Bratr do nepohody kap.5

Nepláči tak, aby mi tekly slzy po tváři. Pláči uvnitř...., ten pocit....ten pocit je k zešílení. Není to snad proto, že jsem zabil tolik lidí, ale kvůli sobě. Záchvat sebelítosti je ta nejhorší věc na světě. Dávat ŽIVOT lidem je těžká práce stejně, jako jej brát. Na svých ramenou nesu obrovské břímě SMRTI. Almus-odstřelovač

5.
„Jako vždy, pane?“usmál se Will. Jeho bílé zuby se rozzářily po celé vstupní hale. Díky své černé pleti nebyl v té tmě skoro vidět, ale jeho kamarád si už zvykl.
„Ano, Williame. . . Jako vždy. . .“řekl tiše.
Odebral se pódium. Sepnul si své černé vlasy.
„Pro koho to bude tentokrát?“ozval se ze shora Will a prohrábl si své šediny.
Mladík soustředěně odpověděl: „Pro jednu malou dámu.“
William zapnul reflektory. Vnesl tím trochu světla na pódium i mimo něj. První stoly byly prázdné. I druhé ba i třetí.
Všude bylo prázdno a ticho. Nikdo nikde neseděl, ani nestál. Nikdo nikde nemluvil. Bar byl zavřený. A kabaret sám již dávno neměl návštěvníky.
Do ticha se ozvalo několik kroků. Plíšky na podrážce lehce zaklapaly. Zvuk se rozlehl po celém kabaretu. William se chtěl potichu usadit do své židle, ale vrzla.
To bylo pro černovlasého muže startovací znamení.
Začal divoce stepovat. Po kabaretu se ozývala směsice rozmanitých tónů, které utvořily jednotnou melodii a takt.
Mladík se začal potit. Kapka potu stekla po jeho nose.
Zrychloval a zvětšoval se v něm adrenalin.
Po tváři mu tekla slza, ale okamžitě se zamíchala do kapek potu.
Will sotva stíhal reflektorem následovat jeho tempo.
Mladík stepoval tak tvrdě, že by si musel každý pomyslet, že se za chvíli propadne pod pódium. Křičel. Ano, opravdu křičel…,… ale nohama.
Právě ze sebe vybíjel všechno zlo a zoufalství, které v něm bylo.
Náhle přestal.
Konec.
Udýchaně si klekl na kolena. Byl naprosto propocený. Přišoural se k němu William.
„Tady máte, pane.“a podával mu šálek čaje s notnou dávkou rumu.
„Díky.“poděkoval mladík. Vstal a vzal si od něho hrnek.
Sešli z pódia a usadili se k jednomu stolu v první řadě, kterou lehce osvětlovala záře reflektoru.
„Velmi vás to vymáhává, pane.“řekl William opatrně.
Černovlasý muž se lehce usmál: „Když jsem s tím začal, tak už s tím neskončím.“
William pochopil, jak to jeho pán myslí. Sklopil zrak.
„Může vás to zabít,“zabrblal.
Mladík se právě nad něčím zamýšlel, a tak Willovi nevěnoval tolik pozornosti. A než stačil zaregistrovat, co Will řekl, vydralo se mu z úst roztržité „cože“.
Will zvýšil hlas: „Ten případ vás může zabít!“
Muž si usrkl čaje: „Já vím, Williame,… já vím…“

--------------------
Kim stála v kabinetě Annie Roses. Ta seděla před ní a hlavu měla složenou v dlaních. Povzdechla si. Vzhlédla a uviděla dívku se smutnýma očima a arogantním úsměvem.
„Proč to děláš, Kim?“vydralo se jí z úst.
Kim neodpověděla. Sklopila zrak do země a Anně nevěnovala pozornost. Radši pozorovala svoje kanady a tesáky, které si na ně nakreslila.
Anna ji pobídla, aby si sedla. Kim tak učinila.
„Padlo na tebe hodně stížností,“pokračovala Annie, „ale já věřím, že nejsi zlá. Jen to hraješ. Proč se schováváš za takovou maskou? Udělali jsme ti tu něco?“
Anna se na Kim zoufale podívala. Ta si arogantně odfrkla: „Phm.“ Podívala se z okna. Pršelo. Všechno jí to přišlo směšné. Změnila se, to ano. Možná……možná se tím brání, aby nebyla tak zranitelná, jako předtím.
Anna se na ni káravě podívala: „Dobře. Dám ti ještě jednu a poslední šanci. Přidělím ti spolubydlící. Myslím, že si spolu budete rozumět. Pokud ne, a budou na tebe znovu stížnosti, nezbude mi nic jiného, než tě přestěhovat do ústavu s tvrdším režimem. Tvá nová spolubydlící přijede zítra kolem třetí hodiny odpoledne.“

---