Bratr do nepohody kap.6

Nepláči tak, aby mi tekly slzy po tváři. Pláči uvnitř...., ten pocit....ten pocit je k zešílení. Není to snad proto, že jsem zabil tolik lidí, ale kvůli sobě. Záchvat sebelítosti je ta nejhorší věc na světě. Dávat ŽIVOT lidem je těžká práce stejně, jako jej brát. Na svých ramenou nesu obrovské břímě SMRTI. Almus-odstřelovač

6.
Selene si vzala svůj obrovský batoh na záda. Lehce se prohnula a vypadalo to, že se každou chvíli pod tou tíhou podlomí její kolena. Stačila to však vyvážit a upřela zrak na zámek před sebou. Vzduch měl stejnou vůni po dešti, jako před chvílí u tety. Tu vůni milovala.
Zpozorněla a všimla si, že má za Annou menší skluz a tak k ní popoběhla. Nebyla moc ráda, že tu musí bydlet. Zato nezapomínala na naději v podobě adopce. Musí tady jenom chvilku bydlet, než se vše potřebné vyřeší na úřadech a než dopadnou vraha. Možná tu bude v bezpečí.
Vešly dovnitř. Dům jí připadal veselý a milý. Vyšly schody a zahnuly do potemnělé chodbičky. I přes to přítmí jí připadala nasáklá dobrou náladou a laskavostí.
Annie si povzdechla a ukázala na dveře, do kterých bude nyní Sel chodit často. Selene otevřela dveře.
Na posteli seděla dívka a něco si črtala do bloku. Sel se chtěla otočit na Annu, ale ta už byla pryč. Odkašlala si tedy.
Kim se na ní podívala. Přimhouřila oči a změřila si ji od hlavy k patě. Oddechla si, když v ní neuviděla další manekýnku, ale obyčejnou jemnou dívku v blankytných krátkých šatech. Zrzavé vlasy měla sepnuté do culíku a na uších jí visely zlaté nebo pozlacené dětské náušnice.
Selene si znovu odkašlala a potichounku pozdravila: „Ahoj.“
Kim se lehce usmála a řekla: „Ahoj. Nechtěla bys náhodou vejít dovnitř?“
Sel vešla a zavřela za sebou dveře. Strhla ze sebe batoh a položila ho na zem.
„Jsem Kim.“pokračovala Kim.
„Já Selene.“odpověděla hbitě Sel, sedla si na postel a přitáhla mezi nohy svůj batoh, aby si mohla vybalit.
„Proč tu jsi?“zeptala se Kim.
Selene si povzdechla.
„Asi o tom teď nechceš mluvit, co?“
Selene zakývala hlavou, jakože ne. Oči se jí zalily slzami. Ještě to bolelo. Neví, kolik času potřebuje na to, aby zapomněla. Asi žádný. Bude si to pamatovat až do smrti.
Začala si až moc soustředěně vybalovat.
„A co ty?“zeptala se Sel. Její hlas se ještě klepal.
V Kim to trochu hrklo. Nemůže jí samozřejmě říct všechno, a tak ze sebe dostala jedinou větu: „Můj táta šel do vězení za černý obchody a máma umřela, když mi bylo pět na rakovinu.“
„To je mi líto.“řekla Sel.
„Nepotřebuju nikoho, kdo by mě litoval. Táta byl hnusnej šmejd a feťák k tomu a máma si za rakovinu plic mohla sama. Neměla tolik kouřit.“
Selene raději zmkla. Pochopila, že je asi Kim bez rodičů líp, zato ona by dala všechno za to, aby mohla mít aspoň toho tátu.
Raději otočila stránku konverzace: „Ty kreslíš?“
„Hm.“odpověděla Kim poněkud smutně a přitiskla svůj blok na hruď, aby na něj Selene neviděla. Její obrázky jsou totiž pro silné povahy a ani nechtěla, aby je někdo viděl. Kdyby si někdo prohlížel její blok, bylo by to, jako kdyby si četl její deník. Stejně tajné a osobní.
Sel si odkašlala. Pochopila, že asi nechce, aby ty kresby viděla, A tak se pokusila znovu změnit téma: „Jak dlouho tu budeš?“
Kim se na chvilku zarazila a pak zamyšleně řekla: „Tak měsíc nebo dva.“
„Opravdu?“v Selenině hlase zajiskřila naděje, „Někdo si tě adoptuje?“
Kim se lehce usmála: „Ne – zabiju se.“
Selene sklopila hlavu a vytáhla z batohu kupičku triček. Proč by se ta holka chtěla zabít? Sel to nedalo pokoj.
Vzdychla a protáhla se. Těší se na víkend. Cedrik jí slíbil, že ji bude navštěvovat. Kdyby tu nebyl ten vrah, mohla by s nimi jet i na výlet, nebo by tu vůbec nemusela sedět a vybalovat si věci. Kdyby matku a Thoma nezabili, žili by spolu ohromně šťastně, protože Thomas byl bohatý a ti dva se opravdu milovali. Před svatbou jim ukázal jejich nový dům. Malou vilku. Už se viděla v tom pokoji, jak se věnuje své oblíbené hře na violoncello, nebo jak lepí fotky ze svatby a z nemocnice, kde se narodil její plánovaný sourozenec, do alba a do deníku. Představovala si, jak celý pokoj je prosvícen světlem z obrovského okna v čele, jak napravo na velké pohodlné posteli jsou naskládáni plyšáci z jejich tmavého bytu. Ve světle vypadají úplně jinak – nějak veseleji… Na stole u okna leží květiny, které sbírala s mladší sestřičkou nebo bratříčkem pro maminku. Možná…., kdyby to byl kluk, tak by s ní netrhal květiny, ale radši by hrál na Playstationu a vodil by si domů různý, prapodivný kamarády, rval by se sní o počítač a dělal jí kanadské žerty, ale asi pro to by ho měla radši, protože by věděla, že je to uvnitř hodný a milý kluk. Žila by světle a stále by cítila vůni květin a dřeva………………
……………………………… „Selene……“ozvalo se. Ten hlas byl stejně hluboký jako mámin………………… „SELENE!“
Sel zatřepala hlavou. Rozkoukala se. Těsně před jejím obličejem se rýsovala tvář Kim: „Selene! Jsi v pořádku? Vůbec jsi nereagovala a dívala se do zdi.“
„Já……“Sel nahmatala kupku trik, kterou měla položené v klíně, a kterou ještě před necelou minutou chtěla dát do skříně. Dopadla na tvrdou realitu. Seděla na posteli v dvoulůžkovém pokoji, který byl ponořen v šeru. Dětský domov…
Povzdechla si: „…Ano… Jsem naprosto v pořádku. Nedělej si starosti.“
Její oči sjely na zatemněné okno. Paprsky slunce skrz něj neměly šanci projít. Je tak krásný den a Kim má zatažené záclony? Proč?
Vstala tedy a přišla k oknu. Lehce se dotkla modře květovaného závěsu. Tak hrozně nenávidí tmu a šero, protože nikdy nevíš, co tě tam může potkat. Bojí se…… ano, to je to správné slovo….bojí se. A když vezme v úvahu, že je na pokoji s dívkou se sebevražednými sklony………
Prudce rozhrnula závěs. Kim se zatáhly panenky na očích a její víčka se roztáhly do zděšeného výrazu…Světlo….
„Néé! Co to děláš??“podívala se vyděšeně na Selene a kryla si rukama obličej. Světlo proniklo do celé místnosti. Sel se na ni nechápavě podívala.
„Prosím, světlo ne…“podívala se na ni Kim zoufale.
Selene otevřela okno. Místností projel čerstvý a svěží vzduch.
„Ty bubáku jeden! Za šero se neschováš! Podívej se, jak je život krásný!!!“
Chytila ji za ruku a prudce cukla. Kim najednou ucítila, jak jí z rukou něco padá…blok…otevřený spadnul na zem. Podívala se na tu dvojstránku Byl tam černovlasý, dlouhovlasý mladík s lehce pootevřenými ústy, v nichž se schovávaly dva vampírské zuby. Lehce se usmíval, jakoby jí chtěl něco říct.
Sel si toho nevšímala a přitáhla dívku k oknu. Obě dvě ovál vlhký a studený vzduch. Kim připadalo, jakoby jí někdo šeptal do ucha Otevři srdce a žij
Zavřela oči a dovolila větru, aby ji ovíval. Lehce se usmála. Připadalo jí, jakoby se jí ze zad vyrvala obrovská bílá andělská křídla a ona letěla.
Otevřela oči. Dívala se do zahrady. Nikdo tam nebyl. Ačkoliv právě začínal červenec, bylo poměrně chladno.
Kim se otočila. Uviděla ten pokoj trochu jinak. Selene si dávala poslední věci do své poloviny ve skříni, která byla ve zdi. Světlý nábytek působil vesele a nově. To okamžitě zvedlo Kim náladu. Ačkoliv si to nechtěla připustit, začínala dostávat chuť žít.


