Kolik jazyků znáš…

Při stvoření světa nadělil Stvořitel Adamovi například jedna játra, jedno srdce, jeden mozek, jednu hlavu, jeden nos a jeden ohryzek (Eva byla velice hodná a darovala Adamovi také jeden). A mimo jiné i jazyk. Jeden jazyk lidé používali k mluvení, k jedení, k poznávání chutí a nezbedné děti jistě i k nezbednostem. A právě jeden byl jazyk i ve smyslu souboru slov, vazeb, rčení a gramatiky - do té doby než se stala jistá zajímavá událost. Tehdejší časy byly zajisté zvláštní: No může se v současnosti stát, že by si zedníci s jejich dozorci nerozuměli během stavby mrakodrapu, takového mrakodrapu, stoupajícího takřka až k Pánubohu do oken? No vlastně může: Stačí se jen do těch oken dívat…
Představme si důsledky stavby Babylónské věže z pozice polyglota: Předtím by chudák neměl do čeho píchnout, kdežto například nyní si může vybírat z osmi tisíc jazyků, nepočítaje v to jazyky typu HTML, C++, Pascal… Na opačném pólu stojí lidé se slabým talentem a ignoranti, kteří radost zajisté mít nemohou. Nemusíme však zacházet do extrémů, abychom si nepřiznali, že umět cizí jazyky je setsakramentsky důležité.
Ale umět – to nestačí. V mládí třeba vyhráváte olympiády a soutěže v konverzaci, ba umíte dejme tomu šprechtit tak dobře, že byste si prý popovídali s Goethem ohne Probleme, a po padesáti letech, v nichž jste se věnovali všemu možnému, jen tesání, pilování a broušení vašeho jazyka ne, přichází neradostná chvíle. Zjistíte, že by vám nerozuměl ani Goethův pes. Takže si pořídíte kupu učebnic a cédéček, satelit s německými stanicemi, přihlásíte se do kurzu a snažíte se tak pilně, že by vás i HerrGott! pochválil (kdyby byl Němec). Ale máte smůlu. Nejspíš dopadnete tak, že skončíte nadávajíce svým paměťovým buňkám, které své nejlepší časy mají dávno za sebou.
Pamatování, které vyžaduje neustálé namáhavé opakování, jde vždy ruku v ruce se zapomínáním. Povídal mi jednou pan farář: „Na teologické fakultě jsme se učili latinu, řečtinu a hebrejštinu. Zdálo se mi to málo a tak jsem si přibral ještě němčinu a francouzštinu. No a nakonec jsem dopadl tak, že jsem neuměl nic.“ Tak vidíte. Začátečník může být skromný: Nemusí hned začínat s řečtinou či hebrejštinou. Pěkně zabrat dá i obyčejná angličtina. A to nejenom dětem, z nichž některé například potřebují nějaký čas než pochopí, že neplatí rovnosti typu „mám rád = I have like“ nebo „včera jsem pracoval = yesterday I am worked“. Jazyky si jsou holt navzájem podobné možná tak jako vy mně. (Rozdíl je zřejmý: Vy nejste tak inteligentní a krásní jako já)…
Ale abyste se nedali takovými „silnými“ řečmi odradit – vždyť se přece říká, že nic na světě není nemožné! Jak již bylo zmíněno výše, v současné době máme díky technickému pokroku mnoho možností a vychytávek, o kterých se našim předkům ani nesnilo. Ale ani nejrůznější kurzy a soukromí učitelé včetně těch ve školách, kteří mládež a studenty učí zcela zdarma, nemusí stačit. Bohužel naše mládež i populace patří v oblasti znalosti cizích jazyků k nejhorším v Evropě. Vrozené schopnosti a talent jsou důležité ve všem, velkou úlohu ale hrají i vůle a motivace. Ó jak by bylo krásné, kdyby se národ místo sledování televizních reality show raději učil nazpaměť v originále Goetheho, Shakespeara, Molièra či Puškina… Prostě a jednoduše: aby se učil cizí jazyky!
I když někdo umí cizí jazyk dokonale, všechno neumí. Jazyky se vyvíjejí, nová slova vznikají a jiná zanikají a přeměňují se, nehledě na to, že šíře slovní zásoby je nedozírná. A proto se říká, že cizí jazyk se člověk musí učit až do smrti.
Téměř nejvyšší metu pokoříme ve stavu, kdy se dostaneme na stejnou úroveň jako rodilý mluvčí. Jako se to stalo například mně po x namáhavých letech letech učení němčiny plných sebezapření, bojů se sebou samým, dřiny, potu a krve… Stalo se to na návštěvě u známých v jedné vesnici u Hammu. Čile jsme se pokoušeli o konverzaci se starou paní, když tu najednou přišel Lukas. Protože se nudil, chtěl už za chvilinku odejít, a proto se zeptal: „Oma, kann ich gehen in meinem Zeimmer?“ Ihned jsem odhalil chyby, a to ne jen tak ledajaké: gramatické chyby! A protože jsem věděl, že sám bych tuto větu řekl správně, zalil mne blažený pocit uspokojení: Konečně jsem se dostal na stejnou jazykovou úroveň jako rodilý mluvčí! Ó jak jsem skvělý, ó jak jsem dokonalý! Umím minimálně stejně dobře německy jako Lukas! Můj zrak bloudil po stěně, až konečně spočinul na Lukasovi, který právě čůral do nočníku.

---