Laura 3

Těsně po půlnoci se Laura vracela domů a divila se nezvyklému tichu.Cítila,že se stalo něco –něco zlého.Měla ten pocit už odpoledne ,ale snažila se ho zahnat,protože věděla,že jsou všichni v pořádku.Bylo to jako by se najednou zatáhla těžká tíživá a mocná mračna nad celým domem a Nairobi.Začala bouřka…………

„Tati,Dominique?“znělo to jako ozvěna

„Sestřičko,panebože,proč?Proč se to stalo?“do kuchyně vběhla hysterická Dominique

„Co?Panebože mluv!“

„Tatínek,tatínek on on ….“Dominique nemohla přes vzlyky mluvit

Laura na nic nečekala a rozběhla se do otcovi ložnice v prvním patře.Vrazila do dveří a ….

Tom ležel na posteli a nejevil známky života.

„Tatínku,prosím řekni něco,řekni!“Laura začala objímat tatínka a plakala, plakala dokud nepřišla sestra a s hysterickými vzlyky jí neřekla,že je mrtvý……..

O měsíc později

„Maminko moje,jak se s tím mám vyrovnat?“Lauře,které se společně s Dominique zbořil svět plakala Elizabeth do telefonu.Za poslední měsíc buď brečela jí do telefonu nebo Samovi na rameno.

„Holčičko,miláčku já vím je to těžké,ale život musí jít dál.Na Toma budeme vzpomínat celý život a já o to víc,protože tě sám vychoval a dal ti ze sebe mnoho.“

„Já vím mami,ale on se odráží v každé věci,kterou vezmu do rukou a  on byl pro mě oporou nevím,co budu dělat………“

„Zítra už budu u tebe a popovídáme si ,a věř mi,že nejlepší bude když změníš prostředí.V Londýně najdeš nový pohled na všechno a vrátí se ti tvoje sny a plány tak jako kdysi mně.To ti přísahám.“

„Ale co moje sestra?Je na tom ještě hůř než já,protože já mám Sama a tebe,ale ona ne.“

„Pozvání platí samozřejmě i pro ni,vyřiď jí,že moje náruč je otevřená i jí.“

„Dobře,navrhnu ji to,ale proč jsem u něho nebyla když umíral?Proč,jsem ho nedržela za ruku?Já si to budu vyčítat celý život….Laura už zase propukala v pláč

„Klid,dítě.Nemohla si vědět,že má nemocné srdce a dost pláče nebo mi to urve srdce.Musím už jít abych stihla letadlo.Je mi líto,že linka byla volná tak pozdě a vy musely čekat s pohřbem tak dlouho,ale já se s ním musím taky rozloučit.Pa a opatruj se mám tě strašně ráda.

„Ahoj mami,budeme na tebe čekat na letišti“Laura zavěsila a utřela si oči do všudypřítomného kapesníku.Vyšla do svého pokoje a začala znovu upadat do deprese.Za chvíli se však ozvala klepání na dveře a tak jen nepřítomně vyzvala Dominique ,aby šla dál

„To jsem já miláčku“usmál se Sam smutně na Lauru

„Přišel jsem tě rozesmát,protože úsměv jsem na tvé tváři neviděl dlouho a pro mě je to jako živá voda bez,které nemůžu žít!“Laura se usmála a objala svého Sama

„Děkuji.“

„Kdy se máme pro tebe zítra stavit?“

„Ve tři začíná pohřeb,takže o půl třetí.“

„Dobře,musíš ,ale omluvit sestru,protože si zlomila nohu a má pořádnou chřipku.“

„Fleur si zlomila nohu?A je v pořádku?“začala se ihned zajímat o Samovu setru Lorra i když měla svých starostí nad hlavu

„Samozřejmě ,že je.Ale už nic neříkej,pojď jsem princezno.“

Laura se k němu přitulila,ale už neplakala.Když viděla Sama najednou věděla,že to překoná a že na ni záleží mnoha lidem,které nesmí dál trápit.

„Same?“

„Co bys chtěla princezno?“

„Půjdeme do La Cruz?“

„Jestli chceš,ale bojím se,že ti to bude připomínat…….

