Jako kdysi...

 Daria se křečovitě držela okenní římsy a hleděla dolů. Jak nenáviděla tenhle noční život plný samoty, děsu a, toho nejcennější, krve. Ano, byla upírka. Pohlédla na svého přítele, který na ni čekal před kavárnou. Mohla se vůbec ukázat? Šaty měla potrhané a celé od krve. Před týdnem šla bezstarostně po ulici, dívala se na měsíc a pobrukovala si písničku. A pak k ní přistoupil ten muž a žádal o oheň. Sama sice nekouřila, ale její kamarádky ano a často si nechávaly zapalovač doma. Vytáhla z kabelky zapalovač a zapálila ho. Pak si už nic nepamatovala. Probrala se na tvrdé zemi a v ústech cítila pachuť čehosi, co jí už nenávratně dělilo od světa lidí.

 Konečně se vydal do temného tunelu. Seskočila z věžičky a hladce přistála. Rychle za ním běžela. Byl už skoro u konce tunelu, když ho popadla za rameno.

 "Dario!" zvolal překvapeně.

 "Karle, já... musím ti něco říct." řekla tiše.

 "Já vlastně tobě taky. Nepůjdeme někam na světlo?"

 "Ne!" vykřikla. Trhl sebou. "Promiň, něco se stalo a já... jsem nervózní. Můžeme si promluvit tady?"

 "Jistě. Já jsem tak nějak přemýšlel..." odmlčel se. "Uf, tak ať už to mám za sebou. Dario, vezmeš si mě?" vyrazil ze sebe. Darii se do očí nahrnuly slzy.

 "Ano, budeme spolu. Navždy. Jako kdysi..." špitla. Naklonil se k ní a dlouze jí políbil. Nevšimla si, že jí vzal pravou ruku a navlékl na její prst prstýnek. Trhla sebou, ale pak se uvolnila. Když ukončil polibek, usmála se na něj.

 "Miluji tě!" pohladila ho po tváři a náhle byla pryč.

 "DARIO!" zavolal. U nohou mu ležel popel a stříbrný prstýnek...