Bratr do nepohody kap.4

Nepláči tak, aby mi tekly slzy po tváři. Pláči uvnitř...., ten pocit....ten pocit je k zešílení. Není to snad proto, že jsem zabil tolik lidí, ale kvůli sobě. Záchvat sebelítosti je ta nejhorší věc na světě. Dávat ŽIVOT lidem je těžká práce stejně, jako jej brát. Na svých ramenou nesu obrovské břímě SMRTI. Almus-odstřelovač

4.
Mladá dívka seděla na okraji vany. Upřeně se dívala na dveře naproti. Chtěla křičet, ale nemohla. Po tvářích se jí kutálely slzy. Klepala se. Nedokázala hystericky plakat, anebo dělat divadlo. Bylo jí z toho špatně.
Na zemi se válely její obrázky. Byly nakreslené tužkou. Krásné, leč nepřehledné a morbidní.
Odhrnula si černé vlasy dlouhé po pas. Zavřela své kovově šedé oči.
Hromadila se v ní nenávist. Nenávist k sobě samé.
Prudce otevřela oči. Rozrušeně si stoupla. Opřela se o umyvadlo. Rozevřela zrcadlo a vzala si žiletku, která byla hned na kraji.
Znovu si sedla na vanu.
Zhluboka se nadechla.
Jediným tahem žiletkou si rozřízla kůži na ruce. Sklopila hlavu. Vyhrkly jí slzy z očí a ústa se zformovala tak, jakoby potichu křičela. Jen nezapojila hlasivky. Mysl, celé její tělo se soustředilo na tu bolest.
Podívala se na ránu. Cítila se lépe. Tak nějak odlehčeně… Na jejích rtech se vykouzlil mírný úsměv, který by lidem spíše nahnal strach, než uklidnil.
V klidu spustila ruku dolů. Kapky krve stékaly po jizvách z dřívějška. Některé jizvičky byly čerstvé… a přes ně se tyčily strupy od včerejška.
„Kim, kde jsi!“ozval se mužský hlas s francouzským přízvukem.
„Kim, tak se ukaž,“uslyšela potichý a zfetovaný hlas svého otce, „pojď za námi. Musíme tu něco vyřešit.“
Kim si pomyslela, že je to další zakázka……
Vyhrkly jí znovu slzy do očí. Vyplašeně se podíval na dřevěné dveře.
Sevřela v ruce žiletku. Přeběhl jí mráz po zádech. To bylo jako startovací znamení. Začala pisklavě křičet a rychle se řezat do ruky. Naprosto hystericky a nekontrolovatelně.
„Kim!!!!“zakřičel neznámý muž. Okamžitě přiběhl ke koupelně. Vtrhl dovnitř. Za ním se objevila nějaká žena.
Ten muž jednal naprosto okamžitě. Vyrval Kim žiletku z ruky. Sedl si k ní a objal ji. Začal ji utěšovat: „Klid. Jsi v bezpečí. Už ti nikdo neublíží. Chápeš? Nikdo.“
Dívka nevěděla proč, ale začala se uklidňovat. Nevypadal a ani se nechoval jako „zákazník“…
Hlasitě se rozplakala.
„Jmenuji se Samuel de Valour, ale říkej mi Same.“prohodil neznámý muž a podíval se na prsty své pravé ruky. Byly pořezané od žiletky.
Na jeho bílé košili se objevily červené skvrny od dívčiny krve.
Kim se pomalu uklidňovala. Otevřela oči a zaostřila. Kolem byla spousta lidí. Byli v černém.
Cože? Její pohřeb? Ale ona ty tváře nikdy v životě neviděla. Ucítila něčí ruku na svém rameni. Podívala se na onu osobu.
Ne. Neumřela.
Vyrýsoval se před ní Samuelův obličej. Obvazoval ji tu ruku. Měl ustaraný výraz a pekelně se soustředil, aby jí to neutáhl moc, a aby ji to tolik nebolelo.
