something about me

Třináct let jsem byla usměvavá veselá holčička. Milovala jsem svět, tu volnost, co sem měla, pečlivě jsem se učila, abych náhodou nedostala trojku. Na vysvědčení jsem vždycky měla samé jedničky, až na pátou třídu - v pololetí, doteď si to pamatuju, byla jsem tak strašně SMUTNÁ. Brečela jsem - dostala jsem dvě dvojky; vlastivěda a matematika. Tu dvojku z vlastivědy jsem vlastně předpokládala, ale dvojku z matematiky!! Ta mě přece tak bavila. A šla mi. Hm asi nešla. Tehdy to pro mě byla výzva. Natálka nám to poví, ta všechno ví, to je premiantka. Ještě když jsem se tehdy ze sedmičky dostala na gympl jsem se učila, abych i na konci sedmé třídy měla samé jedničky. A taky že se mi to povedlo. Konečně jsem všem, co se mě zeptali, co mám na vysvědčení, mohla říct že mám samé jedničky. A rodiče byli tak pyšni na svou chytrou dcerušku. Pamatuji si jak byli šťastní když jsem se dostala na gympl. ,,Naše holčička se dostala na gympl." Byli snad hrdi, nebo co. Já byla asi taky. Ježíšmaryja vždyť tehdy jsem se jen učila, na ničem mi nezáleželo.

Pak jsem nastoupila na gymnázium. Noví přátelé a tak. Nevím, nějak se ze mě vytrácelo to štěstí, zázemí, co bylo doma. Nevím, naši se tou dobou nějak hádali a já z toho ztratila nervy. Bylo to divné. Ve škole veselá, doma brečela. Pak ten půlrok s Vojtou. Láska jako hrom, jenže jsem to pak všechno pokazila jak jsem byla pořád smutná. Už to neunesl. Několikrát jsme začali znova a pak to definitivně skončilo, o prázdninách. Jo prvák za mnou, to jsem se taky ještě učila. v pololetí dvě dvoje a troja a na konec roku tři dvoje. Nevím kdy, ale změnila jsem se strašně. Pamatuji si scény doma kvůli Vojtovi a už nevím, vyptávali se mě pořád, co mi je a takové ty starosti. Tehdy jsem začala psát. Moc si toho z dětství nepamatuju. Ale pamatuju si když nám pořád dookola ještě tak před měsícem říkali, že jsme nejhorší třída, my II.B. Jo, byli jsme, ale přece nás nemuseli tak deptat. Byly to jako hodiny psychologie. Zarývali se vám nožem do mozků a snažili se vyrýt díru, nebo co. Strašně to bolelo, že prý jestli nemáme nějaké problémy v rodinách, s duší, že jsme na tom tak špatně. Tohle jsem neunesla, jsem slabá jako andělovo křídlo, křáp a bylo po mě. A pořád po mě je. Ani už nejsem, nebo jsem? Vlastně nevím jestli žiju. Pamatuju si pár lidí, Honzu, Máťu, pamatuji si zkoušku Ticha kdysi o prázdkách nebo kdy to bylo, v barrocku, to ještě zkoušeli s Vampérem. Bylo to hrozně milé. A pamatuju si zkoušky Hell Spawn. Jo, to byla láska, pořád jsem tak chodila, milovala jsem jejich hudbu. Oni jsou dokonalí, jenže teďka už prubu dlouho neměli, nebo mi do toho vlezly bicí - vždycky ve středu. Zrovna se mi vybavil m-vox. Jo tehdy jsem na Spawny totálně zapařila, bylo to dokonalé. Bolel mě krk, ale bylo to hrozně hezké, jedna z nejhezčích věcí za poslední dobu.

Nevím, co jsem těmihle kecy chtěla dokázat, ale ulevilo se mi. Trochu. Snad to nikoho neurazilo, to bych nechtěla.