--------------------


„Je to velmi riskantní. Nemůžete mi sem dát všechny tři.“obhajovala se Anna Roses.
„Ale no tak, Anno. Potřebuji je zde schovat. Jde po nich.“okamžitě zareagoval Samuel a posadil se do křesla v jejím kabinetu.
„To nepřipadá v úvahu. Jednu jakš takš, druhou se zavřenýma očima, ale třetí oběť mi sem netahej.“podívala se pevně na Sama a i její tón vypovídal o její přesvědčenosti a neústupnosti.
Samuelův výraz velmi zvážnil: „Anno, nutně to potřebuji. Musím ho někam schovat. Nic jiného mi nezbývá. Nebo chceš, abych zavřel sedmnáctiletého kluka do vězení mezi ty divoký psy? Vždyť by ho roznesli v zubech! Nemusíš se proboha bát. Vždyť všude okolo sirotčince jsou moji muži.“
Annie si stoupla: „Ubytuji ho zde, pokud mi řekneš o co tu jde!“
Sam sklopil hlavu: „Dobrá. Snažíme se dopadnout vraha, který jde po těchto dětech. Vrah, tedy spíše zabiják nám nějak nesmyslně vraždí rodiny. Stačí?“
„Co?“podívala se na něj Anna překvapeně, „a nic víc o něm nemáte?“
„Ne.“
„Tak sem Duncana přivez. Teď je půl páté…za hoďku ho chci mít tady.“
Samuelovi se rozzářily oči: „To je skvělé! Díky Anno.“
Anna se něj nepodívala zrovna moc nadšeným výrazem…
„Dobře, už letím…“usmál se Sam a zmizel ze dveří. Anna zůstala v pokoji sama s pocitem, že jí Samuel něco zatajil…Znala ho dobře. Před osmi lety tu bydlel asi sedm měsíců.
Sam nasedl do svého auta a odjel.

---