Rytíř

Rytíř

Jsi něžné zvíře
a já pokus o rytíře,
v pevné víře,
že jsi schována v noře,
letím na koni jako blesk,
předhání mne jen brnění lesk.
Cítím, že zebou tě pacinky,
že zebou tě ouška malinký,
cítím jak mrzneš,
jako lilie vadneš.
Už jdu, už jsem téměř u tebe,
pro zimu už místo nezbude,
povím ti něco co nikdo neví
a zahřeji tě vlastní krví.
Až přijedu budeme jedno,
neboj půjde to snadno.
Ještě mimu tuhle větev,
ještě vybojuji pár bitev
a potom jako blesk,
zničím tvůj stesk.
Protože jsi mé něžné zvíře
a já tvůj pokus o rytíře.
Tak odpust mi prosím,
že brnění nosím.
Och, další bitva, další vřava!
Rudou krev pije tráva.
Meče údy tnou,
nechť Bůh je tu semnou.
Ten však stojí zády,
nechrání neřády.
Mám strach mé něžné zvíře,
mám strach raněného rytíře.
Můj kůň po mém boku leží,
dýchá už jen stěží,
kopí zabodnuto má v boku,
už nelze zabránit krvi v toku.
Nade mnou postava v brnění se třpytí,
po chvíli kyj lebku mi drtí.
Nelze už uniknout smrti!
Ještě výstřel z kuše.
Teď jsme jedno tělo jedna duše.
Teď zahřeji tě vlastní krví,
ale rty mé už nic nepoví.

Krajinu zdobí těla rytířů
a haldy rezavých pancířů.
Poházené přilbice
straší už jen zajíce.
Tak vypadá chrabrosti oáza,
kolem rozeseta smrt a zkáza.
Bylo to boj s větrnými mlýny,
z rytířů zbyly pouhé stíny.
Přilétá mrak černého peří,
kdo nezažil neuvěří.
Na tlející těla pánů,
vrhlo se hejno havranů.
A na jejich křídlech
končí tenhle příběh.

---