Pomsta mrtvých I

Jejich město padlo pod náporem nesmiřitelných nepřátel. Jejich přátelé jsou mrtví. Oni však takové štěstí nemají...

Velký Vont, vládce Orčího Kaganátu pohlížel na lidi před sebou. On seděl na zdobeném trůnu z lidských kostí a zlata a oni stáli dole pod ním. Ork se ušklíbl a ukázal své přečnívající tesáky. Nazelenalý obličej ukazoval směsici spokojenosti a krutosti. Lidé dole byli bezvýznamní vzbouřenci a do jednoho si zasloužili smrt. Vont potlačil touhu vidět jejich z kůže stažená těla viset na šibenicích či naražená na kůlech a rozhodl se, co s nimi udělá.
Měsíce zajetí, dlouhá pouť, neustálé bití, ponižování, u žen znásilňování a nedostatek jídla z nich udělal jen lidské trosky. Ale přesto měli v očích vzdor. Ten velký chlap kterému orkové začali říkat Černý meč, na něj hleděl s bezbřehou nenávistí a jednoruký mrzák měl v očích cosi smrtonosného a neuvěřitelně krutého. Na zajatcích zbytky oblečení doslova visely a oni se sami stěží drželi na nohou.
Odvážili se pobít orky v Kharmu, pak ovšem měli smůlu a prohráli boj s Gal-galem, jeho vyslancem. Mnozí padli, ale tato hrstka byla zajata díky kouzlům arcimága orků.
„Budete uvrženi do podzemních sálů, kde zhynete smrtí zrádců,“ pronesl hlasitě a orkové v sále zachrochtali nadšením. Štíhlý Gal-gal neznatelně zavrtěl hlavou, ale posléze se i on usmál.

