Časoprostorová smyčka drog IV

Už se párkrát stalo, že hrající dítě utíkalo přes cestu zpátky na louku a vletělo přímo pod auto. Ty šťastné auto nesrazilo, ale pouze zabrzdilo a řidič jim pak div hubu nerozbil, jak byl sám vystrašený. Jenže se našly i ty méně šťastné, které tento kontakt s povrchem přední kapoty, odrazilo i na šest metrů vzduchem. Nepřežily. Ale lidem to moc asi nevadilo, protože to stejně nehlídali. Ani plot tam nemohli dát, protože to byl pozemek města, a to nechtělo investovat peníze za tento pro ně ne účelný akt.

            Také se vymlouvali, že prý by to narušovalo okolní estetickou atmosféru. Jo to bylo napsané jednou v novinách. Docela jsem se smál, když jsem si představil, že tam nic nerostlo a chodníky, tráva … no však víš, jak to vypadá. Jednou udělali dřevěné zábradlí, vypadalo to jako v nějaké moderní stáji, ale netrvalo to ani tři měsíce, než to bezdomovci a vandalové rozebrali. Jako památku nám nechali jen zabetonované ocelové tyčky, které jsou stejně uřezané asi deset nebo patnáct centimetrů nad zemí. Takže to jde vidět i z větší dálky a celkový pohled je hrozný. Ale když tady žijete už skoro jednadvacet let jako já, tak si na to všichni i pomalu zvyknete. Nejhorší je, že já si ještě pamatuji, jak to tu vypadalo před patnácti lety. A ty změny byly opravdu drastické. Zvláště v posledních pěti letech se to hodně změnilo.

            Prošli jsme přes cestu, kde nás čekala tramvajová zastávka. Nečekejte nic dobrého, když se chystáte nastoupit nebo čekat na tramvaj. Zastávka vypadala docela normálně, nebyla tak zničená, až na vytrhané lavičky bez opěradel, ohořelé sloupky s jízdními řády, kteří údržbáři nestíhali vyměňovat. Největší zajímavostí byly odpadkové koše. Byly to takové síťované válce z plechu modré barvy. Plech nebyl moc tvrdý, takže po trochu silnějším kopnutí se prohnul. Je jasné, že každý připitý člověk, který vystoupil nebo čekal na tramvaj, si kopnul nebo praštil do koše. Na každé části zastávky byly tři koše, na začátku, uprostřed a konci nástupiště. Celkem zde byli tři koleje, které obklopovaly tři nástupiště, takže to máme devět košů. Každý koš měl jiný tvar. Jednou tady byl dokonce takový koš, že se do něho už nedalo nic dát. Vypadal jako pytlíček na kuličky. Než ho vyměnily trvalo to asi čtyři měsíce a během té doby si vysloužil přezdívku pytel. Jo pytel, to byl koš, u kterého se scházely bandy lidí, které se chystaly někde společně jet. Když se řeklo, počkej u pytle, každý věděl, kde to je. Dneska už tam není, ale jméno místa se zachovalo. A je to už nějakých pár let, asi pět roků.  

            U pytle byly tři funkční lavičky, které nebyly zničeny. Byly sice poškrábané, posprejované různými, každý měsíc se měnícími se, grafity. Ale byly tady v okolí jediná pod střechou. Byla to vlastně klasická budka udělaná z betonu. Když pršelo, tak se tady vždycky nasáčkovali lidé a čekali na tramvaj, ale v poslední době to je tak, že se tam schází týpci, co mají cédečka. Cédečka, to je vlastně náš ostravský krycí název pro drogy, a to zvláště trávu, hašiš nebo LSD. Měli jsme totiž všude napíchnuté telefonní budky, a tak jsme si museli vytvořit nějaký společný krycí název. Člověk by nevěřil, jak jsou lidé v těchto spolcích organizovaní. A přitom je nikdo neorganizuje. Prostě všichni ví, co je třeba, a jak toho docílit.

            Ten týpek, na kterého jsem tak dlouho čekal, tak tomu jsme říkaly Croky. Náš cíl byl jen jeden, a to jít na pytel a čekat na Lasa. Laso, to je takový týpek, se kterým není nikdy nuda. Znám ho ze školy, seznámil jsem ho s Crokym, docela si rozuměli, a tak jsme takoví kamarádi, kteří tak vypadají, ale ve skutečnosti to tak vůbec není. Dneska už nikdo skoro ani neví, co je to opravdový kamarád. V tomhle světě je opravdový kamarád jen ten, kdo chce umřít na zhroucení se sama sebe. Všichni už jsou jen známí nebo takoví větší zmámí. Možná, že by se dalo říct o těch nejlepších, že jsou přátelé, ale tím to končí.  ...