Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBásníkova
09. 12. 2005
1
1
1551
Autor
chvála
Básníkova
Navštívil jsem Parnas se sluncem, kde kámen hladí, líbá?
Mořské vlny tu u skal tvoří pěnu, bělavé, lehké polštářky.
Vstupoval pomalými kroky na nejvyšší místo.
Hle, múza líbala mladého básníka.
Neopakovatelný obraz skýtal se mi.
Budu i já mít rudnoucí tvář pod polibky jejími?
Starý, bělovlasý muž zvedá se, kráčí ku mě.
Praví... kdo jsi?
Básník ...pane, mohu-li říci.
Nejsem pán, Homér, je jméno mé.
Znám tvé jméno z díla něco...odvětují rety mé.
Lehký úsměv, s rukou dáním mne obdařil.
Kam jdeme, kam vedeš mé kroky?
Nic se ty neboj.
Tam v údolí, mezi skalami je chrám múz básníků.
Před vchodem dvě Charitky dovádí, bují veselostí
a ten jejich půvab...Bože.
Bože, nic sličného mé oči nezřely.
Nic se neboj, jsi básník přec.
Vysoký vchod zdoben po obou stranách sloupy,
tepané vzorce nejrůznějších ornamentů lákají ku krokům tam.
Dlažba vzorů prapodivných, je úchvatná, lesklá.
Stěny též barevností září.
Jsem v jemném úžasu, kdy srdce buší jakoby naposled.
Stojí zde hloučky mužů, tuniky opásány zlatými sponami.
Středem chrámové lodi jdeme, zraky otáčí se k nám
Kloní se v ústrety, úsměv retem hraje si.
Proč otáčí k nám moudří své šediny? A proč úsměv?
Neptej, neklaď pořád své otázky.
Tvé jméno zde znají.
Znají? Jak to?
Já přec žádnou knihu nevydal a mnozí neví že...
Že duši básníka máš?
Tvá etuje je naplněna citem, tím vším co básník potřebuje.
A ty jsi tím vším, jsi básník ať chceš nebo ne.
Múzy obletěly svět, tebe našly na pokraji zoufalství.
Aura zářila, nebyla k přehlédnutí.
Proč mne chválíš, když neznáš...neznáte mě?
Což můžeš reptat proti múzám?
To ony, ony básníkovu duši poznají.
Před proskleným oknem, ze sklíčky duhy jsme zastavili.
Kdysi vznešený Sofokles, za ním Aichylos, Herodotos...
Mnoho duší přišlo, by uvítali mou tak, tak bezvýznamnou duši básníka.
Můj krk, ten stažen je až k dušení, sotva polknu.
Veselá Charitka obletěla chrám, nabádala k veselí.
Bujaré dovádění, smích nesa se lodí.
Hle, fénixova socha, která sílu dodává těm snílkům.
Po příjemné rozpravě, hostina uchystána.
Stoly ozdobeny liliemi i zelenými výhonky hedery.
Vše doprovází chutné ovocné plody.
Usedám v měkký feston, po levici Ovídius a po pravici veselý Seneca.
Vína chuť sladká, opojnost mátla mysl mou, kdy mozek nechápal co zde dělám...
Ospalý Parnas líbán paprsky slunce Boha.
Probouzí se do dne klidu, duševního smíru.
Do všeho, čeho mnozí tito velcí za života nenašli.
Posvátný je smír mezi reky pera.
Parnas, ta hora básníků?
?Milý bratře? Praví průvodce Homér.
Byl jsi poznán samotnými múzami
a pozván v místa, co náleží jen mrtvým.
Děkuji Vám, děkuji za jedinečné poznání Vašeho světa.
Odcházím, tu fénix přilétá.
Kde se vzal?
Byl to jen kámen? Co vlastně na tom záleží...
Usedá a praví: "Pojď, sedej."
Vzlétáme, otáčím hlavu, kde všichni mávají mi.
Parnas vzdaluje se, mlžný jen opar halí ten sen.
