Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Byl to již čtvrtý požár ve zdravotnickém zařízení za uplynulých čtrnáct dnů. Jednalo se vždy o evidentně úmyslné zapálení v odlehlejších zákoutích chodeb. Hořely vesměs odpadkové koše, odložené tiskopisy, reklamní tiskoviny a podobně. Vzniklá škoda tedy nikdy nebyla veliká, ale kvůli kouři bylo, téměř vždy, nutno evakuovat zasažené prostory. A vzhledem k jejich charakteru se zpravidla jednalo o několik desítek lidí, občas i imobilních.
Pachatel byl čím dál drzejší, odvážnější a, i podle názoru policie, bylo pravděpodobné, že je mezi přihlížejícími a kochá se pohledem na prováděné evakuace a ruch kolem ohně.
„Zatracenej parchant!“ ulevil si kolega Martin, když jsme se prodírali chodbou mezi členy zasahující jednotky, kteří zpocení vyváděli nebo vynášeli naříkající a vyděšené pacienty. Tentokrát to už bylo dost vážné, neboť se jednalo o lůžkovou část oddělení kardiovaskulárních chorob městské nemocnice. Nikdo netušil, zda všichni pacienti schopni evakuace přečkají úlek bez negativního dopadu na zdravotní stav.
„Už by se mu to opravdu mělo zatrhnout,“ zabručel jsem. „Jenže on si dá asi zatraceně dobrý pozor, aby ho při tom nikdo nechytil za pazouru!“ dokončil jsem úvahu.
Byli jsme na místě požáru. „Zase starý papírový skart,“ řekl Martin a prohlížel starou skříň na chodbě, zda nepostřehne ještě nějaké známky žhnutí. Nic. Kluci ze zásahové jednotky svými hasícími přístroji uhasili odpad dokonale. Škoda opět téměř nulová, jen venku se nějaký hajzlík radoval nad nastálým zmatkem. Odvětrání velkými okny bylo bezproblémové a pacienti se mohli stěhovat zpět na svá lůžka nebo do ordinace a čekárny. Ještě jsem promluvil s šéflékařem, abych ho instruoval o dalších potřebných krocích a vyšel jsem ven. Auta zásahové jednotky byla již pryč, když jsme startovali to naše.
„Kdyby se tak poštěstilo být na místě hned po vzniku požáru, snad by se ten parchant dal chytit ještě v budově,“ posteskl jsem si. „Takhle nás může tejrat ještě spoustu tejdnů nebo měsíců!“
„Nojo, ale jak ho mezi těmi lidmi najít?“ řekl Martin. „Víš dobře, jaký je tam vždycky zmatek a kolik pacientů. Nehledě na to, že mu stačí obléct si lékařský plášť a ani my, ani policie neví, jestli z budovy nevychází někdo z personálu.“
„To je fakt,“ odpověděl jsem, „tady nám pomůže jedině náhoda!“
Naštěstí i takové případy se stávají a tak pyroman „dojel“ na svůj pátý případ a rostoucí drzost.
Tentokrát si, naštěstí pro nás, vybral za oběť oční kliniku v samém sousedství centrální stanice hasičů. Vozidla zásahové jednotky i policie byla na místě za několik desítek vteřin. Když jsme dorazili na místo my, viděl jsem, že velitele policejních jednotek rovněž napadlo, že pachatel je možná ještě uvnitř a průchod oběma vchody do budovy byl důsledně kontrolován. I u evakuovaných pacientů byla zjišťována totožnost alespoň vizuálně, za pomoci lékařů.
Požár byl opět v krátkosti likvidován a v průběhu odvětrávání byly vyváděny kašlající osoby ze zasaženého prostoru. Tentokrát opravdu velice šetrně, neboť se jednalo o pacienty s různými vadami zraku až po slepotu.
Martin venku pořizoval seznam evakuovaných a já vešel do budovy. Po formálním zjištění, že se opět jednalo o odpad a nezbytném zadokumentování, jsem se vracel ven. Zakouřená místa se již podařilo téměř odvětrat.
Zastavilo mě vrznutí dveří od toalety. Uviděl jsem muže s tmavými brýlemi na očích a bílou holí, jak nejistě tápe v prostoru před sebou.
Přistoupil jsem ke slepci a řekl: „Dovolte pane, jsem hasičský vyšetřovatel. Vyvedu vás z budovy.“
„Děkuji vám, to budete laskav,“ odpověděl muž. Pak mi tápavě položil levou ruku na nabízené předloktí a pravačkou s holí poťukával na míjenou stěnu chodby. Takto jsme pomalu postupovali ven.
Když jsme přišli k policejní hlídce stojící u vchodu, uchopil jsem muže pevně za paži a řekl: „Tohle je zřejmě váš pachatel, mládenci! Prověřte ho a zajistěte. Já si jdu promluvit s vaším velitelem!“
V autě, při návratu do kanceláře, řekl Martin: „Něco mi vysvětli, šéfe! Ten chlap se přiznal, ono mu nalomilo sebevědomí už to prokouknuté přestrojení za slepce, ty rekvizity tam asi někde našel, ale jak jsi to zjistil ty, už v tý chodbě?“
Usmál jsem se: „To zas nebylo tak těžký! Když jsem ho vyváděl a on položil levou ruku na moje předloktí, vyhrnul se mu rukáv saka. A řekni sám, na co by byly slepci úplně obyčejný hongkongský digitální hodinky……..?“
Písmák