Po obloze táhnou mraky...

Procházím se ulicí. Už je tma, kdo ví, kolik je hodin. Nikde nikdo. Mé kroky se zlověstně rozléhají a podrážky na dlážděné cestě podivně klapou. Asi je zima – jde mi pára od úst, ale necítím chlad. Rozhodně ne zvenčí. To já jsem chladný; tam uvnitř mě vyhaslo veškeré teplo.
Všechno už mám za sebou. Čeká mě snad ještě něco? Každý život v jeden okamžik začne a v jiný skončí – to je jediná jistota, kterou člověk má a o kterou se může opřít. Občas mě zaráží, jak lhostejní mi jsou všichni a všechno okolo. Ale děsí mě, jak zoufale ukradený jsem sám sobě.
Dokázal jsem vůbec něco v tomhle pitomým životě? Masturbuji nad obrázkem kreslené dívky s nesmyslně velkýma očima. Je to jen obrázek a pak ho potřísním semenem. Úsměvné.
Minul jsem starou zeď, hřbitovní, posprajovanou černou barvou: „Po obloze táhnou mraky, tak se seber, táhni taky.“ Trpce jsem se usmál a prohlédl si po zemi kolem sebe. Nemusel jsem se rozhlížet dlouho, abych našel pěkný ostrý střep. Praha naštěstí není čisté město.
Ten střep – kdysi láhev, v jaké se prodává pivo. Krásně se leskl ve světle pouličních lamp. Sedl jsem si na obrubník a vyhrnul si levý rukáv. Mám předloktí plné jizev, více či méně zahojených. A teď přibyla další.
Ne, nedělám to proto, abych se zabil – nejsem sebevrah. Je mi jedno, jestli žiji, nebo ne. Všechno je mi jedno. Necítím už vůbec nic, ani tu bolest. A krev? Je tak nádherně rudá. Na světě není nic krásnějšího, než krev, která zrovna vytéká z rány. Tohle už jsou mé jediné emoce.
Je to spíš už takový návyk. Dřív jsem se trápil, že to dělám, a snažil se tomu odolat, ale ve skutečnosti je jen jediný způsob jak se zbavit pokušení: podlehnout mu. Ale do objevil Oscar Wilde, ne já… já nedokázal nikdy nic.
Stejně to vždycky udělám znova, tak proč tomu vzdorovat? Je to jen zábava. Jen rozptýlení v tomhle monotónním setrváváním zde.
Najednou stojím před kostelem. Uchvacují mne mohutné kované dveře. Nevěřím v Boha, ale ani v Satana, jako tolik lidí dneska. Nevěřím ničemu, jen tomu, že jednou umřeme a nic po nás nezbude, nakonec. Všichni pro nás jednou přestanou plakat, plakali-li vůbec. Zapomenou. Vše, co vykonáme, obrátí se v prach. Je jedno, jak moc se člověk snaží být šťastný, něco dokázat. Nemá to smysl. Nezmění nic, nic nedokáže – prach je a v prach se obrátí. A prach rozfouká vítr.
Kupodivu se dveře pohnuly, když jsem vzal za kliku, a otevřely se. Vcházím do obrovské lodě kostela osvětlené jen radou svící lemující obě stěny.
Kostel je plný lavic. Na konci oltář. Je tu klid.
Procházím celou místností a zastavuji se až u oltáře. Snad bych měl alespoň pokleknout, ale necítím žádnou posvátnou bázeň z tohohle místa.
Ježíš visící na kříží pootočil hlavou, jako by čekal, že teď konečně udělám něco, co mi změní život. Jak se mýlí ten ubohý umučenec. Nestane se nic – nic se stát ani nemůže.
„Hej, nekoukej na mě tak blbě a pomož mi dolů z toho kříže. Já zemřel a pak vstal z mrtvých, změnil ten nutný tok a popřel tu jistotu, že v jeden okamžik život začne a v jiný skončí. Já nezemřel. Na Turínské plátno jsem z nudy kreslil svůj obraz. A když jsem vyšel z kobky ven, nikdo nevěřil, že žiji. Ani Bůh tomu nevěřil. Až jednou mě zase pověsily zpět na ten kříž, aby se ke mně mohli modlit. Pomoz mi dolů.“
Vytáhl jsem hřeby ze dřeva kříže a pomohl Ježíši dolů. Sedíme vedle sebe, za námi je oltář.
Sedím tu s Ježíšem! Měl bych se ptát na Boha, na život, na smrt – na cokoli. Ale mě je to naprosto jedno. Snažím se pocítit nějakou emoci , ale mě je to fuk.
Mlčíme. Je to komické a možná trapné. Kdo na mém místě by věděl, co říct. Ale já nemlčím protože bych nevěděl co říct.
Zvedám se a beze slova opouštím kostel.
Venku mě vítá ta samá dlážděná ulice. Jen nedaleko mě leží tělo, mrtvé tělo, mé tělo. Všude je spousta krve. Dojdu k tomu tělu. Divný pocit vidět se takhle bez života. Evidentně jsem se pořezal víc, než jsem si myslel.
V hlavě mi zní slova Ježíšova. On vstal z mrtvých. Já bych mohl taky.
Tupě civím na mrtvolu.
Je mi čím dál tím víc cizí. Zaplaším myšlenku na návrat do života, protože ji pokládám za zbytečnou. Vždyť je jedno, jestli žiji, nebo ne – je mi snad hůř? Nebo lépe? Stále nic necítím, tak jako dřív.
Aspoň mám svou oporu a jistotu v tom, že v jeden okamžik život začne a v jiný skončí.
Asi se vrátím za Ježíšem.

---