Pořádně se rozhlédla. Ti v tom černém byli ze zásahové jednotky.
Tak přece odhalili otcovi černé obchody. Bylo jí mnohem lépe. Pustila se Samuela. Vstala a chtěla někam jít. Cestu ji ale zastoupila ta žena, která přišla se Samem.
„Kim. Půjdeš s námi?“zeptala se vlídně a laskavě.
„Kam? Kdo jste?“opáčila Kim vyplašeně.
„Mé jméno je Anna Roses. Jsem sociální pracovnice. Chci tě zavést do tvého nového domova.“
Kim si už domyslela, že to bude dětský domov. Domov bez otce a matky, díkybohu.
Dívka šla s Annou do svého pokoje a sbalila si své věci.
S velkou chutí nasedala do auta paní Roses. Naposledy se podívala na tolik nenáviděný dům a s radostí mu dala sbohem.
Po cestě obě dvě chvilku mlčeli. To ticho protrhla Kim: „Co bude s tátou?“
„Bude ve vězení. Neměj o něj strach.“
„Já nemám strach o něj, ale o to, že uteče.“
Anna si povzdechla. Mlčely. Po chvíli se ozvala Anna: „Určitě si tam najdeš spoustu kamarádů. …“
Kim si s úsměvem odfrkla. Jako kdyby vrstevníky pohrdala, jako kdyby Anně nevěřila. Myslím, že věta „To je směšné.“v její mysli mluví za vše…
„Myslím to, Kim,“pokračovala Annie, „vážně. Některá děvčata si tam udělala i skupinu. Zpívají.“
Kim se rozzářily oči. Hudba. Něco, co (kromě kreslení) nadevše milovala.
„A co zpívají?“ zeptala se Kim zaujatě.
„Nevím. Něco mezi popem a písničkami z padesátých let…“
Ze zadních sedaček uslyšela další arogantní odfrknutí.
„Tobě se to nelíbí?“udivila se Anna.
Kim neodpověděla. Po zbytek cesty mlčely. Kim si pustila do uší ghotic metal a dívala se z okna. Přemýšlela o tom, co by se stalo, kdyby vyskočila za jízdy z auta. Nějak ji nezajímalo, jestli bude žít nebo umře. Bylo jí to prakticky jedno. Podívala se na tu obvázanou ruku. Krev prosakovala skrz obvaz. Arogantně se na ni usmála, jakoby chtěla své ruce říct, jak je dědinská.
Podívala se znovu z okna. Jely kolem jakýchsi malých kůlů. To by byla smrt, pomyslela si Kim.
Rozhodla se tedy. Otevře ty dvířka a skočí. Chytila páčku na otevření dvířek.
„Za dvě minutky tam budeme.“ozvalo se u volantu. Kimina ruka se vrátila zase zpátky, kde byla. Nějak jí přešla chuť se zabít. Třeba ty holky nebudou až tak špatný.
Kim se nešťastně podívala na dětský domov, který spíše představoval zámek, než normální dům pro "děti". Anna vystoupila a vzala jí věci. Šla směrem k budově. Kim také vystoupila a přiběhla k Anně. Vyrvala jí svůj batoh a tašku se slovy: "To je dobrý, vezmu si to sama."
"Ale co tvoje ruka?"podivila se Annie.
"Nebojte se, už jsem si za těch pár let na to zvykla."prohodila kysele a arogantně.
Venku svítilo slunce, zpívali ptáčci a běhaly holčičky v růžových šatičkách. Krásný den... Ale proč Kim tak krásný nepřipadá?
Procházely chodbou. Byla ponořena v šeru. Ze zadu se ozýval smích a hihňání. Když Kim zaostřila uviděla asi sedm dívek zabrané do hovoru, který spolu vedly. Každá z nich vypadala jako druhá Britney Spears nebo moderní Barbie. Každá měla dokonalou postavu a falešný úsměv na rtech.
