Koruna

Adrastea si zálibně prohlížela světelné odlesky,jež spolu laškovaly na ostří meče.Možná to bylo jen jejím rozrušením ale měla pocit jako by jí těžká zbraň v dlaních předla jako kočka-kočka,která se chystá roztrhat nebohou myš a ví,že bez Adry to nedokáže proto se jí snažila vnutit svou vlastní touhu rozhodovat o životě a smrti druhých.Bylo to fascinující a zároveň děsivé.Už jen při pouhé představě toho,že tenhle kus kovu někdy ukončil pouť živé bytosti...
"Ach,Adrasteo..."přerušil její myšlenky udýchaný hlas jejího bratra"Tady jsi!Omlouvám se za svá slova ale chápej...Co to máš?"Adrastea se trapně pokusila schovat meč za zády a vrhla na něj rádoby nevinný úsměv.Arionova tvář se utopila v moři zděšení"Adrasteo..."zasekl se "to-to je nebezpečná zbraň!"
Adrastein úsměv se teď změnil v pološílený"Neboj se neublíží ti.To víš,přece se v lese nebudu bít holýma rukama"mluvila podivně klidným až strašidelným hlasem.
"Vždyť s tím neumíš zacházet a a vůbec-uuž jsem ti přece řekl,že se můžeme dohodnout."očima se snažil vyhýbat lesklé zbrani"Musíš si teď,po těch...ech...nepříjemných událostech,odpočinout.Víš co..ne e nemávej mi s tím před nosem,prosím...na chvíli si kralování vezmu na starost já,ty se vzpamatuješ a pak se ještě dohodneme platí?"poslední větu dořekl skoro hystericky.Jeho sestra však zavrtěla hlavou"Už ne Arione,už mi nebudeš říkat co mám dělat.Jsem samostatná bytost..."
"Ale já to s tebou myslím přece dobře"Brrr...tahle ohraná fráze na ni měla stejný účinek jako když nakopnete spícího lva.
"TO JE LEŽ!!"její tělo se roztřáslo vzteky"NIKDY SI TO SE MNOU NEMYSLEL DOBŘE.BYLA TO POUHÁ MOCICHTIVOST A VYPOČÍTAVOST.A DNESKA JE S TÍM KONEC SLYŠÍŠ?!!Získám korunu...náš otec si přál abychom zjistili kdo z nás dvou je lepší..."v temných očích se jí zaleskly slzy,došla jí slova.Pár vteřin stáli oba nehnutě a mlčky.
Ticho přerušil plačtivě Arion"Adrasteo...prosím...poslouchej...mám o tebe strach"
"NE!!!"princezna se otočila na patě a otírajíc své slzy se dala na útěk...The end????