Pochod srdce do tmy 2

Alex mě vedl městem Sierou. Chodili jsme tmavými, neuklizenými uličkami, a i když mi noc zakrývala jejich malou prostornost cítil jsem se uvězněn. S malým srdcem a vystrašeným výrazem jsem se pokoušel následovat neustále kráčejícího Alexe.V hlavě jsem slyšel tiché škrábavé zvuky, které vycházely odevšad. Nechtěl jsem pomyslet na to, co to je, natož jestli to je někde blízko.Výpary z kanálů připomínaly bílé postavy, jež mi na odvaze nepřidávaly. Marně jsem hledal nějaké světlo, jenž by mi usnadnilo cestu. Alex měl určitě zrak jako kočka, neboť nezakopl o nic.Zato já se potácel přes staré krabice, povyházené věci a nejednou jsem se vyválel v čemsi těžce definovatelném. Zpozoroval jsem , že se úmyslně vyhýbáme osvětleným ulicím, pouličním světlům a posledním lidem, kteří se nestačili do této doby dostat domů. Na jednu stranu se mi tohle vyhýbání líbí. Neznám důvod, proč to tak je, a tak se bojím dalších kroků.

Náhle Alex zastavil. Otočil se ke mně a díval se, jak se ho snažím dojít. Zrovna jsem se zvedal ze země, oklepával svou zašpiněnou bundu a tiše nadával na kulatou plechovku. Došel jsem pomalu k němu a přemýšlel, proč po takové dlouhé době zastavil. Alex zvedl beze slov ruku a prstem ukázal na napůl rozpadlý dvoupatrový dům. Kdybych jej měl zhodnotit dostal by 0 bodů z 10. trčela z z něj různá prkna a vypadal téměř na spadnutí. I přes tmu bych mu hádal pár prožitých staletí.

„Tvůj byt? Pěknej, takovej zachovalej.“,zavtipkoval jsem trochu, přestože jsem se cítil sklíčeně. Kdyby jen Alex věděl, jak je mi doopravdy.

Alex se neusmál, natož aby dal znát co si o tom myslí. Projel jsem si nervózně rukou ve vlasech. Ten holič měl pravdu, pět centimetrů byla dokonalá délka do všech počasí.

„Milý Chestere, kdybys použil alespoň část mozku, tak by sis povšiml, že ukazují do té uličky za něj. Snad vidíš ten svítící nápis?! A mimochodem, dříve jsem zde bydlel. Ale to už je pár staletí“,setřel mne Alex. A já si hned říkal, že je ten dům divný. Moment asi jsem se přeslechl, říkal staletí? Néé, to mám už uši ucpané z toho válení po zemi.

Zaměřil jsem tedy svůj zrak do míst, kam ukázal. Opravdu tam svítil nějaký nápis. Mlha jej rozmazávala  do barevných šmouh, takže jsem ho nemohl  přečíst. Po pravdě řečeno mě to malé rozmazané světélko velmi uklidnilo.

Alex se dal znovu do pohybu a já naštěstí znal směr jeho chůze. Proto jsem šel najisto k tomu světlu. Čím blíž jsem přicházel, tím jasněji jsem rozeznával písmenka na poutači.

„Es, té, o, er a em,“hláskoval jsem jednotlivá písmenka, jako bych nemohl uvěřit, co tam bylo psáno, „Storm“,vyslovil jsem celý název. Poutač hrající veselými barvami naznačoval, že někde poblíž nejspíš stojí bar, klub nebo schovaná diskotéka. Alex vystoupal po malých kamenných schůdkách a otevřel dveře od domu bez oken. Nikdy bych ho netypoval za dům sloužící pro jakékoliv pobavení. Jeho hladké zdi bez oken a jiných otvorů, by mě nechaly chladným a prošel bych bez myšlenkovitě dál. Přesto jsem Alexe následoval do vnitř domu. Zavřel jsem za sebou dveře a ocitl jsem se ve tmě ještě větší než venku. Otočil jsem se a chtěl jsem otevřít dveře, abych sem dostal trochu světla z poutače.

„Cvak“,ozvalo se ve tmě. Alex tu nejspíš nebyl poprvé ,věděl kde je na v tomto domě vypínač a rozsvítil. Část úzkosti z mého srdce zmizela,  to díky té naprosto obyčejné žárovce uprostřed stropu ve vybílené místnosti. Místo úzkosti se do mě vloudil pocit zmatení. Žádný nábytek, žádný naznak možného života. Jediné, co zde rušil dojem prázdnoty byly druhé dřevěné dveře natřené na rudo. Barva z nich pomalu opadávala. Alex je otevřel a pokynul mi, abych šel dál. Nesměle jsem ho uposlechl. Za dveřmi byly další. Pomalu jsem k nim došel. Zvedl jsem ruku a s napětím, co bude za nimi, jsem uchopil za kliku a pootevřel jsem dveře.

„Hej, hej, hej….!!!“zazněla mi v uších nahlas puštěná muzika. Otevře jsem plně dveře. Muzika od Prodigy nabrala sílu a já téměř ohluchl. Alex do mě jemně strčil. Několika rychlými kroky jsem vešel. Alex si stoupl za mě. Zavřel dveře.

„Majitelé si nechali vystavět zvukotěsnou stěnu, aby je vyloučily možné nadávky lidí v okolí na hlasitou hudbu. Dům se může otřásat v základech a ani hláska nevyjde ven. Tedy, pokud za sebou rychle zavřeš dveře,“vysvětlil mi to ticho v předchozí místnosti.

