Bratr do nepohody kap.2

Nepláči tak, aby mi tekly slzy po tváři. Pláči uvnitř...., ten pocit....ten pocit je k zešílení. Není to snad proto, že jsem zabil tolik lidí, ale kvůli sobě. Záchvat sebelítosti je ta nejhorší věc na světě. Dávat ŽIVOT lidem je těžká práce stejně, jako jej brát. Na svých ramenou nesu obrovské břímě SMRTI. Almus-odstřelovač

2.
Na komisařství bylo k nehnutí. Nikdo nesměl odejít, dokud nebyli všichni znova vyslechnuti a nebyl s nimi sepsán protokol.
Selene vyslýchali jako první. Vypověděla všechno, co se stalo. S velkou neochotou popisovala hádku s Carol, ale zato ji s velkou chutí obviňovala.
Čekání, než budou vyslechnuti všichni svědci trestného činu, si krátila okusováním svých krásných, upravených nehtů. Přemýšlela nad tím, jestli bude muset jít do dětského domova, nebo jestli ji adoptuje jeden z příbuzných. Až teď si uvědomila, jak může být všem lhostejná. Prakticky má jenom tetu Emmu se sestřenicí Carol a o čtyři roky staršího bratrance Cedrika. Nic víc. Matčiny a tetiny rodiče mrtví s otcovýma se nikdy neviděla a Thomas byl sirotek. Taková smůla… Nikdy neměla babičku s dědečkem. Nikdy nebyla rozmazlována svými prarodiči. S matkou žila sama, bez otce, v poměrně nuzných poměrech. Nikdy jim nikdo nepomohl –jak finančně, tak morálně- a najednou se lidé vracející z výslechů nad ní rozplývali, kupovali kapucino a snažili se ji utěšit. Stala se středem zájmu, a to se jí moc nelíbilo. Selene vždy žila s matkou ohromně samotářsky, zůstávaly odkázány samy na sebe.
Šla se podívat ke vchodu do celé budovy. Sešla schody a odebrala se doprava. Přes prosklené dveře bylo vidět ven. Ulice už osvětlovaly pouliční lampy. Pod jednou z nich zahlédla osobu. Byl to muž. Opíral se o pouliční lampu a díval se směrem na budovu. Obličej ohraničovaly dlouhé, černé vlasy, kabát byl ledabyle rozepnutý a z pod něho vykukovala džínová bunda.
Otočil se – zřejmě si jí všiml. Nebo se jí to jenom zdálo? Otočil se a zmizel ve tmě.
Selene se radši taky otočila a vrátila se před kancelář detektiva Smithové. Ten týpek jí přišel zvláštní, ačkoli se snažila si vtloukat do hlavy, že to byl normální člověk, který se na chvilku opřel o světlo, podíval se na budovu před sebou a odešel. Bylo to marné. Její nezkrotná fantazie vymýšlela stále nové věci o neznámém muži.
Když skončily výslechy, bylo pozdě večer. Becky vyšla ze své kanceláře snad trochu unavená, snad znuděná, ale každopádně uzívaná.
„Moc vám děkuji za váš čas. Slibuji, že uděláme to , co bude v našich silách.“řekla a snažila se barvitý a zábavný tón.
Všichni se zvedli a pomalu odcházeli. Místo svatební hostiny, strávili noc na komisařství.
Rebecka zalezla zpět do své kanceláře. Bezmocně a uvolněně si sedla do svého křesla. Měla pocit, že jí hlava každou chvíli praskne. Nedokázala vstřebat tolik informací najednou.
Objevili se u ní její tři kolegové a mladá kolegyně Joslin.
Becky si povzdechla. Vstala a podívala se na své podřízené: „Jděte domů, já už taky půjdu. Musíme si to nechat uležet v hlavě a navíc – ráno moudřejšího večera. Zítra se pokusíme už něco vymyslet, ale dnes to opravdu nemá cenu…“
Všichni se měli k odchodu, jen Joslin zůstala nehybně stát.
„No tak, Joslin, ty se nepůjdeš domů vyspat?“ prohodil s lehkým úsměvem David.
„Ne. Zůstanu tu. Počkám na pitevní zprávu a pokusím se ještě zjistit pár informací o všech těch lidech. Jako například: kdo má zápis v trestním rejstříku, odkud je a další…“oplatila mu Jos úsměv.
Ze dveří se ozvala Rebecka: „Tomu říkám pracant… Ale nepřežeň to, Jos. Nechci, abys mi tu potom při službách usínala.“
„Rozkaz!“zazubila se a odebrala se ke služebnímu počítači.