„Ne,já se z toho nezhroutím a potřebuji  se už vyvléct z té kukli smutku,musím se vyrovnat s místy,které mi už navždy budou připomínat tatínka.“

„Dobře tak pojď“Sam ji vzal za ruku

Když přišli do La Cruz Laura trvala na tom,že si sednou ke stolu kde sedávala vždy s otcem a s Dominique.Sam protestoval,ale nic své princezně neuměl odmítnout.Sedli si do příjemného zákoutí kavárny a nic neříkali.Sam ji pouze držel za ruku a ona za velkými černými brýlemi vzpomínala a po tvářích ji ztékaly potůčky slz.Po dvaceti minutách vstala,lehce ho políbila a odešla domů.

V sedm ráno se Laura odvážila jemně zaklepat na dveře pokoje své sestry a vešla.

„Mini?Jedu pro maminku na letiště,nechceš jet se mnou?“

„Jo,pojedu.Teď je důležité abychom držely při sobě,Lorry.“Laura nestačila zírat.Za poslední měsíc viděla Laura svou sestru nanejvýš třikrát a to když potřebovala jít do ledničky v kuchyni

„To je skvělé,už jsem zavolala taxík,bude tu každou chvíli.“

Na letišti byly tak tak a proto už obě netrpělivě vyhlížely Elizabeth.Na Nairobiiském letišti bylo rušno.Mísily se zde lidé mnoha národností a občanství.Vesměs tu však proudily davy černochů z celé Afriky a bílá a ke všemu krásná žena byla raritou.Proto ji poznaly už z dálky.

Elizabeth byla opravdovou anglickou dámou.Její půvab číšel z každého pohledu a kroku a Laura to kouzlo zdědila také.Dominique byla zcela určitě také krásnou ženou,ale její sestra byla ke všemu kultivovaná a jemná.Neměla ostré rysy Afričanky.Otec ji říkával:“Máš kouzlo černé Evropanky!“

Laura byla v duchu na svou matku pyšná.Vždycky si přála vypadat jako ona.V elegantním černém úzkém kostýmku,s vysokými lodičkami a krásnými dlouhými loknami v kaštanové barvě.

„Maminko,jsem tak strašně ráda ,že tě vidím.“

„Ach holčičko…“Elizabeth ji objala,ale nepřehlídla smutek Dominique a proto se snažila ovládnout a podpořit i ji

„Mini,ráda tě vidím,i když je to v takové chvíli!“objala i ji,protože věděla jak se musí teď cítit

„Paní Cruzová,vítám vás v Nairobi.“

„Mini říkej mi Liz,vždyť jsme rodina,pro tebe nikdy nebudu paní Cruzová!“

„Dobře,Liz.“

„Pojďte je tady moc hluku,popovídáme si o samotě.“vyzvala je Elizabeth a společně zamířily k taxíku

„Bože jak se to tu za těch sedmnáct let změnilo,nemůžu tomu uvěřit,je to tu tak jiné.Váš otec mi o tom vyprávěl,ale nevěřila jsem.“vzpomínala Elizabeth cestou taxíkem

„Tak mami,to bude tvůj pokoj,je můj,ale my se s Mini na těch pár dnů uskromníme.“

„Díky,já si na hodinku lehnu,protože jsem z té cesty unavená a pak za vámi přijdu,ano?“

„Jistě odpočívej.“Laura ji poslala vzdušný polibek a zavřela potichu dveře.Jedna její tvář plakala nad ztrátou otce a ta druhá už se chtěla radovat nad příjezdem a znovu nalezení matky.

Laura vešla do kuchyně a uviděla se opírat o ledničku Dominique.Plakala.Laura s nadechla ,aby ji utišila,ale věděla ,že v těchto situacích ji uměl utěšit pouze otec a proto se rozběhla do matčina pokoje.

„Mami,prosím mohla by si jít za sestrou.Myslím,že by potřebovala pohladit a utěšit.“

Elizabeth si právě vybalovala svůj obrovský lodní kufr ,ale okamžitě když ji došlo jak na tom musí Tomova druhá dcera být,přikývla své Loře a potichu odešla.Zaťukala na dveře kuchyně,aby na sebe upozornila

„Paní Cru….. tedy chci říct Liz potřebovala jsi něco?“Dominique si nenápadně utírala slzy,ale zlomený hlas nezaryla.