Pád do černé hlubiny nebyl dlouhý. Nohy se zabořily do něčeho měkkého a hnilobně páchnoucího. Náraz dalšího těla, zavrčení bolesti. Murdoc Jednoruký se reflexivně odvalil.
Ticho rušené jen tichým dechem lidí. Smích zazněl se shora, drsný smích orků.
„Šarlatáne?“ ozval se v černočerné tmě chraplavý hlas.
„Slyšim Ptery…“ řekl Murdoc.
„Můžeš něco udělat s tou tmou?“
V temnotě zablikal plamínek, který zaplál jednorukému mágovi v ruce. Vzápětí se vznesl a zůstal viset v prostoru. Nevelkou místnost zalilo světlo a ozářilo bledé a propadlé tváře zajatců. Murdoc si oddechl úlevou, dwimeritové náramky které během zajetí měl, mu mohly odebrat jeho magii na pořád, ale nestalo se tak.
Ptery se postavil na nohy, poprvé za dlouhou dobu bez řetězů. Stál, až po kotníky zabořen v prohnilé slámě. Ozvalo se zapištění krysy. Smejko ze Zpívajícího lesa, štíhlý elfí mág, se zády opřel o chladnou stěnu. Jeho obličej byl bezvýrazný a oči naprosto bez citu. Viděl co dělají orkové jeho družce, slyšel i její pláč, poté jen vzlyky a i ty časem ustaly. Zlomilo ho to. To a zajetí.
Neysa, krásná ranhojička se ještě nepohnula, jen její oči značily, že žije. Její krása byla nyní pryč. Tvář byla pokrytá modřinami i čerstvými šrámy způsobenými noži a orčími nehty. Plavé vlasy zcuchané a mnohé prameny vytrhané, plné špíny, potu a vší.
Bývalý vládce města, starosta Hagen, už stál. Jeho oči těkaly po místnosti a upíraly se do jediné, tmavé chodby. Snad to byla jen nenávist, co mu dodávalo energii.
„Musíme jít“ zavrčel Hagen a Murdoc se ztěžka postavil. Ptery v koutě objevil svazek pochodní, ty sem asi orkové hodili, aby vězňům prodloužili agonii. Naštěstí měli Murdoca a jeho oheň…
Jednoruký gestem zapálil pochodeň a uhasil své magické světlo. Smejko se postavil, připomínal spíš loutku, než sebejistého mága, jak ho ostatní znali.
„Děvče,“ Murdoc poklekl a dotknul se Neysina ramene. Doposud nehybná ranhojička se pohnula. Pravou rukou švihla Murdocovi po krku, ten se stačil natočit a schytal smrtící ránu jen na rameno. Neysa se v návalu adrenalinu převalila do kleku a vzápětí skočila dozadu. Její uštvaný pohled byl pohledem divokého zvířete zahnaného do kouta.
„Klid Neyso. Jsem Murdoc, nechci ti nic udělat,“ řekl tiše jednoruký a Neysin postoj se uvolnil.
„Promiň…“ špitla. „Ale už se mě nedotýkej. Nikdo se mě už nikdy nedotýkejte.“
„Jasně.“ řekl netrpělivě Ptery. „Jdeme.“
„A proč?“ zeptal se Smejko.
„Najít cestu ven.“ Hagen sebral ostatní pochodně a cárem košile je svázal do jakési otepi.
„Cesta ven tady není,“ řekl elf.
„Ale je,“ řekl Hagen. „Prohráli jsme válku, ale pořád nám jedno zbývá.“
„Pomsta,“ řekl chladně Murdoc. „Pomstíme všechny, co zemřeli. Parchantěte, Oroniel, Deedee, Lorgana a ostatní.“
Vyrazili. První Ptery a za ním Hagen. Krok za krokem, praskající pochodeň vydávala trochu světla. V tmavých koutech se občas zaleskla rudá očka krys. Hrubě opracovaná chodba byla kupodivu poměrně suchá. Náhle Ptery zastavil. Ukázal pochodní na kosti rozházené po chodbě.
„Lidské,“ zašeptal. Sklonil se k nim. „Okousané. Vysátý morek“ konstatoval. „Lidé, ne zvířata.“
„Ghoulové?“ nadhodila Neysa.
„Těžko. Ale možné to je. Spíš bych řekl podobní chudáci jako my,“ řekl temným hlasem Smejko.
„Taky tak skončíme.“
„Možná…“ odtušil Hagen a vyrazil dál. Další kostry. U jedné se Ptery zastavil a vzal si holení kost a cvičně s ní máchl. Hagen jej napodobil. Neysa se otřásla odporem, když sevřela zahrocené žebro.
„Ti už to potřebovat nebudou,“ ušklíbl se Ptery.
Kostry. Některé očividně padly do pastí, jinde byl už jen bílý prach, který svědčil, že zde umírali lidé i orkové už před staletími. Lebky poskládané v jedné chodbě do řady donutily Hagena opět zastavil. Všichni ztuhli. Cítili nechutný zápach, ale mimo občasného šramotu, asi krys, neslyšeli nic.
A dál. Krok za krokem. Opatrně překročili lebky. Místnost. Velký dóm. Byli jen na okraji, ale na konec nedohlédli. Pár kroků….
Útok.
Ze tmy, bezhlesně a smrtelně. Bledá těla se vrhla do světla z pochodní. Většinou nahá. Na hrudích některých bylo něco jako zbroj z kostí, svázaných šlachami.
Hagen reflexivně vrazil prvnímu útočníkovy do obličeje planoucí pochodeň. Doposud tichý útočník zaječel bolestí. Bývalý starosta mávl pochodní a dalšího udeřil z boku do krku. Mastné, řídké vlasy vzplály. Ptery prvního udeřil do hlavy holení kostí a lebka praskla. Pochodní vykryl ránu jakousi palicí a vlastní zbraní útočníkovi přerazil ruku. Neysa se otočila na patě a vrazila žebro do hrudi útočníka, který se jí sápal po krku. Vystříkla horká krev. Ranhojička ustoupila, kopla dalšího útočníka na krk a jinému vrazila od krve kluzké žebro do břicha.
Murdoc vyslal ohnivou kouli mezi útočníky a tři se rozječeli, když je oranžový oheň stravoval. Smejko vyslal led a rozerval hruď prvnímu útočníkovi. Dřevo a kosti se srážely s dutými zvuky, ranění a umírající útočníci řvali bolestí, ale neustále se sápali na Kharmské.
Zasténání.
Ptery kopnutím zlomil vaz poslednímu raněnému. Sípavý dech Murdoca. Hagen klesl na koleno, byl smrtelně vyčerpán. Útrapy zajetí, hlad, boj, žízeň. Pach krve mu dráždil nos a kdyby byl sám, jistě by se páchnoucí krve mrtvých napil. To určitě ale každý ze skupiny. Zvedl se a zamířil dál do jeskyně. Přidal se k němu Murdoc.
Smejko a Ptery prohlíželi těla, muži i ženy, ale neuvěřitelně vychrtlí, pokožka bílá, jako by nespatřila roky slunce. A… Ano, ten v kostěné zbroji stále v ruce svíral dýku. Její čepel byla tenká, neustálým obrušováním. Ptery ji podal Neyse a sám si vzal palici vůdce, dlouhá kost na které byl šlachami připoután špičatý kámen. Smejko mu hodil nevelký štít, několik vrstev lidské kůže v rámu z kostí.
„Pojďte sem,“ ozval se Murdocův hlas a trojice se rozeběhla ke světlu Hagenovy pochodně. Starosta ochutnával vodu tekoucí ze škvíry ve stěně a Murdoc prohlížel to, co mohlo být ležením těch zoufalců.
„Měchy z lidský kůže,“ prohodil Murdoc.
„Chci pryč!“ náhle zaječela Neysa a pozvedla dýku. Ptery zareagoval v posledním okamžiku a zadržel jí ruku těsně před tím, než si probodla hruď. Držel jí pevně a šeptem se snažil ženu utěšit. Ta se náhle zhroutila a její vzlyky zněly jeskyní.

