V budoucnosti minulé

Sedí přímo naproti mně. V mém oblíbeném křesle, zachumlaná do jejího oblíbeného (černého) svetru. (Pod kterým schovává nánosy mých doteků, to jak jsem tolikrát bříšky svých prstů poznával poslepu krajiny jejího těla.) Odmítala už přijímat to, co jsem jí nabízel. Věděla o tom? Tušila, že se zase něco děje. Po dvou letech, co jsem jí poznal a šíleně se do ní zamiloval, po dvou letech tu sedíme naproti sobě a jsme tak vyprahlí... Ano, bláznivě jsem se do ní zamiloval, stejně tak, jako ona do mně... Přece nemohu vyjádřit lásku jen obyčejnými čísly... Jsme vyprahlí a  připoutaní k sobě jakousi pružinou. Blízko - daleko - blízko - daleko - blízko -daleko....Mou mysl unese řeka vzpomínek a já ji vidím v černých šatech pár minut před tím, než ten výbuch změnil můj i její život. Už ne náš život... Už nikdy ne náš. Dávám Ti sbohem, drahá. Snažíš se nějakým způsobem z této situace uniknout, tvá intuice ti říká, že se zase stane něco hrozného, zase jsem totiž přemýšlel a zase vženu pár kapek bolesti ale i lásky do tvé krve. Utápíš se v plamenu svíčky a zuřivě hledáš cestu, jak mi pomoci. A víš, že nenajdeš. Vím to i já. Vždy se snažím mluvit o tom, jak jsem ti ublížil. Ale i ty jsi ublížila mně, to víš, a já o tom odmítám mluvit, protože to nechci přiznat. A proto mi budeš lhostejná. Opět volím cestu bolesti. Ale současně cítím to slunce vyzařující ze tvého nitra, má minulá lásko, vílo, po níž jsem tolik toužil - a snad ještě stále toužím?

Miloval jsem Tě. Ale i jako druh i jako přítel Ti šíleně ubližuji. Snažíš se pochopit, proč to dělám, a já ti to nedovoluji. Víš, že tě mám ve svých rukou. Vím, že to zvládneš. Ale dny nás obou budou šedivější.