„Mini!Pojď posaď se.“Dominique poslechla a zakryla si obličej dlaněmi.“

„Víte,já vůbec nespím.Před Laurou chci být silná,ale nejde to….“

„Zlato,já vím,že je to strašné,ale když nic tak si uvědom jak by to tatínka bolelo kdyby tě takto viděl!Moc tě miloval,vás obě!“Dominique se však vůbec neuklidňovala a proto ji Elizabeth pevně sevřela v náručí a dlouho držela možná deset minut.Co po tom,že měla úplně promáčený kašmírový svetr.Nyní věděla,že tato citlivá dívka potřebuje nového člověka.Člověka,který jí bude držet při zklamání v lásce,při svatbě i při porodu svého prvního dítěte.Cítila se potřebná a když se k nim najednou přidala i Laura tak i jí vyhrkly slzy.Tři ženy,které moc bolela ztráta milovaného muže cítily však,že je někde sleduje a přeje jim ,aby žily šťastně i dál.

„Same,děkuju,že jsi byl v tak těžký den se mnou.Dvojice seděla v malé kavárničce,sevřené v centru,kam si Laura přála jít po pohřbu s nejbližšími.Otec sem často chodil a naslouchal pomalému melancholickému jazzu. „Moc jsi mi pomohl uvědomit jsi,že mám hodně důvodů,proč žít dál.“Laura zvedla své blankytně modré oči k Samovi a těžce,ale pokračovala „Asi už to,ale nikdy nebude takové,ale já tě budu mít vždycky stejně ráda.Prosím,nechoď zítra na letiště.Nechci se s tebou rozloučit…Já…“

„Mlč,ty hlupáčku,neříkej takové věci.Nemluv tak jako by ses neměla vrátit!“

„Ale já to nevím.“

„Víš co?“Sam sklopil hlavu,aby jeho láska neviděla slzy „Jestli si to nerozmyslíš,tak La Cruz otevřu uprostřed Londýna.“

„Byla bych moc šťastná,ale ne,tvoje místo je tady,v Africe.Chci si pamatovat nás dva tady a teď.“Teď už ani jeden neskrýval slzy.

„Smím prosit?“

„Samozřejmě.“Začala hrát nádherná písnička od Luise Amstronga, kterého Lauřin otec tak zbožňoval a Laura jeho slovům začínala v tuto chvíli rozumět.Zpíval o všech citech,které za poslední dobu poznala.Přitiskla se v úzkých černých šatech k Samovi,jak nejvíc to jen šlo a na chvíli přestala vnímat okolní svět.Teď patřila jenom jemu a on jí.A vzpomínkám.

„Podívej Mini,vypadají jako z 20.let.Přesně takhle jsem jsi nepřála,aby Laura zahořkla.Tak jako já.“

„Ona nezahořkla Liz.Vím to,je na začátku života,znám ji moc dobře ,na to je moc silná.Už v dětství byla statečná.A Sam,ten ji moc miluje a to v těchto chvílích potřebuje cítit ze všeho nejvíc.“

„Myslíš?Snad ano.Myslím ale,že ho miluje.V tomto věku si to nemůže uvědomit,ale jsem přesvědčená o tom,že teď nepláče kvůli otci,ale kvůli tomu,že ho musí opustit.Nepřizná si to,ale jako matka to cítím.“

„Jsem moc ráda,že jsi tady,protože my obě bychom byly dnes až příliš osamocené i se Samem.Dáš si?“

„Ne díky,nemám dnes na alkohol náladu.“

„To je zvláštní,já taky ne,ale mě nemá kdo obejmout,tak se napiju.Na tatínka a na lásku!“

„No tak,jsem přesvědčená o tom,že v Anglii z tebe budou šílet.U nás jsou černošky a navíc tak krásné velmi žádané.“

„Nechci,já nikoho nechci,vždycky to skončí špatně.Nikdo s mou povahou nevydrží.Nikdo mě nechce.Ani nevíš,jak je těžké být sama.Nemáš komu říct miluju tě.Jak jí závidím.Asi jsem jí vždycky záviděla.Ach Liz,dáš si?“

