Proč my?

 Muž ležel na zemi a těžce oddechoval. Přežil další noc bez jakékoliv oběti. Usmál se. Děkoval opuštěné chatce, že vydržela ten nápor. Zvedl se a prohrábl si vlasy.

 "Tak zase mám na tři týdny pokoj." usmál se vítězně a odemkl dveře. Na tváři cítil teplý dotyk slunečního svitu a k jeho uším dolehl zpěv slavíků a drozdů. Vykročil známou cestou ke studánce. Vždy, když prošel okolo skály, vyryl do ní čárku. Byl tady už osm měsíců a stále si říkal, jak je možné, že ta stará chatka ještě stojí.

 "Slyšel jsem, že lovíte vlky." zašeptal obrovský chlap zarostlému muži.

 "Původně vlkodlaky, ale na to vy nevěříte. Máte snad pro mě něco?" zabručel otráveně.

 "Dneska v noci. Myslím, že to bylo u Mordousovy skály. Ten vlk musí být velký a pěkně vzteklý. Vyl a bylo slyšet i praskání dřeva!" řekl chlap důležitě a odešel z hostince. Muž si nasadil klobouk a odešel také. Byl nádherný den a on litoval, že promeškal úplněk.

 Muž se napil ze studánky a ostražitě sledoval okolí. Věděl, že lidé z vesnice můžou kdykoliv přijít a přinutit ho, aby se dotkl stříbra nebo kříže. Otřásl se a vydal se zpátky do chatky.

***

 Měl strašlivé bolesti. Tělo se mu pokrývalo srstí a teď se formovala i postava.

 "Ne! Já nechci zabíjet!!!" křičel. Věděl, že je to prokletí.

 Muž zavrtěl hlavou. Bylo to poprvé, kdy slyšel, jak se vlkodlak brání proměně. Pro něj to byli zabijáci bez srdce. On sám viděl napůl sežraná těla jak mužů a žen, tak i malých dítek. A potom se mu ztratil i syn. Zahnal vzpomínky. Napjal tětivu. Dnes jako i ostatní dny, si bude vychutnávat smrt jednoho ze zabijáků.

 Proměna skončila. Vlastně ne. Dokázal myslet jako člověk a potlačit vlkodlačí pudy. Zkusmo zamířil ke dveřím, stoupl si na zadní a opřel se o kliku. Stále mohl jasně myslet. Dveře se otevřely a on pohlédl do noci. Chladný vítr mu čechral srst a on pocítil bolest. Ne fyzickou, ale duševní.

 "Otče!" zavyl smutně.

 Muž pustil šíp. Vlka zasáhl přímo do srdce. Jakmile padl na zem, usmál se. Přistoupil k vlkodlakovi a přehodil si ho přes rameno. I když měl radost z úlovku, přece se mu něco nezdálo. Zavrtěl hlavou a zamířil do vesnice.

 Hodil vlkodlaka na stůl a vytáhl dýmku.

 "Uvidíme, kdo byl ten záhadný vlkodlak. Za chvíli se promění, vrahoun!" řekl hostinskému.

 "On vlastně nikoho nenapadl, pane. Často jsem slyšel báby, jak povídaly, že se někdo zavírá v té chatce a odhání je pryč." poškrábal se na hlavě hostinský. Muž jen mávl rukou a zapálil si. Pozoroval vlkodlačí kožešinu a říkal si, že by byla dobrá, ale jakmile vyjde slunce, promění se zase zpátky. Vzpomínal na svého chlapce. Teď by mu bylo patnáct. Slunce konečně vyšlo a první paprsky dopadly na vlkodlaka. Srst slezla, tělo bylo zase normální, jen oči byly vytřeštěné a plné bolesti. Muž se chytil za srdce a zapotácel se.

 "Co je vám?" zeptal se hostinský.

 "To... To je můj syn! Oni ho nakazili... Já ho... zabil!" řekl sípavě.