Starý tanec

 

Starý tanec 26. 10. 2003

Prostor obtěžkaný nekonečnou masou vody,

mě obklopuje a vysává ze mě splín,

nasává všechny jedy a oroduje za mě.

Já vstřebávám ho všemi póry

a prosycuji si jím krev.

Mé údy pomalu se prohýbají a nechávají se vést.

Celá má hmotná masa se pomalu rozpouští,

prostupuje do okolí.

Naprosto mě pohltil čtvrtý rozměr,

jeho symbol čas si se mnou hraje.

Můj jazyk, žaludek i věčně vzpurný mozek,

mění se ve vláčnou extázi v tomto prostoru.

Pulzují v rytmu času

vzhlížícím se ve vlastní neskutečnosti.

Ze všech stran jen kap, kap, klapoty klap,

kapky deště rozezní mé membrány,

vypnuté mezi stromy.

Vzdálená hudba ze všech stran.

Dávný hymnus doby se blíží,

očekáván dychtivými droby.

Právě tady vstává stará výra s omšelými vnady.

Její průvod starých bohyní, už jsou opět tady.

V nekonečném zástupu,

je obrovitý had co jazykem svým zdvojeným

nahání mi strach.

Matky dávných národů

jež tvoří tento rej

a chodidla jich pochodu klap, klap, klopity kap.

Ony vzývají mou duši ven

a zvou ji do kola hříchu,

k těm neskutečným orgiím tance, zpěvu, smíchu.

Ač nesvůj duši křídla dám a posílám jí v ústrety,

bez života ustrnám coby kámen staletý.

Ženy duši obklopí

ta cítí jejich klíny.

Ten pravý parfém života tak bláznivý a chtivý.

Déšť udeřil do bubnů, houf do tance se dal,

Vítr profouk píšťaly a konec nenastal.

Kolem davu zved se z listí vír,

do výše se vznes

a duše jako v nirváně míří do nebes.

Vzhůru se vznáší k výšinám

na rukou matek světa,

z kterých jiskry létají a přetrhla se věta.

---