MIMOBĚŽNÍK

MIMOBĚŽNÍK

   Nejneuvěřitlnější prostor, který znám, je ve 34. vteřině. Bůhví kde. "Vřískám, vřískám, vřískám a znovu jsem si velmi sympatický," píše Tzara. "Umění je lékárenský výrobek pro imbecily," říká Francis Picabia. Viděl jsem ho, Francise, vpomínám si, na pláni tam nahoře. Tma, vzdálené vrzání ladícího orchestru, chuť kávy nebo čaje. Dvacátá, třicátá léta, géniové. Od té čtyřiatřicáté vteřiny se počítám se mezi osamělé běžce. Každou chvíli čekám smíření se s tím, že některé věcí nikdy mít nebudeme.

   Potkal jsem ho (třeba to ani nebyl on, byl to prostě někdo z nich), úplně mimochodem. Klaksony, bzdy, spolu s ťukáním přechodů se vznášeli zespodu z ulice k nám na kopec, ale nemohli nás v žádném případě ohrozit.Tempo se měnilo. "Ryhle! ťuk-ťuk-ťuk.Pomalu! Sakra poslouchejte!" Nic nás ale nemohlo ohrozit, pokud to nebylo naše výslovné přání. Sedli jsme si na trávu, pozorovali jak ten hluk stoupá výš a výš, a vůbec o nás nedbá. V mracích, když už hluk nebyl okem potřehnutelný, jsme na něj zapomněli. Následovali ho další a další a další skřeky skorovelkoměsta, až při blížící se půlnoci postupně utichaly, aby se mohli opět rozeřvat. Chtěli si oddychnout, tvrdili. Źe se jim chce spát, že se musí připravit na další den. "Klidně, klidně! Hulakáli jsme na ně zhůry." Seděl jsem tam já, se svými blíženci, ale neviděli jsme si tak zcela zřezelně do tváře. Posupně se scházeli další. Mimoběžníci na vlastnoručně naskládané hoře, Olympu, ale spíš to byl jenom kopec. Vždycky a napořád. Ale poprvé jsme se viděli až tam, tehdy, s vínem v krvi. Okraj oblohy pojídal slunce, druhý okraj zval tmavě modré obrazce, a vytvářel stíny podle šablonek domů .

   Velký třesk na podzimním nebi. Tak na mě působili počmárané, kdysi bílé stránky. Neznásilněné psaním. Ani jsem si nestačil všímat, jak stromy opadávají, listy uhnívají, ulice se vyprazdňují chladem, tramvaje topí až v nich není vzduch, který by se dal dýchat. Nestačil jsem vnímat demonstrace před čínským velvyslanectvím Jenom blížence, jímž jsem se pomalu stával.

   Tak jako zlomek času při zranění těla, ve kterém čekáte, až impulz bolesti dorazí do mozku, tak jsem si vychutnával tenhle okamžit svobody. Netížila mě tíha nebes, i když se Atlas svíjel ve smrtelné křeči.

   Žil jsem ve vzpomínce mnohé požírače a vyvrhovatele not i písmen, ve vzpomínce na sebe. Z nich jsem vyrost. Na trávě, uprostřed parku na kopci , ve dvou metrech nad zemí, v molekule vzduchu, v atomu kyslíku, ve třetím oktávě zleva, v bezejmeném kvarku. Otočeno ke slunci. Nebylo to o nic dál než doba, kdy se stávalo pravidlem se oběsit na prvním stromě toho parku, jakmile jste překročili práh dětství. Oběsit se tam, kde je místo a odebrat se zabíjet čas sháněním peněz. To ale nechme stranou. To je detail - místo učení.

   Každý den i noc už teď sedím s nohama zkříženýma a poslouchám. Noty - ťukot srdce - písmena. Jedno a to samé. O překot se prodírám dál a dál. Čekám? Ne. Poslouchám. Cítím kruh otáčení s poloměrem zabodnutým v levé hemisféře mozku.

   Vnější svět je zpomalen, ale nic mi nedává vůli si to ověřit. Sebemenší závan větru a jsem zas o kus dál. Plachtím jako špión nad hlavami pochodující armády, co se snaží vyhýbat obavám ze smrti. Pohyby bajonetů ve vzduchu mě posílají do obchodu. Velkého, okrádajícího prasete. Tloustnoucího k prasknutí. Jednou přijde porážka. Je to cítít všude kolem, akorát o tom nikdo nemluví. Jeho život pomalu vyprchává spolu se životy na ulici.

   Z reproduktorů přijímám tlaky hudby. Díky za ně - posílají mě dál. Za rohem jsou vidět zbytky kapely doprovázející ukřičence ega do propasti dějinného zmatku. Odpadky. Co je kolem víc, než odpadky?

   Poznamenal jsem si na papír každý detail. Někdy potom se k tomu vrátím. Doma.

-FIN-