Procitám na lůžku se zeleným výhonem blahočetu.
Navštívil jsem Parnas se sluncem, kde kámen hladí, líbá?
Mořské vlny tu u skal tvoří pěnu, bělavé, lehké polštářky.
Vstupoval pomalými kroky na nejvyšší místo.
Hle, múza líbala mladého básníka.
Neopakovatelný obraz skýtal se mi.
Budu i já mít rudnoucí tvář pod polibky jejími?
Starý, bělovlasý muž zvedá se, kráčí ku mě.
Praví... kdo jsi?
Básník ...pane, mohu-li říci.
Nejsem pán, Homér, je jméno mé.
Znám tvé jméno z díla něco...odvětují rety mé.
Lehký úsměv, s rukou dáním mne obdařil.
Kam jdeme, kam vedeš mé kroky?
Nic se ty neboj.
Tam v údolí, mezi skalami je chrám múz básníků.
Před vchodem dvě Charitky dovádí, bují veselostí
a ten jejich půvab...Bože.
Bože, nic sličného mé oči nezřely.
Nic se neboj, jsi básník přec.
Vysoký vchod zdoben po obou stranách sloupy,
tepané vzorce nejrůznějších ornamentů lákají ku krokům tam.
Dlažba vzorů prapodivných, je úchvatná, lesklá.
Stěny též barevností září.
Jsem v jemném úžasu, kdy srdce buší jakoby naposled.
Stojí zde hloučky mužů, tuniky opásány zlatými sponami.
Středem chrámové lodi jdeme, zraky otáčí se k nám
Kloní se v ústrety, úsměv retem hraje si.
Proč otáčí k nám moudří své šediny? A proč úsměv?
Neptej, neklaď pořád své otázky.
Tvé jméno zde znají.
Znají? Jak to?
Já přec žádnou knihu nevydal a mnozí neví že...
Že duši básníka máš?
Tvá etuje je naplněna citem, tím vším co básník potřebuje.
A ty jsi tím vším, jsi básník ať chceš nebo ne.
Múzy obletěly svět, tebe našly na pokraji zoufalství.
Aura zářila, nebyla k přehlédnutí.
Proč mne chválíš, když neznáš...neznáte mě?
Což můžeš reptat proti múzám?
To ony, ony básníkovu duši poznají.
Před proskleným oknem, ze sklíčky duhy jsme zastavili.
Kdysi vznešený Sofokles, za ním Aichylos, Herodotos...
Mnoho duší přišlo, by uvítali mou tak, tak bezvýznamnou duši básníka.
Můj krk, ten stažen je až k dušení, sotva polknu.
Veselá Charitka obletěla chrám, nabádala k veselí.
Bujaré dovádění, smích nesa se lodí.
Hle, fénixova socha, která sílu dodává těm snílkům.
Po příjemné rozpravě, hostina uchystána.
Stoly ozdobeny liliemi i zelenými výhonky hedery.
Vše doprovází chutné ovocné plody.
Usedám v měkký feston, po levici Ovídius a po pravici veselý Seneca.
Vína chuť sladká, opojnost mátla mysl mou, kdy mozek nechápal co zde dělám...
Ospalý Parnas líbán paprsky slunce Boha.
Probouzí se do dne klidu, duševního smíru.
Do všeho, čeho mnozí tito velcí za života nenašli.
Posvátný je smír mezi reky pera.
Parnas, ta hora básníků?
?Milý bratře? Praví průvodce Homér.
Byl jsi poznán samotnými múzami
a pozván v místa, co náleží jen mrtvým.
Děkuji Vám, děkuji za jedinečné poznání Vašeho světa.
Odcházím, tu fénix přilétá.
Kde se vzal?
Byl to jen kámen? Co vlastně na tom záleží...
Usedá a praví: "Pojď, sedej."
Vzlétáme, otáčím hlavu, kde všichni mávají mi.
Parnas vzdaluje se, mlžný jen opar halí ten sen.
Procitám na lůžku se zeleným výhonem blahočetu.