 „Chodí sem jen lidi, kteří ví, kde Storm je. A věř mi, že jich moc není. Přesto zde nemají o lidi  nouzi,“řekl mi velmi zřetelným hlasem, až jsem se divil, jak ho můžu přes tu hudbu slyšet.

Místnost měla klasický čtvercový tvar o velikosti velké sportovní haly. Alex mne vedl skrz lidi  okolo malých skleněných stolečků, jež stály u stěn. Prodíral jsem se za ním a snažil jsem se ho mezi lidmi neztratit. Nechápal jsem, jak o tomto místě může vědět jen pár lidí, když se tady nedá ani projít.  Alex si stoupl k tepanému železnému zábradlí, které oddělovalo stoly od kruhového parketu. Všiml jsem si, že prostor pode mnou je o něco níž. Hlavy tanečníků mi dosahovaly po kolena. Alex mi poklepal na rameno. Posadili jsem se k jednomu z mála neobsazených stolů. Muzika hlasitě hrála a lidé na parketu divoce tancovali. Kouř z cigaret dělal jemnou clonu mezi lidmi a mísil se s pachem zpocených těl a deodorantů. Oči mi ozařovalo blikající světlo z parketu. Na druhé straně od nás jsem viděl stál bar. Ani by mě nezaujal, kdyby u něj nestálo podium s tyčemi. Okolo těch železných tyčí tancovaly dívky v latexových oblečcích. Tohle se mi líbí. Vypadá to tu jako v ráji. V mém ráji.

Když jsem odpoutal svůj zrak od těch holek. Alex mi začal vyprávěl o sobě. Nevím jaký k tomu měl důvod. Tehdy ne. Vysvětloval mi, co je zač. Mluvil o upírech, vlkodlacích, kouzlech a čárech, až jsem se musel začít smát. Smál jsem se do té doby, než mi ukázal svůj dar na lidech. Prokousnutá hrdla sice nebyla tou ukázkou, ale našel způsob jak mi upírství dokázat. Učil mne o chování v lidské společnosti , také způsob oblékání, aby po mě holky šly. Využíval mého, ale i svého šarmu k získávání obětí. Nosil jsem mu jídlo a on mě zkušenosti ze života.  Stal se doopravdy mým přítelem s temným povoláním. Velmi snadno jsem zapomněl na místo našeho setkání a i na matku.

Z malého zoufalce se stal vychovaný a uznávaný muž. Neříkám, že jsem se občas nenaparoval. Naštěstí mne Alexova ruka vždy snesla zpět do reality. Poznával jsem život z druhé strany. Konečně jsem si ho mohl začít užít života.

  Uběhlo pár měsíců od hřbitova. A já pochopil mnoho věcí týkajících se Alexe. Umožnil mi nahlédnout na otázky lidí a i tak si zachovat chladný úsudek, neboť hodně takto obdarovaných se dokázalo zbláznit. Člověk by snad nikdy neuvěřil, dokud by neviděl. Za tu dobu jsem spatřil více než někdo za celý svůj život.

 S Alexem jsme se často potloukali po večerech Sierou a nejen jí. Přespávali jsme v zapadlejších hotelech a nebo starých opuštěných domech. Podle Alexe jsme měli prostě zůstat nepoznaní a tiší. Toto pravidlo platilo všude, kromě Stormu. Tam jsem měl volné ruce ve všem. Díky příchozím upírům a jejich přátelům, kteří nikde nikdy neprozradili toto místo. Nemyslím tím, že už se nedožili dalších dní, ale platila zde určitá společenská etika. Ta umožňovala vodit sem lidi a nevyužít je jako krabici džusu. Pro mne celkem překvapivé. Nejspíš to bude přečtenými knihami a filmy. Protože Alex zdaleka nebyl mistr Drákula a nebo podobné krvelačné stvoření.

 

 

 3.Společenství

Jednoho dne se mi rozhodl Alex ukázat něco víc, než Sieru.

„Drž se u mě a nic se ti nestane. Kdyby ses ode mne odpoutal, potom řekni komukoliv, že jsi přišel se mnou . Nezapomeň to! Jinak neručím za tvůj život Chestere..,“poučoval mě Alex.

Stáli jsme před diskotékou nazvanou Noční život. Z budovy vycházeli podivuhodné zvuky, jež vzdáleně připomínaly hudbu. Kolem nás se motali podnapilí mladíci a do domu chodily po skupinkách další lidé. Slyšel jsem smích a i tiché steny, které vycházely ze tmy. To si nejspíš někdo dělal dobře. Vnímal jsem Alexe napůl. Dlouho jsem totiž neviděl tolik lidí pohromadě v nočních hodinách.

„Posloucháš mne?“ šťouchl do mě, abych zbystřil pozornost na jeho slova. V očích se mu zaleskl odraz světla z pouliční lampy.

„Jo, jasně,“přikývl jsem. Zatoužil jsem na chvíli žít s ostatními a spatřit den  v poledne. Proboha na co to myslím? Vždyť právě kvůli nim jsem s Alexem. Jen díky lidem. Okamžitě jsem svou touhu vypudil ze svého mozku.

„Dobrá, jdeme,“otočil se Alex směrem ke vchodu. Vykročil a já ho následoval, jako vždy.

Nevšímal jsem si lidí ani místnosti. Slepě jsem šel za Alexem.

 

Pokračování příště...

---