„Mini, měla by si přestat už pít,zítra ti bude zle.Já to znám,měla jsem v životě takové období.Jednou,asi před sedmi lety,mě opustil člověk,kterého jsem asi ani nemilovala,ale hledala jsem z nouze lásku.Chodila jsem jenom po londýnských barech a pila.Nikdy si to neodpustím,protože ty Vánoce se mnou Laura nebyla.Chtěla jsem,ale když mě slyšel Tom v telefonu,neposadil ji do letadla.Moc mě to mrzí,ale Laura se to nikdy nedozví a to je mi útěchou.Nechtěla jsem si přiznat,že jsem alkoholička a bylo to jedny z nejhorších období mého života.Prosím,vyvaruj se těchto chyb.Dnes vím,že jsou úplně zbytečné.“

„Dobře,myslíš,že bych mohla vyzvat k tanci tam toho pohlednýho černouška?“

„Myslím,že pojedeme domů.Pojď necháme tady Lorry se Samem,ten se o ni postará.A stejně,myslím,že už domů nepřijde.“

Rozesmutnělá Laura se pomalu vracela žijícím Nairobi domů.Nairobi nikdy nespalo.Dalo se říct,že bylo centrem střední Afriky.Scházeli se zde staří přátelé,milenci,turisté,ale převažovalo místní obyvatelstvo.Laura ho milovala,Povaha Keňanů byla tolik mírumilovná,klidná a přitom vášnivá.Byly dvě hodiny ráno a ona to pořád natahovala.Nechtěla se s ním rozloučit.Měla pocit jako by si ze srdce rvala kus sebe.Pořád se zastavovala a vzpomínala na to co kde prožili a nakonec vzpomněla,že spolu vlastně nikdy nechodili.

„Myslím,že nás ten poslední měsíc hodně sblížil.“

„Jo,to určitě,ale radši bych,aby to bylo jako dřív,abys nemluvila jako o nás a abys tu zůstala.“

„Já taky.Pořád si představuju jaké to bude v Anglii….“

„Zima,studení lidé,čaj o páté a nová univerzita.“

„Vím,myslím,ale,že tam k tomu nepřilnu.Žádné La Cruz,ty,Amy.Chci si tam odvést celou Afriku!!“vykřikla bohémsky Laura v mírné euforii

„No tak,vždyť jsi nic nepila.“

„Taky je zvláštní,že celý měsíc jsem jenom plakala a litovala se a teď.Nevím,ale před pár hodinami skončil pohřeb a já mám chuť se smát.Jsem blázen?“

„Ne,četl jsem,že když ti umře milovaný člověk,tvoje neštěstí z jeho smrti se nemusí rovnat lásce,kterou jsi k němu cítila.Je dobře,že jsi se s tím vyrovnala rychle.Tvůj otec by si to přál.“Sam s Laurou zatočili na roh ulice,kde byla La Cruz.Laura se tohoto okamžiku děsila už dlouho a teď když přišel,přišlo něco nečekaného.

„Lorry,domů je to ještě kus,nechceš přespat u mě?“Laura si povzdychla

„Ach Same,ráda bych,ale dnes ne,zas až tak veselá nejsem.Nezlob se!“

„Já se nezlobím,ale záměrně natahuju chvíli rozloučení.“

„Rozumím,já taky,ale tehdy na pláži to bylo vážně nádherný a já si to chci uchovat v paměti takto.Nikdy toho nebudu litovat,tomu věř.A jestli jsem si tehdy nebyla jistá,tak teď jsem,vím,že jsi ten nejlepší a budu si tě udržovat v seznamu v horních příčkách!“usmála se Laura a Sam se znovu a zase neubránil jejímu šarmu a i když to neměl v plánu, rozesmál se.Tu dívku on miloval,tím si byl jist.Laura ho z nenadání vášnivě políbila a hned se odtrhla.

„Chci si tě pamatovat s tímhle úsměvem a já taky nebudu brečet.Miluju tě,ahoj.“otočila se a rozběhla se domů,protože věděla,že na víc by neměla.Srdce jí to nedovolilo.