„No, tak tu nebuď moc dlouho.“řekla Becky starostlivě.
„Nebojte se, paní Smithová.“ozvala se Joslin.
Denní směna tedy odešla a v celé budově zůstala pouze ochranná služba a Jos.
Selene ležela na pohovce v bytě tety Emmy. Mačkala k sobě deku. Tiše plakala. Otřela si slzy. Cítila se unavená a zmožená. Tolik se toho dnes stalo…
Najednou se rozsvítilo světlo.
Paprsky ji zabodaly do očí. Okamžitě je zavřela a schovala hlavu pod deku.
„To jsem já, neboj se. Jdu se jenom napít…“ozval se hluboký hlas jejího dvacetiletého bratrance a potom jakési klapání pantoflů po podlaze.
„Já se nebojím…“prohodila Selene nebojácně. Vykoukla z pod deky. Okamžitě si zakryla rukou oči před prudkým světlem.
„Nechceš taky něco?“zeptal se vlídně.
Mámu – pomyslela si Selene, ale radši odpověděla: „Hm, docela jo.“ Snažila se zakrýt svůj skleslý hlas, ale nepovedlo se jí to.
„To je dneska den, co?“snažila se ten tón jakoby omluvit.
„S velkým D… Chceš šťávu, vodu, džus, minerálku nebo čaj a k tomu sandwich?“začal Cedrik.
„Postačí minerálka.“odpověděla a sedla si. Spadla z ní deka a ona ji nemotorně zvedla. Promnula si oči.
Cedrik nahodil omluvný tón: „Doufám, že jsem tě nevzbudil…“
„Ne, vůbec. Nemohla jsem stejně usnout.“
„Je mi to všechno líto.“
„Proč? Ty přece nemůžeš za to, že máma s Thomasem jsou mrtví.“
Ced nic neodpovídal.
Sel se na něj zkoumavě podívala: „Nebo snad ano?“
Bratranec se vyděsil: „Né…!“
„No tak vidíš…“
„Ale stejně mi to je líto.“
Selene radši změnila téma rozhovoru: „No… možná bych si dala i ten sendvič. Jsem docela hladová…“
„No problemo…“a jal se k otevření dvířek lednice.
„Neotravuju tě moc?“ zeptala se Sel starostlivě.
Cedrik před ni na konferenční stolek položil minerálku: „Vůbec ne.“
„Díky.“poděkovala Selene.
„Nemáš zač.“
Najednou se ze dveří ozval ženský hlas: „Co tu proboha děláte ve tři ráno?“
Oba se podívali, kdo to na ně právě promluvil.
Mezi dveřmi stála Carol. Přimhuřovala oči proti světlu.
„Nežárli.“pronesl Cedrik jízlivě.
Carol se na něj nevraživě podívala: „Vtipný…“
Ced se otočil směrem ke kuchyňské lince a začal připravovat sendvič.
„Co děláš?“nakoukla mu Carol přes rameno.
„Sendvič pro Selene.“
Carol se na něj zachmuřeně podívala: „Mně si nikdy sendvič nepřipravoval.“
Ced se na ni otočil: „Jenže tobě neumřela máma.“
Carol nevěděla, co má na to říct. Povzdechla si: „Ale stejně to je nefér. Nikdy si mi neudělal něco dobrýho k jídlu. Že ty ses do ní zabouch…“
Cedrik na svou sestru hodil pohled idiota, který i o tom druhém myslí, že je idiot a ke všemu větší. V tu chvíli ji měl chuť něčím praštit nebo zapíchnout. Ona vážně snad myslí jenom na to jedno…
„Selene nevypadá moc hladově.“ozvalo se mu za zády po nějaké té chvilce mlčení. Otočil se. Uviděl tam, jak Selene spokojeně oddychuje na jejich pohovce. Sklenice minerálky byla skoro vypitá a deka hozená na zemi.
Carol se k ní přiblížila, zvedla deku a přikryla ji.
„A co teď s tím sendvičem?“zeptal se zklamaně.
Carol pokrčila rameny: „Musíš ho sníst.“
„Já ale hlad nemám. Měl jsem velkou večeři,“povzdechl si, „nechceš to sníst ty?“
Podával ji dobrácky chutný sendvič se salátem, tuňákem a kečupem.
Carol na něj zašilhala a řekla: „Ne díky. Držím dietu.“
„Ale to je zdravý.“obhajoval sendvič Ced.
Carol ho pohladila po rameni: „Já jsem tak hodná sestra, že se obětuji a nechám ti vše zdravé. Dobrou chuť.“
Otočila se, šla ke dveřím a zhasla. Ced tam zůstal potmě.
