Časoprostorová smyčka drog II

Teď ho zavolám …..Halóóó …. Hej …. dělej. Nemám tolik času.

Tak jsem ho zavolal, aby přišel a já jsem si s nim mohl konečně promluvit o mých potřebách. Už mě docela schyzovalo to, že všude svítilo světlo, které se lámalo ve vzduchu a vytvářelo žluté paprsky slunce, jenž propichovali mé tělo každým kouskem kde dopadly. Na těch místech dopadu se  tvořila kapka kyselého potu nasakující se do mého bavlněného trička černé barvy tak, že bavlněné vlákna byly mokré jako by je někdo ponořil do vany plné horké vody. A k tomu nad tou vanou stal týpek a ten do ní sypal kyselou sůl, která byla agresivní a nasraná na to, že musí čekat až se rozpustí za horka. Její agrese byla stejná jako agrese a chování člověka, který sypal sůl do vařící vany. Týpek byl naštvaný, protože ho někdo neustále volal. Ten kdo volal jsi byl „Ty co to právě čteš“. Volal jsi, když jsi právě četl ten první řádek.  

A nakonec přišel. Měl žlutozelené tričko s červeným nápisem v přeškrtnutém značkovém kruhu. Na tričku měl napsané „NO LIFE“, což znamená žádný život. Jo docela jsem si to zapamatoval ten nápis, ještě když jsem to tričko kupoval s ním. Ale to je jiná doba. Byli jsme tehdy kámoši z dětství. Tehdy vydělal nebo ukradl nějaké peníze a chtěl si koupit tričko.Tak jsme šli někde do obchodu, kde jsme ho koupili. Bylo docela zajímavé, dívat se, jak si vybíral a sám nevěděl co chtěl. Jestli modré nebo černé, barevné s obrazem nebo s nápisem. Moc jsem mu nerozuměl, ale bylo mi to docela jedno, protože jsem věděl, že za koupi trička si může nechat zbytek peněz, a to bylo to, co jsem chtěl.

Vydal jsem se čekat, až si vybere a jak si vybral, tak jsme šli pro to, na co on čekal tak dlouho. Byl pátek a tak jsme chtěli něco zažít a přitom se co nejméně snažit. Měli jsme jednoduché řešení, které k nám přišlo stejně pomalu a s takovou rychlostí, v čase, jako líbeznou chůzí šel ke mně on, z těch schodů pod kterýma jsem ho čekal. Betonový chlad s nich plival na nás výzvu k tomu, aby přišel někdo a plivl na ně už jen za to jak vypadají. Přišel v tom tričku a s trapným úsměvem se podíval na moje tričko, které bylo trochu propocené.

Zeptal se klidným hlasem, jako bych čekal jen dvacet sekund na to, než přijde dolů, jestli jsem čekal dlouho. Trapná otázka, když jsem musel stát jak teplouš, čekající na svého buzerantského partnera na schodech nebo někde tady mezi těmihle depresivními věžáky, které jsou obklopeny smogem a na dně této nádrže je sám beton. Odpověděl jsem, že si vážím jeho otázky, ale že si měl kurva trochu pohnout, když sám ví, že den ještě neskončil. Vymluvil se na to, že ještě musel nasypat trochu soli do vany, abych si dneska mohl pořádně užít. Přišel by rychleji, ale že ho znervózňovalo to, že na něho někdo volal. Nejhorší bylo to, že ho neznal a věděl jen to, že ten člověk ještě neví do čeho jde.