Zappo bezmocně sledoval umírající Iliju. Ghoul jí rozerval hrdlo. Kostěj nestvůře vzápětí urval hlavu, ale bylo pozdě. Otupělé obličeje. Zoufalství.
Alassea nezakouzlila, byla v šoku a Zappo se obával, že se nevzpamatuje nikdy. Braenn klečela vedle dlouholeté přítelkyně, zelené oči prázdné, ponížením a zoufalstvím. Jen plameny které v nich plály ukazovaly, že půlelfka je ochotna se pomstít za každou cenu. Izmael zíral do chodby.
„Musíme jít,“ řekl chraplavým hlasem. V krku měl sucho a krev v něm vyvolávala neodolatelnou chuť a touhu se napít. Musel pryč, jinak to udělá.
Kostěj urval jednomu z ghoulů pařátu se zahnutými drápy. Nic moc, ale aspoň něco.
„Hele, doupě těch ghoulů,“ prohodil náhle Izmael, po desítce kroků a okamžitě a lehkomyslně vstoupil do úzkého průchodu. Hadry a zápach. Bývalý Kharmský admirál rozkopl hromadu plesnivých hader a zamrkal úžasem, když jeho zrak padl na kov. Napůl rezavý, štíhlý tesák. Kůže z jílce byla pryč a záštita se viklala, ale i tak to byl takřka poklad.
Kostěj na něj vrhl závistivý pohled, když Izmael vyšel z doupěte.
Vyrazili. Obešli opatrně propadlo, které už dávno někdo spustil. Roztříštěné kostry dole ukazovali, že bývalo kdysi proklatě účinné.
Žízeň.
Hlad a vyčerpání.
Planoucí pochodně praskaly a jejich chabé světlo ozařovalo siluety vyčerpaných lidí. Nevnímali čas, šli mechanicky, jako nějaké gnómské hračky, které v sobě měly pružiny. Alassea se zhroutila a Kostěj ji musel napůl nést. Našli vodu, pramének tryskající ze skály. Jen oddálil jejich agónii. Ticho rušené jen kroky a sípavým dechem.
Útok bledých bytostí, které kdysi snad byli lidé.
Izmael zabil tři a Kostěj také. Braenn jednomu téměř ukopla hlavu a Zappo holýma rukama dokázal dostat dva. Krev mrtvých tekla po kamenné zemi a páchla.
V jedné chodbě se na pár hodin prospali.
Zhasla další pochodeň.
Arcimág Zappo kráčel s hlavou vztyčenou. V jeho očích nebyla znát naprostá beznaděj, kterou cítil. Byl k smrti unavený a také cítil strach, což si nikdy nepřipouštěl. Jeho, kdysi tak bezbřehá sebedůvěra s sebe samotného a ve svou moc, vzala za své. Každou noc se mu ve vzpomínkách objevoval střet tří mistrů magie s Gal – galem, Pánem šamanů. To, jak je dokázal přemoci, aniž by utrpěl jediné zranění... To bylo na hrdého mága skoro moc. A ne jen, že je nezabil... On je dokázal dostat živé. I přes únavu a beznaděj, jeho bystrá mysl spřádala plány a hledala sebemenší šanci na přežití. Chci žít a budu žít, křičela jeho mysl. Nemohu přeci zemřít takhle. Chtěl jsem se stát největším mágem této části kontinentu. Musí být nějaká možnost probít se ven.
Ale co venku? Když se dostanou do orčího města, tak se těžko ukryjí. A i kdyby se dostali ven, do hor, jak se vrátí? Kde seženou jídlo? Koně a výbavu na přežití venku? Ne, o tomto bylo zatím zbytečné uvažovat. Nyní se musel Zappo upřít na jiný cíl.
Přežít.
Braenn se ploužila za Zappem. Byla otupělá žízní a hladem. Před chvílí sice našli tenký pramínek vody a napili se, avšak mladá půlelfka byla na konci svých sil, jak tělesných, tak duševních. Jen síla její vůle ji popoháněla dál. Viděla umírat mnoho přátel, v té zoufalé, poslední bitvě o město. Kharmští bojovali dobře, snad nejlépe ze všech lidí co kdy viděla. Ale více jak desetinásobná přesila je nakonec zdolala. Přesila a orčí čaroděj. Po měsících zajetí už nevnímala téměř nic kolem sebe. Jen touhu po pomstě. Změnila se, to věděla ale nemohla se tomu ubránit. Už nikdy na sebe nenechá nikoho sáhnout. První týdny v zajetí byly peklo, nejen pro ni, ale i pro ostatní ženy. Nejlepší bylo nebránit se a čekat, až to orky přestane bavit.
Pomstít se, to byl jediný motiv. Nanta kranta ji nenechala zahynout v zajetí, tudíž jí jistě dá šanci na pomstu. Na krvavou a krutou pomstu. Cítila nenávist, tak silnou a všepohlcující, že jí i dodala sil k další chůzi. Elfové nenávist nepociťují, ale Braenn byla elfka jen z části. Ale ta nenávist v ní plála až moc silně. Napadlo ji, jestli něco takového není to, co odlišuje elfy od jejich temných bratranců, žijících na severu. Možná že ano.
Cítila, že její duše brzy bude stejně černá, jako tma v tomto bludišti...

