Časoprostorová smyčka drog III

Rozhodli jsme se jít tam, kde nás měl čekat někdo další. Šli jsme přes louku. Jen si nepředstavujte žádnou louku posetou květinami, vysokou trávou plnou zpívajících cvrčků, kteří vás budí, když se probouzíte a vidíte, jak ranní rosa oživuje celou tu nádheru. Voda v malinkých kapkách řapíku všech lístků dodává  příjemný třpyt tomu celému systému přírodní rovnováhy, která vás hladí na srdci a utěšuje vaše chmurné vzpomínky na to, co se kdysi asi stalo. Vzpomínky jsou z minulosti, když si představíte, že všechno bylo obklopeno betonem, který se tyčil a táhnul jako jehličnaté stromy, které si prošly útokem kůrovců a potom ohořely, protože z malomocnosti člověk nevěděl co už má dělat, aby zachránil ty své stromy na cizích pozemcích. Ve vzpomínkách byla louka bez trávy nebo spíše s trávou, která měla asi žloutenku, protože zelená barva se už dávno vytratila vlivem kyselé půdy a neustálého šlapání po ní. Z každé strany vyčnívala cesta, po které jezdily tucty aut za minutu a nikdo je nezastavil ani v zimě ani v létě, ve větru nebo v dešti. Jo ten déšť. To byl pláč té smutné louky, která umírala v tomhle kusu světa, která byla vytržena ze země a namočena do lidské civilizace.

            Vzpomínky tvořila vlastně představa přítomnosti, takže jsme zase šlapali po té trávě, i když louka měla několik pásu betonových chodníku přes svou hruď, na niž vyčnívalo jen pár laviček pro důchodce určené. Ale ti důchodci, staří polomrtví lidé, už vlastně vůbec nechodili ven. Neměli se na co dívat, každý pohled je propichoval vzpomínkami na minulost, která byla mnohem krásnější a přitom je nutila říkat si, že za to můžou oni. Můžou za to, co dali svým dětem, ale ne za to, co děti  dostali od svých rodičů.

 Na lavičkách posedávali lide mladí, ale přes den jste je tam nenašli. K večeru, kdy už byla tma se konaly u laviček srazy lidí, kteří se znali. Většinou posedávali na těch malých dřevěných lavičkách jen proto, že nechtěli sedět na betonových schodech a do drahých hospod se nikomu nechtělo. Neměli vlastně kam jít, a tak chodil kam se dalo. U laviček se bavili stejně jako my. Popíjeli víno, rum a kdejaký ukradený chlast z domu nebo odněkud koupený za peníze, co dostali jako odměnu za to, že musí žít v tomhle světě do kterého nás naši rodiče uvrhli.

Taky jste tam našli někdy bezdomovce nebo sjetého týpka, který odpočíval a nabíral odvahu k tomu, aby byl po těhlech  stavech schopen žít znovu ve světě, který je horší než abstinenční příznak.

            Přes den se na louce míhali lidé jako mravenci v lese. Chodili po betonových pásech, kterým se říkávalo kdysi chodník. Ty chodníky už nebyly co bývaly. Byly to jen pozůstatky. Už dávno beton popraskal na mozaikovité kousíčky velké jako dlaň. Ty kousíčky se pak začali loupat jako když oddělujete skořápku od vajíčka. K tomu všemu začala tráva z pomocí kořenu provozovat svou životní potřebu růstu mezi prasklinami, a tak není divu, že chůze po chodníku byla doprovázena zakopáváním o vyčnívající kousky vyklopených betonových kousků. Proto si lidé tvořili nové chodníčky na měkko.

Vlastně i za rizika, že si mohou zašpinit podrážku boty blátem, které čekalo na každém kousku vyšlapaných okrajů, až se projde se svým novým lidským nájemníkem, který mu zařídil tuto procházku do pračky, kde se rozpustilo a přes odpadní vodovody se doplavilo až do nějaké řeky, která se vlévala do další, a ta do další, a tak to šlo až atomy bláta skončily v moři a pak se dostaly na dno moře, kde je země vstřebala do sebe a pohladila je za to, jak museli těžce trpět ten život mezi lidmi. I to bláto chtělo odejít pod náporem toho, že na něj neustále někdo šlape.

A tak si lidé vyšlapali své. V dešti sice mají špinavé spodky kalhot a ucpané podrážky, ale to jim tak nevadilo, jak kaluže tvořící se v prohlubních, které si tady vlastně sami udělali.

Přešli jsme kaluž, která tady byla ještě od minulého dne, kdy pršelo. Nejhorší bylo, že se nikomu nechtělo jít na blbě postavený přechod jen proto, aby jsme bezpečně přešli dvouproudovou hlavní cestu. Stejně jsme šli jako většina lidí, co ignoruje přechody i přes riziko uklouznutí na blátě nebo následného zašpinění. Ono totiž cesta na zastávku po dešti byla i tak trochu někdy docela riskantní, když jste se rozhodli, že půjdete po chodníku a pak přes blátivou mrtvou trávu na zastávku, kterou dělila od louky černá, olejem poskvrněná cesta, na jejichž okrajích se každým dvoumetrovým kouskem povalovalo něco jako špinavé hadry, které někdo z nepotřebnosti vyhodil z auta. Také jste tam našli kusy dřeva nebo umělé hmoty a vůbec všelijaký odplavený bordel. Jo, bordel byl odplavený z vrchní části přelidněného sídliště, kanály byly totiž už několik roků ucpané a nikdo nepovažoval za vhodné je vyčistit.

            Stejně tak nikomu nevadilo, že si na okraji těchto cest často hrávali malé děti, které se prohrabovali v bordelu a hledali nějaké zajímavé věci, se kterými si pak hráli na písku, který už byl stejně zašlý a na svých betonových okrajích zarostlý. Pohled na písek byl opravdu smutný. Čerstvá žlutá barva už dávno vybledla, a k tomu se přidala jako by hnědošedá bleď, která byla propletena úlomky dřeva, skla, velkých kusů kmenů a vůbec takového čistšího bordelu. A při té představě, že by si zde měly hrát malé děti, vháněly se mi slzy do očí. Proto rodiče většinou drželi malé děti doma a ven je nepouštěly samé, a to vše jen proto, aby si nehráli se špatnými věcmi na špatných místech. Ale byli tu bohužel i méně starostliví rodiče, nebo dokonce takoví, kterým to bylo jedno. Děti si stejně hrály a končilo to tak, že zavřené děti doma věděly, že si jiní hrají na písku, tak chtěly taky, ale nemohly, proto slibovaly, lhaly a podváděly doma jen proto, aby si mohly hrát s ostatními i přes nekonečné zákazy. Chápete to prostě, rodiče zakazovali malým dětem, aby si hrály venku, a to je nutilo, ty děti, aby už v útlém věku byly takové falešné a podvodně lhářské. ...