Polévka je grunt

       Myslím si, že život je něco jako polévkový talíř - na okrajích rovný a čistý a uprostřed rozšířený, plný světa, pravdy, lásky, rozbitých kolen, velikonoc, zeleniny a neumytého nádobí.

Na začátku se člověk váhavě vydá na cestu po tenkém bílém porcelánu, tam někam, kde tuší střed. Postupně jeho krok nabývá jistoty, směr je přímý a on plný síly neomylně a bez zaváhání proniká dál a dál do oné celoživotní zelňačky. Jde hlouběji a hlouběji, až mu ven vykukuje jenom hlava. Teď možná zaváhá, ohlédne se zpátky, uvědomí si, že už nikdy se mu nepůjde tak snadno, jako dosud, ale ať už chce nebo ne, dostředivá síla ho přinutí pokračovat dál, poslední nádech a pod hladinu. Nic naplat: Polévka je grunt, kdo ji nejí, ten je špunt!

Tak a jsme uvnitř, ani to nebolelo. Leckdo se sice ještě trochu topí a v panickém strachu (mimořádně je možná obojí výslovnost) kolem sebe bezhlavě máchá rukama, rychle se ale naučí šlapat vodu a vzápětí už plave jako ryba. Někdo jako velryba, někdo jako žralok, někdo jako mihule. To už záleží na každém, jak kdo chce, na co se cítí a jestli to unese jeho svědomí a vzduchový měchýř. Každopádně plavat se naučí téměř každý. A pak si žije více či méně spokojeně v tom širém polévkovém oceánu v harmonii i rozporu s okolím a pomáhá určovat jeho neustále se vyvíjející chuť. Někdo se spokojí s předservírovanou polévkou slepičí, někdo umí uvařit jen hovězí vývar, někteří docílí toho, že jejich polévka je rajská.

Hospodaří si všichni v tom podvodním světě a je možné, že čas od času zapomenou, jak se sem vlastně dostali. Možná, že si dokonce myslí, že je tenhle oceán nekonečný a že tu zůstanou navždycky! No dobrá, tohle si asi nemyslí, ale chovají se někdy, jako kdyby si to mysleli. Jenomže po nějaké době (pokud mají štěstí a nestanou se obětmi nešťastné náhody) se tu jednomu, tu jinému stane, že jej jakási síla (odstředivá - ale o tom neví) žene dál, do končin, kde ještě nikdy nebyl. Až tam, kde známým podložím prosvítá glazurovaný svah. Už ví, kde je.

Mnozí na toto místo nikdy nezapomněli. A když vycítí, že nastal jejich čas, vydají se jako lososi na závěrečnou pouť směrem k okraji svého bytí. A odstředivá síla je odlehčí a vynese nahoru.

Nahoru ovšem vynese i ty první, pozapomnělé. Někteří z nich si uvědomí, že je to tak v pořádku a nechají se vyplavit na břeh, na okraj talíře. Jiní se s touto skutečností smiřují těžko a snaží se potopit zpátky. Přílivové vlny je vždy znovu vyvrhují ven a oni nakonec umírají s nesmířeným pohledem upřeným zpět do jejich životodárné tekutiny.

Ti smíření pomalu, těžkopádně vystoupí na břeh. S bázní v oku klopí hlavu a kráčejí dál v obavách. Jsou ale i ti, co k okraji hledí s úsměvem na tváři, pohledem jasným a silnějším než smrt - nedělají si starosti, protože vědí. Takové lidi poznáte a je to ohromně osvěžující a naplňující.

Poznal jsem dokonce i takového psa. Jel jsem trolejbusem a proti mně seděla paní s francouzským buldočkem u nohou. Ten stařeček sotva stál, do schodů se musel nosit. A ve způsobu, jakým se na něj dívala ta paní, bylo něco děsivě neodvratného, bál jsem se domýšlet, kam jedou... Ale přesto, přesto že jeho původně černá barva už pod šedinami téměř nešla rozpoznat, přesto že nohy už mu skoro nesloužily a on s nesmírnou námahou překonával každé škobrtnutí vozu, přesto bylo v pohledu toho malého psa něco obrovského. Ten pes něco věděl a byl s tím absolutně smířen. To něco v jeho očích způsobilo, že jsem z něj většinu cesty nespustil pohled a i následujících několik hodin pak na něj myslel...

No ale zpátky k lidem. Vážně mi přijde, že někteří staří lidé - stejně jako velmi malé děti - mají v obličeji něco, co vašemu zraku nedovolí přeběhnout plynule po jejich tváři a pokračovat dál, něco o co klopýtnete, zastavíte, do čeho můžete klidně spadnout, ale co vám rozhodně nedovolí jen lhostejně projít okolo. Jsou to jejich oči. Jasné a hluboké. Mnohem hlubší než jen několik vrstev rohovky, duhovky, zornice a bělma. Jejich oči vedou odněkud daleko zezadu a to, jakým způsobem se na vás dívají, vypadá, jako by zároveň hleděly i někam kus za vás. Jejich pohled - a je jedno, zda se jedná o batole nebo sehnutou stařenku - vás vtáhne, ztiší, posílí a pošle dál. Je to pohled, který se nedá popsat, protože možná není tak úplně z tohohle polévkového světa. Pohled, co ještě (nebo naopak už) vidí za okraj.

Asi proto je tak jasný. A u starců podobně jako u novorozeňat. Jako by byl život jen součástí jakéhosi obrovského kruhového cyklu, jehož část (větší či menší - kdo ví) tvoří oblouk dna polévkového talíře, do něhož lidé přichází a odchází a kazí si zrak.

Tady mě mimochodem dostihla vzpomínka na Rok ďábla. Ani ne tak kvůli tomu, jak se Plíhal tak pěkně spontánně samovznítí, spíš v souvislosti s NTAK (Nohavicovou teorií alkoholického kopce - viz film). Nabízí se tu v mírné parafrázi v podobě ETPT (Earlovy teorie polévkového talíře). Problém je totiž v tom, že nikdo nevíme, jak ten talíř máme kdo velký, a hlavně jestli se náhodou nemůže každou chvíli rozbít.

Možná, že mít na vědomí tohle, nebylo by na světě potřeba tolik očních lékařů, možná že talíře by nebyly tak hluboké a plné. Ale možná by se zase přestala vařit gulášová polévka a to by byla škoda! A možná že bych měl konečně přestat nakukovat do cizích talířů a jít na oběd, než mi vystydne...