Jejich jediné jídlo byla obrovská krysa velikosti psa. Obrovská s rudě planoucíma očima. Nebýt bleskové reakce Kostěje a Izmaela, mohla být Alassea mrtvá. Chodbě, ze které potom ucítili podobný zápach se vyhnuli. Více takových by zabít nemuseli dokázat. Pili vodu z malých pramínků či slízávali kapky z kamenné chodby.
Ale šli. A síly jim docházely.

Murdoc Jednoruký se probudil z horečnatého spánku. Snažil se spát, každá unce síly jim mohla pomoci. Ale k čemu? Nebylo s kým bojovat. Měli poslední dvě pochodně a sílu tak možná na jeden den. Tak takhle to skončí, pomyslel si zoufale jednoruký čaroděj, jehož domov byl tisíce mil na sever. Už nikdy se nevrátím domů. Náhle si uvědomil, že postavu dál v chodbě. Několik foreskujících hub na stěně chodby dávalo tušit hubenou postavu půlelfa Pteryho.Ten tu musel trpět více než Murdoc. Jeho elfí krev křičela po volnosti, po lesích a pláních. Bál se, že brzy zešílí.
„Na hovno život…“ utrousil Murdoc, když k němu došel.
„Jo. Kdybys netrval na cestě na jih, mohli jsme sedět v síni u mýho táty a ládovat se.“
„Dyť by sme se tam unudili k smrti,“ pokusil se to zlehčit Murdoc.
„Takle se uchodíme k smrti,“ zavrčel Ptery. „Doprdele, nevíš jak mě to tady sere. Zblázním se z tý tmy a chodeb.“ Šeptal Ptery a do hlasu se mu začala vkrádat i panika. „Murdocu, musíme se odsud dostat během desíti hodin, jinak začneme umírat... a já to už psychicky dýl neunesu.“
„Nejseš jedinej. Taky nemůžu. Vole, víš jak často si nadávám, že sme z Kharmu nepláchli hned po vzpouře?“
„Nebo že jsme nezemřeli v boji. Protože tady není naděje.“
„Vždycky je naděje. Dyť tvůj bůh je Schackelton. Nemáš se rvát o svůj život až do konce?“
„Dyť to dělám šarlatáne.“
„Esli existuje někdo, kdo tady dokáže přežít, jsme to my dva,“ řekl Murdoc. „Akorát sem si nemyslel, že zkápnu tak brzo.“
„A pak kdo to vzdává,“ zašklebil se Ptery.
„Hm. Asi bysme měli vyrazit. A zajímalo by mě, kde je Zappo a zbytek.“
„Mě taky.“
Murdoc a Ptery vzbudili ostatní. Jednoruký čaroděj zapálil pochodeň. Nevšímali si kručení v břichu, když se začali ploužit pomalu dál. Exstarosta Hagen v čele.

---