tak se do toho pustím. Jak říkal Pisarev, je dvojí snění:snění prázdné a snivost, jež pobízí k práci, k realizaci. On to možná konkretizoval spíše na snění jakožtotužeb člověka, ale na volnou snovost to lze také přiřadit. Nakon-

ec, ta včerejší hrůza mne nutí k realizaci, neboť to nyní celé sepíši. Snad bude v textu zachována atmosféra a in-

tenzita onoho dění-nedění. Takže-vcházím do teplé, orosené, žhavé, minuciózní, lkavé, obsáhlé, gotické, filigrian

tské, iluzivní, reálné a dobrosrdečné místnosti. Je celá ze železa a veprostřed leží Horymír bez Šemíka. Je zde zdánlivě osamocený, ležeje jakoby mrtev a přikryt jakousi starou zaprášenou deku. Vypadá, jako kdyby byl z

kamene, ostatně působí stejně strnule jako socha. Blížím se k němu blíž a blíž, slyším, jak kape kohout na pánvi

prosení, jak liška bystrozraká souloží s elektrickým princem, jak havran buší do bicích Erna Šedivého, jak se ot-

vírá rakovinová studánka. Pohlížím na Horymíra svrchu a ocitám se tak ve vězení. Kolem mne jsou samé žížaly, hmyz, brouci, krůty, sekaná s bramborem mi letí do úst a je se z posledních sil snažím je vyplyvnout. Jde to shur

ta..Co se to se mnou děje, to jsou borůvky, silné prostředky co m bojkotují odchod od zadu. Ne, jen se ohlížím a spatřuji kmen, rasovou lípu, odpovídající svým povrchem popisu starého Ushera z Poeovy povídky. Krásné asi jako psací stroj a děštník na operačním stole, jak popisoval surrealistický horizont hrabě Lautremont. Tolik zubů jsem v životě neviděla, ach ne, to jsou ptáci, a klovají mi nohy, prsty, vlasy, všechno, bože, já nechci dál, já

půjdu doprava. Co to tady je, to jsou jen sloupy, napadané listí, jenže kolik je vlastně hodin. 44:89! Takhle to dál nejde, musím si odpočinout, už se to zase hýbe, to je jakost, to jsou pojmy, mrzí mne to, mami, ale já už jsem chtěla být dospělá. Ten srnec za altánkem vypadá moc hezky, je opravdu roztomilý, vypadá, jako kdyby po něčem toužil. Na, pipípipí, na! On nechce svačinu, on chce radost, oklamat se v zbrusu novém prostoru, v ně

čem tak zářivém a toulavém. To vypadá na smrt, ne, já nechci spát, já budu psát, já umřu, uáá, jsem anděl, netopýr, plíživý duch stoupající k Švankmajerově Novému světu, to umírá instrument, zuří pes, vlci, kapusty se cpou ilumináty, to je děs, já zítra budu mít svačinu, chci se vygumovat, na zápěstí si zanocovat, to je orel, cože?

Bože, celý tento sen se mi mohl zdát asi jen pár minut, já mám ale pocit, že se mi v hlavě(či snad i ve skutečnos-

ti?) promítal celý život, že mne pronásledoval už od okamžiku, kdy jsem procitla z pekla na nebi, kdy vše prask-

lo, ách. Bolí mě to, ale ulevila jsem si. Dnes večer jdu s Majkem do Divadla Komedie, na Jařabovu adaptaci

Fassbinderova lesbického díla Hořké slzy Petry Von Kantové. Snad se mi během představení ten výše popsaný sen nebude připomínat.