„Hm, díky.“zašeptal.
Šel poslepu do chodby. Nechtěně drknul do stolku. Bylo slyšet, jak se sklenička od nárazu mírně zachvěla a jak uvnitř zašplouchala voda. Na čele se mu vyrojila kapka potu. Měl strach, aby Selene nevzbudil. Skoro nedýchal. Najednou se ozvala rána a cinkání střepů.
„Ztracená gravitace.“sykl Ced.
Celým jeho tělem proletěl pisklavý výkřik. Lekl se.
Zaostřil a uviděl Selene.
Seděla na gauči.
Ten křik byl její.
Rychle běžel rozsvítit.
Selene byla bílá jak smrt. Třásla se.
Přiběhl k ní a objal ji.
„To bude v pořádku. Byla to jenom sklenice, neboj se…“začal ji chlácholit.
Selene se vůbec neuklidňovala.
Vzdychl a letmo s podíval na stolek až k rohu místnosti.
Hrklo to v něm. Jeho oči sjely znovu na stolek. Sklenice tam stála v celku a s vodou.
Vyděšeně se podíval na Selene. Potom na okno. Bylo rozbité. Přimáčkl ji víc k sobě. Sjel očima po gauči.
Selene se v šílenství rozplakala. Na opěradle utvořila kulka malou, viditelnou dírku.
Do místnosti vběhly Emma a Carol. Obě dvě se vyděsily, když uviděly rozbité okno.
Selene se na to okno také podívala.
„Smrt.“zašeptala a po tvářích se jí kutálel další příval slz. Až teprve teď se pořádně nadechla. Už neplakala tolik křečovitě.
Emma za ní přiběhla: „Jsi v pořádku?“
Selene přikývla. Ale nebyla si jistá. Ten šok byl totiž větší než nějaký bolestivý pocit.

Joslin se opřela o opěradlo pohodlné židle. Pomyslela si, že by už měla jít domů. Všechny informace o svědcích měla najité. Mathew už určitě nezavolá, nebo nepošle faxem zprávu o obětích. Je moc pozdě – skoro ráno.
Zívla a posunula na stole fotografii svých dvouletých dvojčátek a manžela. Co teď asi dělají. Doufala, že spí.
Povzdechla si a chtěla vypnout počítač.
Ozvalo se za ní bouchnutí dveřmi. Rychle se otočila se zbraní v ruce. Srdce jí divoce bušilo.
Všimla si vyděšeného výrazu jejího kolegy.
„To jsem já – Robin!!!“vyštěkl.
V Joslině obličeji se objevilo velké oddechnutí a úleva.
„Příště, prosím, zaklepej , Robine.“a schovala svou služební zbraň zpět do pouzdra.
Už i on si oddechl.
„Co mi chceš?“podívala se na něj tázavě.
„Ále, jen se zeptat, jestli nechcete kafe.“mávl rukou.
Jos se lehce usmála: „Už se chystám domů.“
„Za Dravenem, Charlesem a manželem?“
„Přesně tak.“přikývla.
„Tak to vás nebudu zdržovat… Nashledanou.“
„Naskledanou.“
Robin odešel. Potichu za sebou zavřel dveře. Joslin potom slyšela, jak schází schody.
Když přišel, tak ji poněkud vyděsil. No, musí být ráda, že to nebyl nikdo jiný…
Začala si dávat do kabelky svoje věci. Od počítače tam bylo nedýchatelno. Popošla k oknu a otevřela ho.
Nasála čerstvý, svěží vzduch, který se utvořil po dešti. Do místnosti vpustila ten krásný vzduch a vítr. Připadala si tak volná. Nyní se necítila ani trochu unavená. Dokázala by tu takhle stát celé hodiny. Ale donutila se odtrhnout od okna.
Otočila se, aby si mohla dochystat věci do své kabelky. Uslyšela za sebou jakýsi šramot.
Naskočila jí husí kůže.
Zvedl se vítr.
Otočila se.
Před ní stála postava muže.
Srdce se hrozivě rozbušilo. Zvýšil se jí tlak.
O krok ustoupila.
Podívala se za muže. Bylo otevřené okno a v polovině visel provaz. Zřejmě ze střechy.
Ksakru! Proč musela zrovna otevírat okno! Kdyby otevřela třeba dveře…
Ale na nějaké kdyby nezbylo času. Vzpomněla si na svou rodinu. Zbrkle vytáhla svou zbraň. Nesmí umřít, alespoň pro ně.
Jenže její vrah byl rychlejší.

---