Bratr do nepohody kap.7

Nepláči tak, aby mi tekly slzy po tváři. Pláči uvnitř...., ten pocit....ten pocit je k zešílení. Není to snad proto, že jsem zabil tolik lidí, ale kvůli sobě. Záchvat sebelítosti je ta nejhorší věc na světě. Dávat ŽIVOT lidem je těžká práce stejně, jako jej brát. Na svých ramenou nesu obrovské břímě SMRTI. Almus-odstřelovač

7.
„No tak Selene! Honem, nestihneme večeři!!!“Houkla na Sel Kim a seskakovala schody po třech.
„Vždyť už letím…“vyběhla Selene z pokoje. Spěchala, aby tu rychlonožku dohnala. Když řekla, že letí, ještě netušila, že opravdu poletí – ze schodů…
Kim k ní vyděšeně přiběhla: „Jsi v pořádku?“
Selene ležela rozplácnutá na břiše pod schody. Kim se rozesmála.
Sel pomalinku vstávala: „Co je na tom tak vtipného??“
Oprášila se a pokračovaly přes obrovskou halu do jídelny.
Selene napadlo, že poprvé co tu je, uviděla, jak se Kim směje od srdce. Smála se to ano, ale uviděla i menší zoufalství v jejích očích. Musí tomu dát na frak. Pomyslila si, že když bude vyvádět více takových hloupostí, tak třeba v Kim probudí smysl a chuť do života.
Když vešli do obrovské jídelny, všichni tam už na ně čekali. Dívky si sedly ke stolu. Mezi nimi a jinými děvčaty zely dvě židle prázdnotou.
„Proč si nepřisedneme k nim?“zašeptala Selene.
„Protože nejsme jako ony, chápeš?“
„A jaké jsou?“
„Mrchy, když to řeknu slušně, stačí?!“
Selene sklopila hlavu, řekla potiché „hm“ a zabořila lžíci do husté polévky. Podívala se vedle sebe. Kim se zabývala polévkou stejně jako všichni ostatní.
Uslyšela lehké zaklepání na těžké dřevěné dveře od jídelny. Všichni otočili hlavy tím směrem. Dveře se pomalinku otevřely. Z nich vylezl poměrně vysoký mladík oblečen celý v černém. Na černých pnutých džínách měl nasazené kožené vyleštěné kozačky, okolo pasu se omotával jako had jakýsi zvláštní stříbrný pásek. Ladně rozepnutou košili zvýrazňoval malý stříbrný medailon, který mu visel na krku a zdobil jeho hruď. Vlasy měl očividně obarvené na černo.
Všude bylo ticho. To prorazilo prudké vrznutí židle. Anna rychle vstala a šla za Duncanem. Zvřela za ním dveře a popostrčila ho blíž ke stolu.
Kim se nenápadně přiblížila k Sel a zašeptala: „Uctívá Antikrista nebo Satana. Určitě patří do spolku, kteří si říkají Dračí děti.“
„Co???“podívala se na ni Selene nechápavě.
„Podívej se na ten pásek… To nosí jenom Dračí děti.“
Selene zaostřila a podívala se na Duncana. Na stříbrném malém řetězu visel kříž vzhůru nohama. Nemohla tomu uvěřit. Ačkoliv je nevěřící, nikdy by tohle na sebe nevzala. On je snad sebevrah!
To jí donutilo k zamyšlení, jestli je tu vlastně někdo, kdo by byl alespoň trochu normální a dospěla k závěru, že kromě Annie asi nikdo.
„Toto je váš nový bratříček. Jmenuje se Duncan Larron a bude tu s vámi chvíli bydlet.“ Řekla rázně a nahlas Anne.
Všichni ani nemukli. Anna Duncana pobídla, aby si vybral místo k sednutí. Rozhodně si nechtěl sednout k těm manekýnům a manekýnkám… Jediné místo tedy zbylo vedle Kim.
I na Anniny připomínky se spustilo štěbetání a stůl se najednou proměnil ve velkou drbárnu.
Duncan po celou večeři nic neřekl. Absolutně nic. A po večeři se potichu odplížil do svého pokoje v druhém křídle zámku. Nikomu nic neřekl, na nikoho nepromluvil. Takže se po delší době na něj ani nesnažili mluvit.
Selene sebou buchla unaveně a odevzdaně do peřin a zívla: „Konečně půjdu spát… Jsem hrozně unavená. A co ty Kim?“
„Já ne,“odpověděla Kim neutrálním hlasem, „vždyť je zatím šero.“
„To je jedno, ale já chci spát…“otočila se Sel na posteli.
Kim si povzdechla. Otevřela okno a sedla si do něj. Venku bylo příjemně a ticho.
Po chvilce uslyšela, jak Sel spokojeně oddechuje. Kim napadlo, že už hodně dlouho nechodila v osm večer spát. Možná to bude tím, že jí noc přišla mnohem příjemnější než den v celých dvaceti čtyř hodinách…
Uslyšela šramot v trávě. Zaostřila na místo, odkud to přicházelo.
U smuteční vrby stál člověk. Když se na něj podívala pořádně, zjistila, že je to Duncan.
Co tam proboha dělá?
Sehnul se.Nastavil ruku a něco v ní měl. Vypadalo to jako obrovská zrnka písku. Začal vydávat velmi zajímavé zvuky. Něco jako pisklavý beatbox. Kim absolutně ničemu nerozuměla, ale za chvíli pochopila. Z oblohy se něco sneslo k Duncanovi.
Byl to havran.
Co? On si ochočil havrana???
Když mu zobal z ruky, tak se Duncan rozhlížel po okolí, jestli ho někdo nevidí. Na pazourky mu přivázal nějakou obálku.
Vzhlédl.
Kim nadskočila. Jeho pohled ji probodl.
Syknul na havrana a ten okamžitě odletěl i s obálkou. A Duncan se měl také k odchodu. Kim ho chtěla zastavit, chtěla vysvětlení…
„Počkej!!!“ zakřičela. Ale Duncan byl už za rohem. Najednou se ozvala rána a výkřik. Vrátil se. Kim ležela v keři planých růží.
Uviděla nad sebou jeho obličej: „Jsi v pohodě?“
Šíleně ji bolela hlava a prakticky celé tělo od trnů. Nebyla schopna slova a měla chuť se ho zeptat, co to bylo za blbou otázku, protože právě ležela nejméně na sto trnech.
Lehce se pohnula. Nohou jí projela palčivá bolest. Vykřikla.
Duncan se na ni ustaraně podíval a zároveň si odpověděl na otázku: „O tom pochybuji…“
Vzal ji. Kim znovu ucítila hrozivou bolest, ale zatnula zuby a skrz ně vyšlo jakési kníknutí. Položil ji na zdravou nohu a obral z ní všechny trny. Přiběhla tam Anna: „Co se děje?! Slyšela jsem křik.“ Když uviděla, v jakém je Kim stavu, vyděsila se.
„Promiňte, Anno. Vypadla jsem z okna.“sklopila hlavu Kim. Z oken vykoukli hlavy probuzených, aby se podívali, co se stalo včetně Sel. Bylo tam obrovské pozdvižení a hluk. Dole se to začalo hemžit několika dívkami, které vylezly z domu.
„Zlomila si nohu. Asi.“ podíval se Duncan na Annie. Dala mu pokyn, aby ji vzal do auta.
Potom se na všechny přítomné otočila a rozehnala je se slovy, že tam nemají co dělat a ať se vrátí do postelí.

---