Když si Kim všimly, ztichly. Zkoumavě se na ni podívaly. Anna nadšeně prohodila: „Tato dívka je vaše nová sestřička.“
Kim sevřela svou tašku. Ale když k ní dívky přišly, objevila se v ní odvaha. Vražedně se na ně podívala. Měla rozmazané černé linky. Slečinkám to krapet nahnalo strach. Jedna z nich ze sebe dostala: „A – ahoj.“
Kim jim všem na pozdrav pokynula hlavou. Anna ustaraně ukázala na dveře jejího pokoje. A než stačila Kim otevřít dveře, byly dívky pryč. Vešla do svého nového pokoje. Jak to tak vypadá, s nikým tam nebude. Upřímně řečeno byla ráda a oddechlo se jí, že nebude na pokoji s těma fiflenama, které potkala na chodbě.
Sedla si na postel. Lehce se zhoupla.
„Hm, měkká……“špitla.
Vstala, vybalila si a vzala svou zbroj (dlouhou, černou sukni, černé tílko a pásek s pyramidkami). Vyšla ven. Potřebovala vzduch.
Sedla si na lavičku do obrovské zahrady. Ochladilo se. Asi čtyři děvčata stála u stromu a četla si své deníky. Dva kluci se opírali o zeď v rohu a snažili si nenápadně zakouřit.
Kim si povzdechla a litovala, že si s sebou nevzala blok na kreslení. Jeden z tech chlapců k ní přišel: „Nazdar kotě, ty jsi tu asi nová, co?... Vypadáš, jakoby si šla na pohřeb…“
Kim se na něj vražedně podívala: „Jasně…… na pohřeb……na ten tvůj.“
Ten neznámý klučina se zarazil, ale potom si k ní sedl. Kim si automaticky odsedla.
„To jsi tak náladová nebo teplá?“prohodil jízlivě.
„Jen nejsem na takový typy, jako jsi ty.“
„A na jaký jsi teda typy?“
„Na I N T E L I G E N T N Í. Ale to slovo ti očividně nic neříká.“
„Vážně??!“
Kim se flirtovně usmála : „Vážně.“ Vstala a šla k němu. Sehnula se nad něj tak, aby jí bylo vidět do výstřihu.
„Hledám muže, který se neřídí tímhle…“lehce pohladila jeho klín a stále se tvářila vášnivě.
Její výraz se náhle změnil. Zvážněl a byl nepropustný.
„Ale tímhle…“a její dlouhé nehty se zaryly do chlapcovy hrudi přesně na místo, kde je srdce. Jeho kapky krve se začaly pomalu vpouštět do bledě modrého trika. Vyděšeně se na ni podíval.
Kim se otočila, zatvářila šibalsky a vložila důraz na svá slova: „Chápeš? Nebo to tvůj mozek všechno nepobral…“
„Ty krávo! Kdo ksakru jsi?!!!“ zakřičel a držel se za hruď.
„Tvá sestra!!!“odpověděla mu. Dělalo jí dobře, že se může mstít mužům bez rozumu. Nějak jí ta jednota vrstevníků na tomto místě přišla děsivá. Všichni byli skoro stejní. Nikdo se nezajímal o jiný styl než o bezcharakterní manekýny a manekýnky. Připadalo jí, že se z hororu dostala do dalšího.
Vyběhla schody nahoru ke svému pokoji. U jejích dveří stál muž a právě otevíral dveře dovnitř.
„Pane?“podívala se na něj tázavě.
Otočil se na ni. Lehce se usmál: „Kim, hledal jsem tě. Musím ti položit pár otázek.“
Kim se rozzářily oči – konečně někdo normální. Podívala se na Samuela. Na prstech pravé ruky měl několik náplastí a převléknutou košili. Také se lehce usmála a rukou mu naznačila, aby vešel do jejího pokoje.

---